Spojené království už bude brzy vést nový premiér či premiérka. Theresa Mayová totiž v pátek oznámila svoji rezignaci a očekává se, že do konce června bude zvolen nový předseda vládnoucí Konzervativní strany. Pojďme se ale nejdříve podívat na odcházející ministerskou předsedkyni. Jaký dojem po svém necelém tříletém působení zanechala?
Neměla to jednoduché. Už jen samotné hlavní téma její premiérské kariéry – totiž brexit – je natolik komplikovaná a složitá věc, že bylo jasné, že kdokoli se ho ujme, může na to doplatit. V podstatě se jedná o podobný úkol, jakým je v Česku nová důchodová reforma – kdo se ho ujme, pravděpodobně na to doplatí svým odchodem.
A to byl přesně případ Mayové. Bývalá ministryně vnitra a kariérní politička byla černým koněm souboje o předsednické křeslo konzervativců po brexitovém referendu z června 2016 a následném odchodu Davida Camerona. Tehdy porazila velké váhy, jakými byli Boris Johnson, Michael Gove či Andrea Leadsomová.
Mimochodem všichni tři jmenovaní budou o její nástupnictví usilovat i nyní. Johnson je opět favoritem, Leadsomová se do souboje přidala svým středečním odchodem z funkce vůdkyně Dolní Sněmovny (Leader of the House of Commons) a nenápadný Gove se pokusí zúročit své zákulisní jednání, na které je expertem.
Červené linie
Jednoznačně totiž prohlásila, že chce zastavit volný pohyb osob (a tím pádem migraci z ostatních členských států) a zároveň opustit celní unii (a mít tak možnost uzavírat vlastní obchodní smlouvy). Tím vyhověla přání brexitářů ve vlastní straně, kterým navíc další dva roky slibovala, že Británie opustí EU k 29. březnu, s dohodou, či bez ní. Její fráze, že „odchod bez dohody je lepší než odchod se špatnou dohodou“ se nakonec obrátila proti ní.
Především si ale vymezením toho, co bude chtít prosazovat, určila své červené linie, které ji následující dva roky při vyjednávání s Evropskou unií, s nespokojenými poslanci vlastní strany či labouristy omezovaly při možných kompromisech. Na druhou stranu to byl zřejmě jediný způsob, jak udržet na své straně silné euroskeptiky a brexitáře z řad konzervativců.
Ti ji potápěli při všech pokusech vyjednat lepší podmínky pro dohodu. Proč, ptáte se? Většina z nich si přeje odchod bez dohody (tzv. no-deal brexit), případně utopickou dohodu, kterou by Brusel nikdy neschválil. Mayová ale nutně potřebovala jejich hlasy v parlamentu.
Během celého brexitu bylo přitom jasné, že sama tak velké odloučení z unijních struktur nechce. To by totiž znamenalo podstatně horší ekonomické vyhlídky a neodpovídalo slibovanému „zvláštnímu vztahu“, který chtěla s EU zachovat. Odchod z celní unie a jednotného trhu může navíc rezultovat v problém neomezeného pohybu osob a zboží přes severoirské hranici a potenciální ohrožení míru v Ulsteru.
Druhou hlavní chybou bylo vypsání předčasných voleb na červen 2017. Konzervativní strana sice v průzkumech oproti opozičním labouristům vedenými ultralevicovým Jeremym Corbynem o parník vedla – a její vedení si tak mnulo ruce na zisk větší parlamentní většiny a lepší pozici pro prosazování potřebné legislativy –, ale Mayová, o níž se říká, že se nepohybuje tak ráda ve světlech reflektorů, kampaň nezvládla.
Vyčítala se jí slabá rétorika, nejednoznačnost a neschopnost přesvědčit lidi, které nakonec způsobily ztrátu 13 křesel a většiny v Dolní sněmovně. U vlády sice díky podpoře severoirské Demokratické unionistické strany zůstala, ovšem výsledek voleb byl vodou na mlýn jejím kritikům.
V samotných vyjednáváních si Mayová vedla relativně obstojně, v mnoha věcech EU přetlačila. V dalších neuspěla – na největší kompromis musela přistoupit u notoricky známé irské pojistky, jež dost možná způsobila její pád a rezignaci.
Brexitovou dohodu přes Dolní sněmovnu nedostala ani jednou ze tří pokusů – a to se jí přitom poté, co utrpěla nejhorší a třetí nejhorší vládní porážku v britské politické historii, podařilo na třetí pokus přesvědčit Borise Johnsona, bývalé ministry pro brexit Davida Davise a Dominica Raaba či prominentního brexitáře Jacoba Reese-Mogga. Přesto neuspěla.
Na jedné straně totiž musela čelit ultraeuroskeptickým poslancům z vlastní strany, na druhé straně pak nesmlouvavé a neústupné opozici labouristů, liberálních demokratů a skotských nacionalistů. Zatímco poslední dvě strany chtěly (a chtějí) celý brexit kompletně zastavit, Corbyn a spol. touží pouze po nových volbách a vládní moci a sami kolem brexitu mlží (viz jejich nejasná pozice ohledně druhého referenda).
Zřejmě proto ztroskotaly i její pokusy z posledních týdnů o dosažení kompromisu s labouristy.
Nejtěžší poválečná výzva
Je otázkou, zda by jiný předseda Konzervativní strany (ale i Labouristické) dopadl jinak než ona. Její nepříliš přesvědčivá rétorika (a bohužel možná i fakt, že je žena) jí na síle nepřidaly, ale čelit radikálním euroskeptikům, eurofilům a zároveň mocichtivým levicovým radikálům bylo téměř nemožné.
Působení Theresy Mayové se točilo kolem brexitu, její vláda ale dokázala za tři roky i spoustu pozitivních věcí. Britská ekonomika navzdory očekáváním roste, deficit je téměř na nule a nezaměstnanost klesá. I když to už se brzy kvůli brexitové nejistotě může změnit.
Hned po její emocionální rezignaci se o druhé britské premiérce historie začalo mluvit jako o jednom z nejhorších předsedů (a předsedkyň) britské vlády v historii. Myslím si, že to není férové označení – řešila nejkomplexnější výzvu od druhé světové války a proti sobě měla nesmlouvavou a silnou opozici. A přestože si pozici svými chybami a nepřesvědčivým vystupováním nezlepšila, měla to opravdu složité.
Britští politici a média nešetří ani nebudou při jejím hodnocení šetřit kritikou, oblíbená není ani na kontinentu. Buďme však při jejím hodnocení shovívavější. Čelila jedné z nejtěžších politických výzev od konce války. A brexitu nakonec politicky podlehla.
