Známkování je zažitý způsob hodnocení a dvě a půl století tradice nezměníme naráz. I přes řadu argumentů pro formativní slovní hodnocení najde většina žáků a žákyň letos na vysvědčení zase čísla. Co doopravdy znamenají a co s nimi jako rodiče máme dělat?

Ve čtvrtek dopoledne se stane to, co vždycky. Pěkná vysvědčení půjdou na Facebook, méně pěkná se schovají do šuplíku a na čtrnáct dní bude zákaz wifiny. Oboje je ukázka toho, k čemu známky nemají být. Na co ale potom jsou?

Není to zbytečná otázka. Nepamatuji si, že by nám ve škole někdo smysl známek vysvětlil – začaly se objevovat a intuitivně bylo jasné, že něco hodnotí, jedničky jsou dobré a pětky špatné. Stejně instinktivně s nimi pracovali rodiče a podle povahy nás za čísla v žákovské knížce různě odměňovali a trestali. A když teď po 30 letech se třídou o smyslu známkování debatujeme, studenti a studentky bývají překvapení a ptají se, jestli bych to nemohl zopakovat u nich doma.

Známky nehodnotí člověka

Tak to zkusíme. Nejdřív si pojďme říct, k čemu známka není.

Známka nehodnotí člověka. Špatná známka neznamená, že jste hloupí, a dobrá, že jste chytří. Známka netřídí lidi. Neexistuje plemeno jedničkářů a plemeno trojkařů, ke kterým bychom se měli chovat jako k různým druhům.

Známka neukazuje, jak se snažíte. Většina testování je založená na absolutních hodnotách výstupů, a když jste nadaní na matematiku nebo tělocvik, podáte v nich dobrý výkon se zlomkem námahy oproti spolužákovi, kterému jde něco jiného.

Známka je jediná věc: zpětná vazba určená jenom vám a k jednomu konkrétnímu ověřování znalostí. Čtyřka z písemky na láčkovce neumí, ale chce říct tohle: „Jednou jsme se ve školním vzdělávacím plánu domluvili, co naši studenti mají vědět o láčkovcích. Vypadá to, že teď nevíš všechno. Pojďme spolu probrat, čím to je a jak to společně dohnat.“

Z toho je vidět, jak informačně chudý nástroj známka je. Nemluví o příčinách problému (vysvětlil jsem jako učitel láčkovce málo, nedával jsi zrovna pozor, biologie tě nebaví, máš problémy doma, večer se ti nechtělo učit?) ani o možnostech, jak je odstranit (mám to vysvětlit znovu, potřebuješ osobní konzultaci, chceš propojit s paní psycholožkou, stačí se na to podívat znovu?).

Je to zvláštní: o přestávce všichni používáme kapesní počítač ze Star Treku a v hodinách se hodnotíme, jako když jeskynní člověk ukazoval prsty na ruce. Ale co už: než to změníme, jsme odkázáni na známky a musíme z nich dostat co nejvíc.

Co mají dělat rodiče?

Takže co můžeme jako rodiče dělat každý den, když děti nosí domů známky, a teď, když ukážou vysvědčení? Doplnit všechny informace, které jedno číslo neumí předat:

Je to jednička? Super, gratuluju. Za co je, bylo to pro tebe jednoduché, baví tě tenhle předmět, chceš o něm vědět víc, koupíme knížku, lákal by tě kroužek?

Je to čtyřka? Nevadí; čím to je, bylo to těžké pro všechny, nebo ti to nesedlo, chceš se na to podívat spolu, mám požádat o pomoc paní učitelku, nebo se za ní stavíš sám/sama, děje se něco, nebo tě prostě tenhle předmět nebaví, co tě baví víc?

Když už chceme známky používat ke srovnávání, nemá to být srovnávání se spolužáky, ale vždycky jenom srovnání výsledků dítěte v čase. Jestli se známka zlepšila, jak se mu to povedlo a jak ho můžeme podpořit? Když se zhoršila, co to znamená a co můžeme udělat, abychom učení pomohli?

Sloupec čísel tak můžeme s dětmi proměnit ve slovní hodnocení, jedinečné právě pro ně a tuhle chvíli – a možná se o škole dozvíme víc než na třídních schůzkách. To je hlavní smysl vysvědčení, a jestli ho pak vystavíme na Facebook nebo schováme do šuplíku, už je vlastně jedno.