Nikdo si nepřeje opětovný růst epidemie, ale po téměř roce a půl už víme, že covid na naše přání nebere ohled. Proto bychom v duchu rčení Doufej v nejlepší a očekávej nejhorší měli mít v šuplíku plán, co dělat v případě další vlny. Jenže soudy rozcupaný pandemický zákon nám příliš možností nedává.

Nejdřív si připomeňme, jak tzv. pandemický zákon, který umožňuje ministerstvu zdravotnictví přijímat protiepidemická opatření, vlastně vznikl. Na konci února ho společně prosadily vláda a většina opozice, a to za velmi napjaté situace. V zemi sílila čtvrtá vlna a poslanci právě nepochopitelně odmítli pokračování nouzového stavu, který pak kabinet, velmi pravděpodobně protiústavně, stejně prodloužil.

Všem politikům však bylo jasné, že některá opatření bude nutné udržet i po konci stavu nouze. Právě proto se spojily vláda a opozice – což byl do té doby nevídaný úkaz – a prosadily pandemický zákon. Podle něj už nebylo možné zakázat pohyb mezi okresy nebo pití alkoholu na veřejnosti, ale většinu opatření včetně uzavírky obchodů, restaurací a škol na základě něj ministerstvo zdravotnictví po konci „nouzáku“ obnovilo.

Pandemický zákon ovšem vládě taky výrazně zkomplikoval život. Soudům totiž přikázal, aby se žalobami na opatření zabýval přednostně, což do té doby nešlo. Spravedlnost tak často přicházela pozdě. S pandemickým zákonem jsme se dostali k druhému extrému – Nejvyšší správní soud od té doby zrušil už minimálně sedmnáct vládních opatření. Často kvůli nedostatečnému odůvodnění, v mnoha případech ale rozhodl, že ministerstvo nemělo pravomoc zavřít mateřské a základní školy, restaurace a herny či omezit setkávání lidí.

Pandemický zákon tak ale soudci de facto vyprázdnili. Vláda může – zjednodušeně řečeno – omezit provoz obchodů limitem počtů zákazníků nebo stanovit, že u jednoho stolu v hospodě můžou sedět čtyři lidé. Ale nesmí už využít právní kličky, která spočívala v tom, že omezila provoz obchodů a restaurací tak, že zakázala lidem, aby šli dovnitř. Podle soudu šlo ve skutečnosti o jejich plošný zákaz, který však zákon neumožňuje.

Zpět k nouzovému stavu

To však může být problém. Je samozřejmě správné, že ministr zdravotnictví a právník Adam Vojtěch (za ANO) reagoval na rozsudky soudů a zrušil opatření, která jeho předchůdce Petr Arenberger vydával, i když věděl, že jsou nezákonná. Jenže co budeme dělat, když by epidemie opět – nedejbože – narostla do takových čísel, že bude nutné některé obchody či školy uzavřít?

Podle pandemického zákona vláda postupovat nemůže, což si uvědomuje i Vojtěch. „Ukazuje se, že pandemický zákon úplně optimální není a nedává nástroje pro prevenci komunitního šíření,“ řekl ministr na začátku června. Tehdy chtěl ještě o možných změnách diskutovat s opozicí, což později odpískal. Dnes už přiznává, že na plošná opatření v únoru schválené paragrafy využít nemůže.

V úvahu nepřipadá ani zákon o ochraně veřejného zdraví, jehož použití na plošné zákazy soudy odmítly už loni. Takže se oklikou vracíme ke starému strašáku jménem nouzový stav. Ten jediný dává kabinetu pravomoce omezit pohyb lidí (a to i lokálně) či zavřít školy a obchody. Zároveň však není určený pro epidemii a přináší martyrium v podobě schvalování jeho prodloužení ve Sněmovně, kde se politici nedokážou dohodnout na základním fungování státu.

Zatím se tak zdá, že kromě nouzového stavu, který nikdo nechce, vláda nemá v rukou potřebné nástroje, jak zkrotit rostoucí epidemii. Špatně napsaný pandemický zákon soudy osekaly tak, že ministr zdravotnictví vlastně přiznává, že se hodí jen pro rozvolňování. Snahu o jeho změnu už ale raději vzdal, protože v době prázdnin a předvolební kampaně ji nedokáže prosadit.

Vítejte v Česku, v červenci 2021. Od prvního potvrzeného případu covidu uplynulo 489 dní a nemáme, čím s ním efektivně bojovat.