Vliv prohlubující se klimatické krize na životy lidí se po celém světě čím dál častěji stává předmětem soudních sporů. Z podstaty věci konzervativní a zdrženlivé instituce dávají globálně za pravdu občanům, kteří žalují své státy kvůli nedostatečnému úsilí řešit příčiny i důsledky změn klimatu.

To je (k velkému překvapení obou stran sporu i právnické obce) také případ přelomového rozsudku Městského soudu v Praze. Ten tuto středu částečně vyhověl žalobcům a uznal, že stát prostřednictvím jednotlivých ministerstev porušuje lidská práva žalobců tím, že nestanoví dostatečně konkrétní opatření na snížení emisí skleníkových plynů v takové míře, jak jej zavazuje Pařížská dohoda a právo Evropské unie. Soud proto orgánům veřejné správy zakázal pokračovat v nezákonném porušování práv žalobců. Naopak opatření směřující k adaptaci na nevyhnutelné důsledky změn klimatu (povodně, kůrovcové kalamity, požáry a podobně) soud považoval za dostatečné a v tomto bodě porušení práv žalobců neshledal.

Historicky první českou klimatickou žalobu inicioval spolek Klimatická žaloba sdružující 260 občanů, ke kterému se připojili jednotlivci – lesníci, zemědělci, osoba trpící environmentální úzkostí a obec Sv. Jan pod Skalou. Žalobci tvrdili porušení svých práv podle Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy, včetně práva na život, vlastnického práva, práva na ochranu zdraví nebo práva na samosprávu. Stát pak tato práva měl porušit tím, že neplní své klimatické závazky plynoucí jak z mezinárodního, tak národního práva.

Klimatické žaloby se ne vždy setkají s úspěchem. Důvodů je několik. Soudci rozumí primárně právu a vypořádat se se závěry klimatické vědy jim může činit obtíže. Za druhé, klimatická změna představuje natolik rozsáhlý a komplexní problém, že je těžké ba nemožné určit konkrétní míru odpovědnosti za měnící se klima jednotlivých států (nebo korporací), které odpovídají vždy jen za malý zlomek celého objemu rostoucích emisí. Emise vypuštěné v jednom státě se proporciálně projeví všude na světě; hranice národních států nehrají žádnou roli. V neposlední řadě často není jasné, o co povinnost státu opřít, kterou normu žalovaný svou nedostatečnou činností porušuje.

Jinými slovy: Přestože na vlivu člověkem způsobené změny klimatu na životy lidí a tudíž i na státem chráněná lidská práva panuje mezinárodní shoda, přesvědčit o tom soud nemusí být snadné.

Výše zmíněné komplikace nakonec nečinily překážku k částečnému úspěchu klimatické žaloby proti České republice. Soud se podle všeho poctivě vypořádal s důkazy v podobě závěrů klimatické vědy – a vliv globální změny klimatu na ústavou garantované právo na životní prostředí považoval za prokázaný.

Oblíbený argument klimatických skeptiků o marnosti snah snižovat emise v případě malých států („vždyť i kdyby Česká republika poctivě snižovala své emise, činnost větších globálních hráčů jako je Čína by změny klimatu stejně způsobovala!”) – soud rovněž odmítl. Takový přístup by podle soudu znemožnil jakoukoliv účinnou snahu o globální zastavení změny klimatu.

Česká republika nese odpovědnost za svůj díl globálních emisí a pokud by své závazky plnila, odvrácení nebezpečné změny klimatu by bylo pravděpodobnější a nastalá změna mírnější. Nekonání státu je tak dílčí příčinou změny klimatu, která má dopad na lidská práva českých občanů. Podle soudu má „každý ze států povinnost přispět svým dílem k řešení této globální krize.”

Rozhodnutí pražského soudu může být dobrou zprávou pro důvěru v liberální demokracii a právní stát.

Ani fakt, že v Česku chybí (na rozdíl od zhruba poloviny evropských států) klimatický zákon, který by závazně stanovil povinnost státu snížit emise k dosažení uhlíkové neutrality, nebránilo soudu rozhodnout ve prospěch spolku a dalších žalobců. Opřel se o ustanovení Pařížské dohody a na jejím základě vypočtených tzv. „národně stanovených příspěvků” (NDCs), které převzala i evropská legislativa.

Co dál? Boj rozhodně nekončí, a to hned na několika frontách. Lze očekávat, že se spor dostane před Nejvyšší správní soud. To nic nemění na tom, že je pravomocným rozsudkem Městského soudu stát (respektive jednotlivá ministerstva) vázán. Na druhou stranu, otázka boje s klimatickou změnou zůstává primárně politickým tématem. Český soud koneckonců nemůže státu diktovat, jak konkrétně ke zvýšení ambicí přistoupit – to je nyní na jednotlivých ministerstvech a jejich politické reprezentaci.

Rozsudek má velkou symbolickou hodnotu, o to víc ve státě s historicky jednou z nejvyšších produkcí CO2 na hlavu vůbec, a mohl by (doufejme) vytvořit tlak k urychlenému přijetí ambicióznějších opatření ke snížení emisí, například právě prostřednictvím klimatického zákona. To se ostatně nabízí i v souvislosti se začínajícím českým předsednictvím Radě EU.

Rozhodnutí pražského soudu může být dobrou zprávou pro důvěru v liberální demokracii a právní stát. Ráno před soudním jednáním se na podporu věci sešlo jen několik desítek členů a podporovatelů spolku. Pro srovnání: Klimatickou žalobu proti korporaci Shell v Nizozemsku podpořilo v hromadné žalobě 17 tisíc občanů, francouzskou „Aféru století” podpořilo peticí přes 2 miliony lidí. Podpora občanské společnosti a celospolečenské povědomí o klimatické krizi v postkomunistických státech se se západní Evropou nedá srovnávat.

To před soudem naštěstí nehraje roli. Pokud dochází ze strany státu k porušování ústavním pořádkem garantovaných lidských práv, na množství angažovaných nezáleží. I pokud by šlo o jediného občana, který by byl nezákonným zásahem státu dotčen na svých právech, soud musí zasáhnout. To v historickém případu dovodil soud i ve vztahu k nedostatečné klimatické politice České republiky. To by měla být ve výsledku uklidňující zpráva pro všechny občany, a to nemusíte přímo trpět environmentální úzkostí.