Právě si prohlížíte Komentář: K ukončení epidemie nám chybí ještě jedna odpověď. Ta nejdůležitější
Foto: Petr Zewlakk Vrabec, Milion chvilek pro demokracii

Až ve čtvrtek odložíme respirátory v MHD, měli bychom se na sebe vzájemně podívat a zamyslet se nad tím, jak jsme mohli dopustit takovou tragédii. Nejdůležitější odpověď covidové epidemie dlužíme nejen tisícům obětí a jejich blízkým, ale i budoucím generacím.

S úderem první čtvrteční vteřiny padá téměř poslední covidové opatření. A hned jedno z těch nejviditelnějších – lidé už nebudou muset nosit respirátory v MHD. Ne že by se fakticky tolik změnilo, řada Čechů a Češek už ochranu úst odložila i v hromadné dopravě. Je ale pravda, že s koncem jedné z nejsymboličtějších restrikcí – a taky vzhledem k „ceně“ nejefektivnějších – končí poslední viditelné omezení našich životů.

Tedy, abychom, jako už tolikrát, znovu nepropadli předčasné euforii. Epidemie ještě neskončila. Ani formálně, ani fakticky. Covid tu s námi je a bude a pořád kvůli němu umírají i dvě desítky lidí denně. Je ale faktem, že současná situace je na hony vzdálená těm nejhorším okamžikům, při kterých nemocnice praskaly ve švech a vláda rušila limity emisí pro zahlcená krematoria.

Všichni máme máslo na hlavě

Jenže ještě před tím, než hodíme covid definitivně za hlavu, nám zbývá dořešit jednu věc. Protože stejně jako na konci divadelního dramatu dochází protagonista ke katarzi – tedy k jakési vnitřní očistě po strašném zážitku –, tak bychom se my měli vyrovnat a poučit z hrůz covidové pandemie. A právě tady nastává kámen úrazu.

Jak v případě vlády a státu, tak v případě celé společnosti je totiž těžké být optimistou a věřit tomu, že jsme se z dvou let trvající tragédie skutečně poučili. Namátkou: ještě stále nemáme funkční pandemický zákon (byť je lepší, než býval), krajským hygienám hrozí zvláštní reorganizace a propouštění a slibovaný český Kochův institut jako záruka nepolitického a odborného řízení epidemie zůstává v nedohlednu. Na něčem se sice pracuje, ale bůhví co vláda opravdu dotáhne do konce.

Lepší to bohužel není ani u „obyčejných“ lidí. Nemá cenu si dělat iluze, že by chyby covidové epidemie zajímaly masy lidí – všimli jste si snad toho, že by je někdo (voliči či politici) významněji probíral před loňskými volbami do Sněmovny? Neprobíral, protože všichni mají (máme) máslo na hlavě. Jak Češi, kteří vynikali v disciplíně obcházení pravidel, tak politici, kteří v případě těch vládních rozvolňovali, když neměli, a nepřitvrzovali, když měli, nebo v případě opozičních nezodpovědně blokovali nouzový stav, když i jejich vlastní hejtmani prosili o pomoc.

Možná to je ten důvod, proč ke skutečné katarzi nikdy nemůžeme dojít. Museli bychom si totiž (včetně autora tohoto komentáře) sáhnout do svědomí. Jenže přesně to musíme udělat. Jak v zájmu budoucnosti – aby už nikdy k něčemu takovému nedošlo –, tak kvůli skoro 40 tisícům obětí a jejich blízkým, kterým to dlužíme.

Tragédie ve vyspělé zemi

Ano, právě o obětech epidemie jsme ještě nemluvili. V něčem to symbolizuje veřejnou debatu, která se tomuto citlivému tématu spíše vyhýbá. Měli bychom si ale opět připomenout, že kvůli covidu zemřelo v Česku skoro 40 tisíc lidí. Jsou mezi nimi jak ti s řadou nemocí (kteří by ale mohli ještě v klidu žít), tak relativně zdraví lidé, ale bohužel i zdravotníci, kterým bychom nikdy neměli přestat děkovat za odsloužené přesčasy ve zpocených skafandrech na covidových odděleních.

Debata o obětech epidemie se ale v Česku zvrhla do kombinace neuvěřitelných výroků exministra zdravotnictví Blatného (pamatujete?), jehož slova o úmrtích na autonehody s covidem svižně využili dezinformátoři, a nekonečných hádek o tom, zda na covid umírají častěji očkovaní nebo neočkovaní. Fakta jsou přitom jasná – v roce 2021 tu zemřelo nejvíce lidí od konce druhé světové války (kvůli vysokým nadúmrtím v zimních měsících) a vakcína prokazatelně chrání.

Na co ale pořád odpověď nemáme, jsou tyto otázky – jak jsme mohli dopustit to, že ve vyspělé, bezpečné a bohaté středoevropské zemi zemřel na covid-19 devátý nejvyšší počet lidí na světě? Proč se tu v podstatě zhroutilo normální zdravotnictví, proč byly v Česku nejdéle zavřené školy v Evropě a proč jsme museli tak radikálně omezovat ekonomiku a životy lidí?

Některé odpovědi samozřejmě máme. Tragicky selhal stát a vláda, někteří lidé se nechovali zodpovědně, jiní (nebo často asi ti stejní) se zase nechtěli naočkovat, přestože k tomu neměli racionální důvod.

Češi a Češky však přece nemůžou být o tolik horší než třeba lidé v Rakousku. Je příčinou nedůvěra v systém a naše komunistická minulost? Nebo prachbídná komunikace vládních představitelů? Či špatný přístup médií dávajících prostor všemožným doktorům s tituly, ale bez znalostí o covidu?

Andrej Babiš při vyhlašování covidových opatření. Foto: vlada.cz

Otázkou je i to, kdo za českou covidovou tragédii ponese odpovědnost? Neměli bychom se snažit za každou cenu lacině moralizovat nebo ukazovat na někoho prstem, jenže zároveň se přece nemůžeme tvářit, že se nic nestalo. Vyvodila minulá vláda dostatečnou politickou zodpovědnost? Dostáli své profesní zodpovědnosti vládě podřízení úředníci a odborníci? A neměli bychom kvůli tolika zmařeným životům uvažovat i nad trestněprávní zodpovědností?

Morální zodpovědnost má ale každý z nás – někdo samozřejmě víc, někdo méně. Udělali jsme všichni dost? Můžeme se na sebe bez respirátorů v autobuse podívat a říct si, že máme čisté svědomí, zatímco projíždíme republikou posetou zbytečnými hroby?

Neměli bychom se covidovou tragédií trápit navěky. Aspoň věnovat tichou vzpomínku jejím obětem a zamyslet se nad příčinami a poučením bychom ale měli. Jen tak můžeme opravdu ukončit tuto epidemii.

Šimon Rogner

Spoluzakladatel a bývalý šéfredaktor Studentských listů, teď píšící hlavně o politice. Redaktor ČT24 píšící o soudních kauzách a student žurnalistiky na Karlově univerzitě.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..