Nedávno vyvolala poprask zpráva ze Spojených států, kde akademička Uji Anyaová z Carnegie Mellon University v Pensylvánii po smrti Alžběty II. „popřála“ královně mučivou smrt a nazvala ji „panovnicí zlodějského znásilňujícího genocidního impéria“. Lze tento a podobné výroky považovat za ojedinělé excesy, nebo za systematický problém?

Byť je podobné tendence možné pozorovat na řadě univerzit na celém Západě, budu se věnovat právě situaci ve Spojených státech, které lze považovat za modelový příklad. Co se tedy na amerických univerzitách vlastně děje? Kromě mírnějšího rušení pozvání k přednáškám běžně dochází k verbálnímu a někdy i fyzickému napadání přednášejících (viz například Charles Murray a Middlebury College).

Přednášky konzervativních autorů často doprovázejí vynucené policejní manévry (Ben Shapiro a University of California Berkeley). V debatě o tomto tématu bychom se nicméně měli vyhnout slovu cenzura, která striktně vzato znamená předběžnou kontrolu obsahu teprve chystaného ke zveřejnění, a to zpravidla orgánem veřejné moci. V rámci tohoto článku tak budu pracovat spíše s pojmem cancel culture, který považuji za výstižnější.

Cancel culture (nejen) v univerzitním prostředí představuje legitimní a poměrně jednoduchý cíl kritiky ze strany konzervativců, kteří univerzity mohou prezentovat jako základnu pro šíření neomarxismu do médií, do politiky a do veřejné diskuze. Celou situaci na univerzitách ale podle mě není možné chápat izolovaně, nýbrž spíše jako součást polarizace americké společnosti, která je více a více rozdělená a přiklání se k extrémům na obou stranách politického spektra.

Kde se ale vlastně vzalo spojení univerzit a neomarxismu? Jakkoliv se tento pojem vyprázdnil a bývá značně nadužíván, nelze jej nevzít v potaz. I já se budu vzhledem k délce článku muset dopustit určitého zjednodušení. Neomarxismus se jako politická ideologie vždy výrazně projevoval právě v akademickém prostředí, spojován je mimo jiné s frankfurtskou školou, tedy skupinou sociologů a filozofů z okolí Institutu pro sociální výzkum frankfurtské univerzity (Institut für Sozialforschung).

Přední italský marxista Antonio Gramsci je spojovaný s myšlenkou „dlouhého pochodu institucemi“, která do značné míry stojí v protikladu s tradiční marxistickou představou rychlé a násilné revoluce provedené proletariátem – jejím cílem mělo být postupné převzetí jednotlivých institucí na Západě a jejich ovládnutí levicovými intelektuály. Univerzita jako nejvyšší stupeň vzdělávací soustavy potom představuje logický cíl. Od 60. let tak lze v souvislosti s nástupem nové levice a kulturní revoluce v západní Evropě a v USA sledovat příklon univerzit směrem k levici.  

Důsledkem je, že univerzity v USA dnes svým personálním složením nereflektují skutečné názorově rozdělení společnosti a připomínají spíše ideový monolit. Zatímco konzervativní/pravicové/republikánské názory zastává přibližně polovina populace, v univerzitní sféře je projevuje naprostá menšina akademiků a studentů. V minulosti přitom většina vysokoškolsky vzdělaných lidí inklinovala spíše k pravici. Sluší se však dodat, že většina na univerzitách jen stěží zastává neomarxistické názory, ale spíše se kloní k jiným formám levicového myšlení. 

Je vcelku pochopitelné, že řada názorů prezentovaných konzervativními autory a mysliteli je pro liberální většinu na univerzitách šokující, případně vyloženě extrémní. Tento argument se ostatně občas objevuje – proč by měli třeba Ben Shapiro nebo Jordan Peterson mluvit na univerzitách? Vždyť jen „šíří nenávist“, nevyjadřují žádný legitimní názor, který si zaslouží respekt, měli by být canceled, zrušeni. Problém tohoto přístupu však tkví ve značně omezeném pohledu na to, které názory jsou přijatelné.

Podle mého názoru bychom naopak měli udržovat co možná nejširší prostor pro svobodnou debatu. V tomto duchu se ostatně nese i nedávný otevřený dopis převážně levicových intelektuálů, který podepsali například Chomsky, Rowlingová nebo Rushdie a který byl formulovaný na obranu svobody projevu: „Zatímco u radikální pravice jsme to očekávali, v naší kultuře se šíří cenzorství: netolerance k opačným názorům, móda veřejného zostuzování a ostrakizace a tendence rozpouštět složité politické otázky v zaslepené morální jistotě.“

Pokud se závěrem vrátíme k západním univerzitám, je podle mého názoru zřejmé, že dění na jejich půdě a výroky jejich představitelů nelze považovat za izolované jevy. Dostupné zprávy jsou příliš časté a příliš zneklidňující, aby je bylo možné brát na lehkou váhu a odsuzovat je jako konzervativní konspirační teorie.

Situace navíc už delší dobu nepřitahuje pouze pozornost pravice, viz výše zmíněný dopis Chomského a spol. Nezbývá než doufat, že to prozření nepřišlo příliš pozdě. Svoboda projevu představuje jednu z nejcennějších hodnot, kterým se těšíme, a její absence znemožňuje jakoukoliv smysluplnou společenskou diskuzi.