V nedávné době se v Česku opět rozpoutala debata o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Prezident Petr Pavel na návštěvě v Bruselu připomněl české vládě, že není „jediný skutečný důvod“, proč se jí vyhýbat. V současném kabinetu se ovšem na odpor staví KDU-ČSL a část ODS. Jaké používají argumenty a jsou některé z nich skutečné?
Mezi hlavními důvody proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, celým názvem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, patří její údajná nadbytečnost, odvrácení od tradičních hodnot nebo zavádění genderové ideologie. Strach panuje i ze zrušení profesní mlčenlivosti, zaujatosti proti mužům a sexualizace výchovy dětí. Většinu obav však způsobuje neznalost úmluvy, záměrně vytvořené dezinformace a dlouhodobá relativizace problémů spojených s násilím na ženách.
A co násilí na mužích, jak k tomu přijdou oni?
Důvodem, proč je text zaměřený na ženy, není diskriminace mužů, ale fakt vycházející z průzkumů. Sexuálního a domácího násilí se totiž převážně dopouští muži na ženách a primárně je tak třeba chránit právě je. Navíc ale úmluva doslovně uvádí, že „Ustanovení budou implementována bez diskriminace na jakémkoliv základě, například pohlaví, genderu, rasy, barvy pleti,…“.
S tím souvisí také pojmy „gender” a „genderově podmíněné násilí vůči ženám”. Tím se ovšem ani trochu nemyslí problematika změny pohlaví, kterou by pak podle kritiků stát vnucoval ve škole dětem. Genderovou rolí se míní předsudky, které například umisťují ženy do kuchyně nebo k dětem a muže nadřazují nad ženy a staví je do role ochránců rodiny.
Úmluva chce zdůraznit fakt, že právě tyto předsudky často násilí způsobují. Například když muž ženu zmlátí, protože neplní „manželské povinnosti”, nebo ji znásilní a řekne, že si za to mohla sama. Šla totiž sama pozdě večer do společnosti a byla „příliš odhalená”. Nikdo ale nechce odtrhávat matky od dětí a muže nutit k domácím pracím, cílem je nevytvářet z genderových rolí stereotypy. Součástí úmluvy je i snaha zavést toto povědomí už na školách, k čemuž by ale v Česku měly vést už současné vzdělávací programy.
Zákony v Česku přece ale ženy před násilím chrání, není úmluva zbytečná?
Pouze zhruba jedna třetina úmluvy se věnuje úpravám zákonů. Zbylá část se zabývá například zvýšením počtu chráněných azylových domů nebo prevencí. Přesto v Česku existují právní mezery, které by vláda kvůli úmluvě snad mohla začít řešit. V poslední době jde třeba o definici znásilnění. To je u nás dosud podmíněné dostatečnou obranou oběti. Přitom 70 procent obětí znásilnění místo útěku nebo útoku ztuhne šokem či se dostane do stavu paralýzy. Cílem je tak dostat do definice znásilnění jako podmínku souhlas s danou sexuální činností.
Důležitým cílem je ale také zvýšení počtu již zmíněných chráněných azylových domů, které slouží jako úkryt pro oběti domácího násilí a u nichž není známa adresa, aby je agresor nemohl vypátrat. V Česku jich je dnes pouhých pět. Chybí tak tři tisíce lůžek pro ženy a děti, které nemají jiné bezpečné místo, kam by se mohly schovat.
České vlády byly a jsou také kritizovány za postoj k obětem nucených sterilizací žen za komunismu. Řešení těchto případů, především romských žen, je podle řady mezinárodních organizací jako OSN nebo Rada Evropy příliš zdlouhavé. Dalším neřešeným a vcelku neznámým problémem jsou i v dnešní době probíhající nucené sňatky zejména v romských komunitách.
V neposlední řadě by bylo přijetí Istanbulské úmluvy výrazným signálem vůči obětem násilí – Jsme tady a postavíme se za vás. Kromě této symbolické roviny by měla úmluva dotlačit vládu k větší činnosti a urychlit zavádění zmíněných změn. Mimo jiné se ovšem k ratifikaci Česká republika zavázala, když v roce 2019 kandidovala do Rady OSN pro lidská práva a byla do ní na dva roky zvolena.
Ale určitě jsou i nějaké skutečné obavy, ne?
Některé z obav jsou ale založené na vcelku i rozumných důvodech. Jedno z opatření se totiž dotýká ohlašovací povinnosti určitých profesí. Kritici říkají, že po zavedení tohoto opatření by byla narušená advokátní mlčenlivost. Úmluva ani důvodová zpráva ale nedávají nikomu povinnost nic hlásit, chtějí pouze umožnit určitým profesím, jako jsou doktoři nebo psychiatři (nikoliv advokáti), nahlásit domácí nebo jiné násilí a nebýt vázání profesní mlčenlivostí.
Před pěti lety vyjádřila Česká konference biskupů obavu, že Istanbulská úmluva vytváří nenávist mezi muži a ženami. Podle nich totiž zakazuje řešení manželských konfliktů smírem. Opět se ale jedná o dezinterpretaci. Úmluva chce pouze zakázat povinnost řešit tyto spory smírem, protože násilník často ustoupit nechce a vytváří další nátlak. Navíc v České republice už toto řešení povinné není, úmluva tak nijak současný stav nemění.
Většina nereálných i reálných obav je ale nakonec neopodstatněných. Istanbulská úmluva se totiž nestává přímo součástí právního řádu. Zákonodárci do něj pouze implementují její principy a doporučení. Každý stát si tak může do jisté míry upravit opatření podle svého. Jediný hlavní bod, kterého se musí držet, je aktivní zásah proti genderově motivovanému násilí na ženách.
Jedna z dalších nepodložených obav je i otázka vymahatelnosti Istanbulské úmluvy. V textu je stanovena Expertní skupina pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (GREVIO), které má na zavádění dohlížet. Může však pouze dávat doporučení, nikoliv sankcionovat nebo jinak trestat dané státy. Ty pak pouze musí jednou za několik poslat vyhodnocení situace, které GREVIO zhodnotí.
Boj o moc, voliče a starý dobrý svět
Istanbulská úmluva vznikala v nultých letech za účasti všech států Rady Evropy. Každý ze zástupců ji mohl připomínkovat až do roku 2010. Česko to neučinilo, a to i přesto, že v té době byla ministryní spravedlnosti Daniela Kovářová, dnešní senátorka a nyní jedna z nejviditelnějších odpůrkyň. V roce 2016 pak Česká republika úmluvu podepsala.
Přestože se v roce 2019 podle průzkumu CVVM téměř 90 procent lidí, kteří věděli, o čem Istanbulská úmluva je, vyslovilo rozhodně nebo spíše pro její přijetí (viz graf), už sedm let se ji nedaří ratifikovat. Mezi důvody jsou lobbing katolické církve a zastánců tzv. „konzervativních hodnot”. Několik jednotek procent lidí tak blokuje tento dokument, což nás jako Českou republiku staví po bok Maďarska nebo Slovenska a směřuje nás to ultrakonzervativním směrem. Úmluvu přitom přijalo už i konzervativní Polsko a před rokem ve válečném stavu rovněž Ukrajina.
Ikonickým momentem nesmyslného odporu proti úmluvě bylo kázání monsignora Petra Piťhy z 28. října 2018 v katedrále sv. Víta, ve kterém strašil posluchače naprosto smyšlenými fantasmagoriemi: „Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány, bude k tomu stačit, když řeknete, že muž a žena nejsou totéž. Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní… Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové budou prohlášení za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit, které budou určovat, co se smí a co se nesmí říkat.”
Nesmyslnost argumentů a urputnost této snahy vyděsit lidi i za použití dezinformací a apokalyptických fantazií naznačují jediné. Katolická církev si pomocí zastaralých „konzervativních” hodnot snaží udržet moc nad svými věřícími a politici z KDU-ČSL, ODS a SPD svou voličskou základnu. Chtějí uklidnit voliče, kteří jsou vystrašení změnou světa, a udržet pro ně starý dobrý svět. Ten ale bohužel až tak dobrý a ideální úplně není. Roste počet obětí domácího násilí, znásilněná je jenom žena, která se bránila, a hlavně spousta lidí stále věří tomu, že ženy patří za sporák a za násilí si mohou samy. Proto potřebujeme Istanbulskou úmluvu.
Problematické je prohlášení autora, že „domácího násilí se dopouštějí častěji muži“. U „domácích zabijaček“ je to dlouhodobě skoro přesně půl na půl, a u nich si můžeme být jisti alespoň tím, že byly důkladně vyšetřeny (na rozdíl od jiných incidentů, z nichž jiné se ani vyšetřit nedají).
Je problematické se rovněž dostat do jedné skupiny se zeměmi, v nichž je domácí násilí na ženách bráno jako norma, jako je Bosna a Hercegovina nebo Albánie. V uvedených zemích, ale i dalších signatářských se provozuje i nedobrovolná ženská obřízka. Chceme něco takového zavést i u nás?
Další věcí je, že vše smysluplné, co tato smlouva přináší, máme v našich zákonech dávno (většinou od předlistopadových dob) zakotveno, takže ani není co nějakou smlouvou zlepšovat. Trochu to připomíná situaci, kdy k nám v roce 1990 vtrhly západní feministky a byly šokovány tím, že ženy ze „zaostalého východu“ nemají zájem o jejich program. Např. jejich boj za tříměsíční mateřskou dovolenou se s našimi ženami, které měly v zákonech zakotvenou tříletou, opravdu silně míjel a podporovatelek její redukce na méně než desetinu tu opravdu mnoho nenašly.
Co v zákonech ukotvené nemáme, je podpora jakýchsi aktivistických organizací, majících nulovou demokratickou legitimitu a nulovou zodpovědnost za vše, co zaviní. Vláda si je velice dobře vědoma skutečnosti, že podobné organizace jsou většinou společnosti vnímány negativně a že by podpora vzniku dalších znamenala citelný úbytek voličů, kteří by buď přešli k opozici nebo zůstali doma. V příštím roce budou volby do krajských zastupitelstev a do europarlamentu, v obou by mohly tratit ODS, STAN i KDU-ČSL, mezi jejichž voliči je podpora podobných organizací velmi nízká. Proto tč. není zájem tuto smlouvu ratifikovat a zvýšit si riziko porážky v uvedených volbách roku 2024 i ve volbách do PS PČR v roce následujícím.
Dobrý den,
děkuji za vaši zpětnou vazbu, rád vaše připomínky objasním nebo k nim připojím svůj pohled.
Ohledně toho, zda domácího násilí se dopouští více muži než ženy, vás mohu odkázat na vládní Statistickou ročenku domácího a genderově podmíněného násilí v ČR z prosince loňského roku, ve které se uvádí „Z pohledu objektu napadení u většiny TSK převládají (obvykle výrazně) ženy, výjimkami jsou…”. Jedná se o zaznamenané případy, nikoliv o odhady, které uvádíte jako nejisté.
Co se týká nedobrovolných ženských obřízek, jsou jistě problémem i v zemích, které již Istanbulskou úmluvu ratifikovaly. Pokud jsou ovšem tyto problémy v zemích i nadále vyskytují, je na orgánu GREVIO, aby zemi zaslal zpětnou vazbu. Istanbulská úmluva slouží k zabránění násilí na ženách a domácímu násilí, není tedy důvod, proč by se u nás staly nedobrovolné ženské obřízky normou.
Na námitku ohledně zbytečnosti mohu jedině znovu odkázat na svůj text. V něm vysvětluji, že u nás je stále mnoho problémů ohledně tohoto tématu: vysoká míra domácího násilí, nevhodná definice znásilnění, nedostatek azylových domů, nedořešené spory s ženami, které byly nedobrovolně sterilizovány. Žádný z těchto problémů tedy efektivně současné právní normy neřeší a Istanbulská úmluva by měla vést k nápravě. Nemyslím si, že jde o problémy srovnatelné s problémem délky mateřské dovolené, jelikož se jedná o řešení závažného násilí. Kromě zákonů, a opět se odkazuji na text, úmluva řeší i předsudky a gramotnost v této oblasti, které často násilí způsobují, protože nadřazují muže nad ženy.
Dalším z opatření je i podpora neziskových organizací, které zřejmě máte na mysli. Důvěra v ně je sice v Česku dlouhodobě nízká, podle autorů úmluvy jsou ale jednou z cest, jak jednak společnost vzdělávat o tématu násilí, a také pomáhat jeho obětem. Neziskové organizace jsou přítomny v českém právním řádu. Jejich činnost pak hodnotí jednak přispěvatelé z občanské společnosti výší své finanční podpory a také státní orgány. Jelikož se však úmluva především týká násilí na ženách a jen jedním z mnoha opatření je podpora neziskových organizací, která se v Česku možná ani nemusí měnit, nemyslím si, že by to mělo zásadní vliv na voličskou podporu vámi zmíněných stran.
1. Vysoká míra domácího násilí je silně závislá na jeho definici a metodice sběru dat. V situaci, kdy se na tomto poli angažují různé aktivistické skupiny, je to ukazatel dosti nevěrohodný.
Pamatuji také diskuse v 90. letech o asymetrii domácího násilí, kdy pro ženy je charakteristické spíše psychické násilí (které se prokazuje daleko hůř) než daleko lépe prokazatelné násilí fyzické (fakt z učebnic psychologie). Proto ten argument těmi „domácími zabijačkami“, protože u nich sběr dat podobnými problémy a nejistotami tolik zatížen není.
2. Pokud je v některých signatářských státech neřešená ženská obřízka,. pak „je cosi shnilého …“, jak praví klasik, a je otázka, zda do té shnilotiny padat také.
3. Nevhodná definice znásilnění … Prakticky všechno to, co je vydáváno za znásilnění je fakticky soulož pod pohrůžkou násilí, případně pohlavní zneužití. Alespoň podle toho, co jsem se kdysi učil na soudním: „Já vám budu takto mávat jehlou, a vy do ní zkuste navléct nit“, řekl nám vyučující k této problematice. Znásilnění je reálně možné buď při opravdu velkém nepoměru mezi pachatelem a obětí, nebo když je těch pachatelů víc (což bude při domácím násilí spíš výjimečné).
Když ženu přiškrtíte nebo jí držíte pistoli u hlavy, je to soulož pod pohrůžkou násilí (za komunistů za to byla srovnatelná pálka), když ji alkoholem nebo prášky (drogou) přivedete do bezvědomí, je to sexuální zneužití (a za komunistů za to byl trest ještě vyšší, současný stav neznám). Když ji k souloži přinutíte vydíráním, bude to zase jiný trestný čin.
4. Nedostatek azylových domů smlouva nevyřeší (na to musí být prostě peníze, a ty v současné ekonomice nemáme).
5. Nevypořádání se se sterilizacemi: Prostě byl za komunistů předpis, že sterilizace se provádějí po druhém císařském řezu. Důvody byly ryze medicínské. Později se to změkčilo (s pokrokem medicíny) o podmínku dodržování antikoncepce (takže když po císaři byla žena do půl roku gravidní, provedli jí zákrok během toho druhého císařského řezu, pokud otěhotněla až třeba za šest sedm let, tak ne). Šlo jen a jen o to, že jizva po císařském řezu (a vícenásobná tím spíš) je silně riziková jak pro plod, tak i pro matku a čím je čerstvější, tím větší je riziko, že děloha praskne (což je stav, bezprostředně ohrožující život, protože se může plodová voda dostat krevního oběhu matky, mimo jiná rizika). Ze své sociální bubliny vím i o lékařkách a zdravotních sestrách (u nichž se asi dá očekávat protekční zacházení), kterým byl tento zákrok po druhém císařském řezu proveden.
6. Vůči neziskovým organizacím je nedůvěra v naší společnosti zcela oprávněná. V naprosté většině jsou to vyžírkové a parazité, žijící na úkor společnosti. Výjimky jsou, ale, bohužel, dané prakticky jen tím, že pod neziskové organizace byly nedobrovolně převedeny i organizace dříve existující na jiném základě (jako třeba dobrovolní hasiči) a pro společnost opravdu užitečné.
Podpora těchto organizací pochopitelně vliv na voliče bude mít, protože ti jsou dlouhodobě v této souvislosti naštvaní. Může mít klidně i účinky „spouštěče“ (čili jakési poslední kapky, po níž přeteče džbán). Věřím, že z toho někteří politici mají vítr.
Dobrý den,
k jednotlivým bodům:
1. Věřím, že data Policie ČR jsou založená na právních definicích a na odpovídající metodice sběru dat, aby data byla co nejméně zkreslená. Ale i pokud bych připustil váš nepodložený argument ovlivňování policejních statistik nějakými skupinami, je rozdíl mezi vraždami a sexuálním násilím a zaměňovat tyto dvě statistiky není, myslím, na místě.
2. „Cosi shnilého“ je na státech, které proti nedobrovolné ženské obřízce nezasahují, nikoliv na Istanbulské úmluvě. Ta má státy, které se zavážou k boji proti násilí na ženách naopak motivovat k tomu předcházet takovému jednání a trestat ho.
3. Smyslem redefinicie znáslnění je předejít situacím, kdy jsou (kvůli zastaralé definici) udělovány nízké tresty (někdy jen podmínky) za sexuální činnost, u které se nedokázala dostatečná obrana oběti. Argumentuje se tím (odkazuji opět na článek), že významná část obětí se pachateli fyzicky poddá nebo spadne do paralýzy. Nejedná se tedy pouze o fyzickou, ale i psychickou nebo situační nadvládu nad obětí. Znásilnění by tedy podle této nové definice mělo být i takový případ, kdy se žena nebrání, ale vysloví nesouhlas (opět definice těch podmínek je složitou otázkou, ale je na místě se tím zabývat).
4. Istanbulská úmluva jako taková nedává sice sankce za nepostavení azylových domů, ani nedává finance na takové projekty. Ale zavazuje státy, aby tak činily, stejně jako je tomu u ostatních témat v ní obsažených.
5. Mluvíme v tomto případě o systémových nedobrovolných sterilizacích, které se prováděly bez souhlasu ženy a nikoliv z medicínských důvodů, ale z důvodů rasismu vůči Romům. Mohu odkázat například na článek v Respektu. Bez ohledu tedy na medicínské důvody, které jistě mohly být tehdy důvodem k takovým dobrovolným zásahům (i u zdravotních sester), mluvíme v případě romských žen o zásahu do lidské integrity bez jejího souhlasu, a navíc s rasistickým motivem.
6. Pokud máte nějaká k data k tomu, jak vládní politika vůči NNO ovlivňuje chování voličů, rád si je prohlédnu. Osobně jsem je ovšem nezaznamenal a věřím, že jsou momentálně pro voliče mnohem důležitější témata, jako je ukrajinský konflikt, energetická krize, zdražování potravin, konsolidace státního rozpočtu apod.
1 + 3 O tom ovlivňování, zejména ve smyslu „vždy je vinen muž“, se diskutovalo už v těch 90. letech, kdy do toho začínaly feministky vrtat. „Čertovo kopýtko“ té redefinice znásilnění spočívá právě v tom, že pokrývá situace, kdy stojí tvrzení proti tvrzení (a má být vinen automaticky vždy muž) a přitom rozsoudit opravdu spravedlivě takovou situaci může leda vrh korunou (a to s 50% úspěšností).
Proto to srovnání s „domácími zabijačkami“, u nichž existují materiální důkazy a další podklady pro spravedlivé posouzení, co se stalo. Když se bude rozhodovat čistě jen na základě nějakých nepodložených výroků, můžeme se v podstatě rozloučit s právem jako takovým, případně rovnou zavést nějakou obdobu Norimberských zákonů, tentokrát pro muže místo pro Židy.
2. „Cosi shnilého“ – souhlas. Pro mě je to ovšem argument držet se od těchto států dál a nemít s nimi pokud možno nic společného.
4. Problém je, že pokud se k něčemu (jako azylové domy apod.) zavážeme, budou to různí pochybní aktivisté vyžadovat, i kdyby kvůli tomu měli třeba umírat lidé. Protože se ty peníze budou brát ze sociálního balíku, na úkor sociálních služeb, péče o dlouhodobě nemocné apod., je tato obava IMHO dost na místě.
5. Nic takového jako „rasistické sterilizace“ se tu nikdy nedělo. Na tomto poli lží a desinformací se v 90. letech mj. silně angažovali trockisté a podobní ultralevičáci, kteří si nepřáli přijetí ČR do EU a snažili se ČR ryzími výmysly očernit před západní veřejností. Pokud byla nějaká Romka sterilizována, byly pro to čistě medicínské důvody (výše vyjmenované). A pokud jich bylo vyšší procento než u majority, musel byste srovnávat nikoli populační průměry, ale kategorizovat obě skupiny podle vzdělání a zdravotní uvědomělosti. Pak rozdíly zmizí. A jsem toho názoru, že stačili ti trockisté a podobná pakáž. Není důvod dávat příležitost do toho kafrat aktivistům ze států, kde se praktikuje ta výše zmíněná ženská obřízka a ženy jsou tam jen „mašiny na výrobu dětí“.
6. K těm aktivistům z nevládek: Stačí hesla na některých demonstracích. I diskuse na některých webech (a zdaleka nemusejí být nějak extrémistické).
MMCH, doporučuji vám přečíst si text paní senátorky Daniely Kovářové „Zlo přichází z Istanbulu“ a uvědomit si, že tato paní dělá desítky let advokacii se specializací na rodinné právo a má v malíčku o tomto tématu znalosti a zkušenosti, jaké my dva rozhodně nemáme v hlavách, ani když je dáme dohromady.
A i v těch aspektech, v nichž s ní nesouhlasím (např. některé změny definice rodiny), jsem s ní za jedno v tom, že se takové věci nedají dělat tak, aby se proti vůli významné části (a spíš většiny) občanů uzavřela jakási obskurní smlouva a tyto se občanům násilím vnucovaly ve „slavných“ tradicích normalizace.
Ad 1+3 – Mohu jenom zopakovat svoji námitku z předchozího komentáře – vaše zpochybnění policejních dat není podložené. K tématu ještě doporučuji knihu Nadvláda mužů od Pierre Bourdieu.
Ad 2 – Smlouva nás s nimi nijak nespojuje tak, aby ovlivnila dění v naší zemi.
Ad 4 – Samozřejmě není na místě ubírat tyto peníze jinde, kde jsou potřeba, ale opět vaše námitka je v tomto případě nepodložená.
Ad 5 – Mrzí mě, že zpochybňujete zločiny, které se prokazatelně staly, ale mohu vás pouze odkázat na článek a zdroje v něm uvedené.
Ad 6 – Moje zkušenost z protivládních demonstrací (kterých jsem byl účasten jako redaktor) taková není. Zaregistroval jsem kritiku NO na extremistických webech a mezi krajně extrémními voliči, ale ne do takové míry, abych mohl mluvit o výrazném ovlivnění voličského rozhodování.
Ad text senátorky Kovářové – Obsahuje stejné protiargumenty, na které reaguji ve článku a nenašel jsem v něm nic nového nebo relevantního pro další diskuzi. Stejně tak v textu Konzervativní strany.
Tady:
https://www.konzervativninoviny.cz/dokument-vyzva-k-odmitnuti-istanbulske-umluvy/
je text Konzervativní strany: Výzva k odmítnutí Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulské úmluvy)
Ne úplně stoprocentně s názory této strany souhlasím (a nejsem ani jejím voličem), ale řada věcí je v něm rozebrána podrobněji a lépe, než bych to dokázal učinit já. Text také asi názorně ukazuje, proč je v naší společnosti proti podepsání tohoto dokumentu tak silný odpor.