Prezidentské volby, které nás už za pár dní čekají, nejde popsat jinak než jako lakmusový papírek českého politického systému. A nemusíme čekat na výsledky volby, abychom vynášeli soudy. Už jen samotná paleta osmi kandidátů, ze které máme vybírat, nám prozradí mnohé o limitech stávajícího režimu. Domnívám se, že před námi stojí čistě žižkovská volba. Co má ale slovinský marxista co dočinění s prezidentskými volbami v České republice? Možná víc, než si myslíte.
Nejdříve je ale potřeba vyjasnit pár věcí. Předně – není pravda, že prezident je nedůležitá funkce. Snaha vylíčit ho jen jako nejvyššího úředníka či pověstného kladače věnců je nesprávná. Jsme sice parlamentní režim, takže jsou prezidentské pravomoci omezené, osoba prezidenta se ale u nás historicky vždy těšila velkému neformálnímu vlivu. A právě o tento neformální vliv se bojuje, o možnost nastolovat témata a formovat charakter politické debaty. Ostatně dosluhující prezident názorně ukázal, jak moc je možné z Hradu ovlivňovat chod české politiky.
Řada lidí po turbulentním období prezidenta Zemana charakterizovaném neurvalým vystupováním a kreativním výkladem ústavy chce pochopitelně někoho, kdo bude vypadat dostatečně reprezentativně, tj. bude se chovat státnicky a bude dělat jen to, co mu ukládá ústava. Doopravdy ale nyní potřebujeme takového pasivního prezidenta? V době, kdy se vláda a premiér těší katastrofálně nízké důvěře a zažíváme největší propad životní úrovně v historii?
Domnívám se, že právě nyní potřebuje prezidenta politicky proaktivního. Samozřejmě někoho pozitivně proaktivního, kdo bude chodit na zasedání vlády a bude jezdit za občany do regionů a debatovat s nimi. Někoho, kdo bude doslova a do písmene pontifem, tedy stavitelem mostů napříč společností. Ke zvládnutí takové role by ovšem bylo za potřebí někdo s bohatými politickými zkušenostmi. A zde narážíme na první problematickou charakteristiku této prezidentské volby.
Politické zkušenosti
Drtivá většina kandidátů jsou politická béčka. Duo Fischer-Hilšer chce nejspíš zopakovat svůj postup z minulé prezidentské volby, kdy jim jejich neúspěšné prezidentské kampaně získaly potřebný sociální kapitál pro úspěšné kandidatury do Senátu. Jinak si upřímně řečeno nedovedu vysvětlit, proč znovu kandidují. Možná jen proto, aby byl větší výběr. Ti, kteří mají nějaké zkušenosti z vrcholové politiky, jsou tak jen expremiér Andrej Babiš a dále do určité míry odborový předák Josef Středula a bývalý náčelník generálního štábu Petr Pavel.
Andreje Babiše není potřeba zdlouhavě rozebírat. Pravděpodobně jej motivují tři faktory. Za prvé mu jde o získání prezidentské imunity, aby zastavil další popotahování po soudech (byť v kauze Čapí hnízdo ho soud nepravomocně osvobodil). Za druhé by ze svojí prezidentské funkce mohl různými způsoby komplikovat fungování Fialově vládě. A za třetí tu existuje možnost, že pokud by příští parlamentní volby vyhrálo jeho hnutí ANO, tak by mohl se zajištěnou prezidentskou pozicí zcela opanovat českou vrcholovou politiku.
Kampaň šéfa ČMKOS Josefa Středuly by šla označit za kampaň selhání. A nepíše se mi to jako levicově smýšlejícímu člověku snadno. Středula prezentoval silný ideový program, chtěl do politiky vnášet témata jako právo na bydlení či právo na zdravotnictví, tedy témata, která v naší veřejné diskusi těžce chybí. Díky zkušenostem z jednání tripartity jde o dobrého vyjednavače, který umí najít konsenzus a domluvit se. Byl to tedy ideální kandidát na pozici hledaného stavitele mostů ve společnosti.
Avšak Středulova kampaň ztratila dech ještě předtím, než pořádně začala, a to kvůli nevydařené odborové demonstraci, na kterou kvůli umírněnosti požadavků a celkové nevýraznosti přišel jen velmi malý počet lidí. Problémů měl však Středula vícero. Ne všichni jsou spokojeni s tím, jak řídí největší odborovou organizaci v ČR. Odbory se u nás dlouhodobě neumí prezentovat – zatímco v Rakousku je v odborech asi 28 procent všech zaměstnanců, u nás to je s bídou 17 procent. Různé zdroje ovšem uvádějí různá čísla a reálná situace tak může být klidně i horší. V USA dosahuje počet lidí, kteří schvalují práci odborů, historické výše, u nás se nic takového neděje. Není tedy divu, že se Středula rozhodl v nedělní debatě na ČT pomyslně hodit ručník do ringu. Co ovšem už k údivu je, že vyjádřil podporu profesorce Nerudové.
Danuše Nerudová bývala označována za prázdnou nádobu. Její kampaň se nesla v nekonfliktním duchu a na vlně pozitivních, avšak nic neříkajících hesel. Události posledních týdnů ukázaly, proč tomu tak bylo. Překrásný marketingový obal nezastíral prázdnotu, ale něco horšího – zastíral sérii charakterových kazů. Je tu zbabělost, kterou Nerudová projevila, když se dlouho vyhýbala dotazům novinářů týkajících se kauzy rychlotitulů na Mendelově univerzitě. Fráze o tom, že byla hajný, co nachytal pytláka, rychle ztratila na účinnosti, když se ukázalo, že jedné ze zahraničních studentek, která si rychlotitul zaplatila, vedla Nerudová osobně její práci.
A pak tu máme tendenci Nerudové si vždycky razit jednoduší cestičku. Ve svém virálním příspěvku Proč jako vědec nebudu volit Danuši Nerudovou to dobře popsal Jakub Drápal, když odhalil že Nerudová záměrně publikovala články v nekvalitních časopisech, aby si usnadnila budování kariéry, a co je ještě větší přečin v akademické sféře, tak se podepsala pod články, ke kterým reálně přispět nemohla, protože jsou zcela mimo její obor.
Aféra černý deníček, která rozvířila mediální scénu pár dní zpátky, toto jen potvrzuje. Nerudová měla v rámci jedné z debat vyplnit test o zahraniční politice. Avšak jak zachytili novináři, tak při něm podváděla. V otevřeném černém deníčku měla zapsaný tahák – přiblížená fotografie ukazuje, že si například zapsala, jak se rozšiřovala EU. Ano, zdá se že bývalá rektorka a kandidátka na prezidenta neví, kdy ČR vstoupila do EU. Když byla s tímto konfrontována na DVTV, uchýlila se Nerudová k lhaní.
Nikdy jsem si na moralizování nepotrpěl, ale pokud si srovnám výše zmíněné s obrázkem, který vytváří její kampaň, nebál bych se ji označit za vyloženě klamavou. Co mě ovšem na Nerudové nejvíce šokuje, je to, jakým způsobem se dokáže chovat k největší skupině svých podporovatelů, totiž k mladým lidem. Ať už to je její tweet z minulého roku, kde je téměř pohrdavě označuje za generaci avokádových toustů, až po její nedávný výrok, kdy tvrdila, že se možná kvůli tomu, aby bylo na důchody, bude muset zrušit bezplatné školství. Krok, který by stoprocentně poškodil mladé lidi. Paní Nerudová, já doopravdy nechci číst v Česku stejné články jako v USA či Británii, kde studenti píší, že aby si mohli dovolit studium, tak museli začít prodávat svá vajíčka či spermie.
Bývalí komunisté
Pak tu máme kandidaturu generála Petra Pavla. Ta je zajímavá z několika hledisek. Předně tu je jeho volební heslo o tom, že zajistí řád a klid. Nemůžu se ubránit a neoznačit toto heslo za vyloženě fašizoidní. Jakými způsoby by chtěl pan generál zajišťovat klid? Zní to spíš jako pohrůžka, kterou by pronesl lídr jakési jihoamerické junty než kandidát v moderní demokracii. A jaká je vlastně Pavlova představa řádu? To lze jen těžko zodpovědět, jelikož Pavel ve svém životě prodělal velmi zajímavý ideologický vývoj. Od kariérního komunisty a vojenského rozvědčíka v zácviku až po předsedu vojenského výboru NATO. Marketingový tým generála Pavla vytvořil celou sadu taktik, jak se z jeho minulostí vypořádat – od tradičního se omlouvání za členství v KSČ až po lhaní, když tvrdil, že do řad komunistické strany vstoupil kvůli Gorbačovovým reformám – i když snadno dohledatelné údaje ukazují, že se členem KSČ stal celé dva roky před nástupem Gorbačova do funkce generálního tajemníka.
To, že hned dva nejpopulárnější kandidáti, totiž Pavel a Babiš, jsou bývalí kariérní komunisté, není nic jiného než důkazem selhání stávajícího režimu, který ani po třiceti letech svého fungování nebyl schopen vychovat nové politické lídry.
Ty části české buržoazie, kteří Pavla podporují, se pak chytly do krásné pasti. Celé roky každého, kdo byl členem KSČ, portrétovaly jako přinejlepším morálně pokleslého a při nejhorším jako zločince a nyní je „jejich“ kandidátem bývalý komunista. Často přitom za Pavlovu největší devizu považují jeho angažmá v NATO. Byl by prý díky tomu dobrým garantem prozápadního směřování země. Vážně? Jak může být převlékač kabátů garantem jakéhokoliv ideového směřování? Slovo buržoazie jsem pak použil záměrně, Pavlova kampaň se totiž těší největší finanční podpoře ze strany českých velkopodnikatelů. Nejsem naivní a nevěřím, že všem těmto kapitalistům jde o zdraví demokracie, jak tvrdí. Podobě jako charitativní dary, které zlepšují PR, tak i tyto štědré částky mají svůj skrytý účel. Neuškodí přece mít na Hradě člověka, který vám dluží protislužbu, ne?
Fakt, že tolik kapitalistů je v prezidentské volbě zainteresováno, je jen důkazem toho, jak moc vrcholový byznys infiltroval politiku. Hned tři kapitalisté se rozhodli kandidovat. Miliardář Karel Janeček, známý to bojovník proti covidovým opatřením. Betonář Tomáš Březina, o jehož bizarní kampani jsem psal již zde, a nakonec podnikatel Karel Diviš, který kampaň z velké části postavil na tiktokových videích. Nakonec to vyšlo jen Divišovi, i když v celku těsně a ve volebních průzkumech se soustavně drží okolo jednoho procenta. Avšak neměli bychom na průzkumy zase příliš dávat. Až pětina voličů stále neví, komu dát hlas, řada lidí se rozhoduje až na poslední chvíli. Je tedy nefér rozdělovat kandidáty na úzkou skupinku favoritů a zbytek opomíjet, jak se to v médiích nyní často děje.
Prezidentské volby budou lakmusovým papírkem společnosti, tedy konkrétně výsledek kandidáta SPD Jaroslava Bašty jím do značné míry bude. Jeho kampaň je totiž celá postavená na absurdním slibu, že by po svém zvolení odvolal vládu. Kolik procent obdrží – a já se děsím, že jich získá mnohem víc, než kolik mu přisuzují průzkumy, ukáže, kolik lidí je tak zklamaných a naštvaných na vládu, že jsou ochotni natolik šílenému slibu uvěřit. Prezident totiž nemůže odvolat vládu, která má důvěru Sněmovny, což by Bašta zjistil, kdyby si ústavu přečetl celou.
Volba nejmenšího zla
Nyní už je asi jasné, proč jsem svůj komentář pojmenoval Bída prezidentské volby. Výběr je to doopravdy bídný. Jak s tím ale souvisí slovinský marxista Slavoj Žižek? Měli bychom začít tím, že si položíme otázku, proč jsou každé volby volbou toho pověstného nejmenšího zla. Proč nikdy neříkáme, že volíme to největší dobro? Zvykli jsme si na to, že se do politiky cpou podivné charaktery podporované neprůhlednými byznysovými zájmy. A to není dobře.
Stojí hodně peněz rozjet volební kampaň, ve výsledku tak kandidovat můžou jen jedinci s dobrým finančním zázemím anebo s dobrými konexemi na finanční kruhy. Volby jsou tak reálně jen přehlídkou bohatství, o výsledku často rozhoduje, kdo si dokáže zaplatit lepšího marketingového mága. Jsou takové volby vůbec reálně svobodné, když je charakter nám nabízených možností ovlivňován velikostí něčí peněženky?
Žižek na problém skutečně svobodné volby, respektive její absence v kapitalismu rád poukazuje – velmi dobře tak činí například v knížce The Relevence of Communist Manifesto. Podívejme se na druhé kolo prezidentské volby, kdy proti sobě stanou už jen dva kandidáti. Z omezeného výběru osmi se dostáváme na ještě omezenější výběr dvou. Ve filmu The Pertverts Guide to Cinema Žižek rozebírá Matrix a slavně odmítá volbu mezi modrou a červenou pilulkou jako příklad nesvobodné vnucené volby ze strany hegemonické ideologie a prohlašuje, že chce třetí pilulku. V kontextu české prezidentské volby představuje tuto třetí pilulku možnost vůbec nevolit. Jak Žižek říká: „Někdy je tou nejradikálnější věcí nedělat vůbec nic.“
Nebylo by vlastně reprezentativnější mít místo jednoho prezidenta kolektivní hlavu státu? Větší počet vítězů by snižoval i polarizaci společnosti, ke které jinak tradičně při prezidentské volbě dochází. To by však problém vyřešilo jen částečně. Dokud u nás bude existovat politika závislá na velkých penězích, výběr kandidátů na post prezidenta či na jakoukoliv jinou funkci na tom nebude lépe. A neustále nevolit se také nejeví jako nejlepší strategie. Ne, v dlouhém horizontu musí ona „třetí pilulka“ představovat něco jiného. Domnívám se, že v tomto kontextu je třetí pilulkou nesnadná a dlouhá cesta vstříc antikapitalistické politice, která by materiálně umožňovala co největší participaci běžným lidem – například zakládáním občanských shromáždění, v nichž by se volně organizovali politicky aktivní občané a spolupodíleli by se na navrhování legislativy. To, že tento model není žádné sci-fi, ostatně dobře ilustruje publikace Cuba and its Neighbours: Democracy in Motion, kterou všem vřele doporučuji k přečtení.
Dokud však nenajdeme odhodlání učinit krok za hranice reprezentativní demokracie směrem k demokracii participativní, budeme vždy ve volbách postaveni před výběr menšího zla. A dle stávajícího politického vývoje to vypadá, že to stále častěji bude „velmi lákavý“ výběr mezi různými odstíny pravice – mezi pravicí populistickou, pravicí nacionalistickou a pravicí neoliberální. Vybírat takto ovšem budou jen ti, kteří předtím odmítnou možnost třetí pilulky.
