Ukrajinský parlament včera ratifikoval Istanbulskou úmluvu. Lidskoprávní dokument Rady Evropy s plným názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, už řadu let rozděluje i českou společnost. Na rozdíl od České republiky, která k dnešními datu Istanbulskou úmluvu stále ještě neratifikovala, vysílá Ukrajina jasný signál, že ve 21. století vnímá násilí na ženách jako nepřijatelné. A také, že před řešením imaginárních problémů dává přednost řešení těch reálných.

Istanbulská úmluva jako nástroj zlepšení ochrany žen

O co vlastně jde? Istanbulská úmluva je mezinárodní lidskoprávní úmluva, který by v zásadě nebyla tak zajímavá, kdyby si ji nevybrali jako terč různé konzervativně fundamentální organizace, velká řada všech možných církví a ruští trollové. Adresuje reálný problém, který se v členských státech Rady Evropy vyskytuje – násilí na ženách a jejich diskriminace. Dokument je zde, protože i přes faktickou trestnost násilí na ženách, a přes faktický zákaz diskriminace v právních řádech prakticky všech členských států Rady Evropy, jsou tyto jevy stále neuvěřitelně rozšířené. To nám napovídá, že řešení prostě nejsou dostatečná.

Ohledně diskriminace se stačí podívat například na v České republice nepříliš známý případ z roku 2020 „University Women of Europe proti České republice“, kde Evropský výbor pro sociální práva (orgán Rady Evropy) konstatoval, že Česká republika nedodržuje povinnost vyplývající z Evropské sociální charty ohledně zajištění rovnosti žen a mužů při práci a v přístupu k rozhodovacím pozicím. Výbor konstatoval, že ačkoliv v České republice nejsou žádné legislativní problémy, reálná situace je natolik špatná, že stát se musí zkrátka více snažit a přijímat opatření k rychlejší nápravě faktické nerovnosti.

Organizace University of Women podobnou stížnost směřovala kromě České republiky ještě na 14 dalších členských států Rady Evropy, a Výbor ve všech případech až na jednu výjimku (Švédsko) rozhodl, že k nějakému porušení u těchto států v oblasti rovnosti žen a mužů při práci došlo. Jestli někdo tvrdí, že v Česku diskriminace žen na pracovním trhu neexistuje, tak si rozhodnutí může přečíst zde.

Druhým aspektem Istanbulské úmluvy je násilí proti ženám. Centrum pro lidská práva shrnuje, že v České republice dochází až k šesti tisícům případů domácího násilí ročně, znásilnění jsou u nás trestána naprosto směšně, pokud vůbec, a také, že násilí na ženách je vlastně pro celý systém neuvěřitelně drahé – náklady na zdravotní péči, výpadek z pracovního života a další aspekty se postupně nasčítají, a ukazují, že násilí na ženách není ojedinělou nepříjemností vždy konkrétního páru, ale celospolečenským problémem, který nás negativně ovlivňuje, i když nás zrovna nikdo nemlátí.

Co na to odpůrci

Odpůrci Istanbulské úmluvy však často upozorňují na to, že oni jsou samozřejmě také proti násilí na ženách, nicméně Istanbulská úmluva je podle nich „dokument, který by v ČR zavedl genderovou indoktrinaci společnosti a smazal přirozené rozdíly mezi ženami a muži“. Ačkoliv mají odpůrci celou řadu obav z imaginárních problémů, které by mohly nastat (a které mimochodem v žádném ze států, které už Istanbulskou úmluvu ratifikovaly, nenastaly), ten opravdu existující problém, tj. různé druhy násilí na ženách a formy jejich diskriminace, jsou podle nich řešeny dostatečně.

Když Istanbulskou úmluvu čtete, těžko chápete, kde odpůrci Istanbulské úmluvy mezi povinností zavést celostátní telefonickou linku pomoci obětem násilí a právní neplatností vynucených sňatků našli smazání přirozených rozdílů mezi ženami a muži

Pokud vás tedy doma bije manžel, máte prostě smůlu (protože osvěta a další druhy prevence násilí jsou genderová indoktrinace), určitě máte spoustu možností, jak cestu vyřešit právně (sice na to potřebujete ne zrovna levného právníka, bude to trvat dlouho, a dost možná nakonec budete považovat za úspěch i to, že pachatel dostane aspoň podmínku) a vůbec, stejně je to celé vlastně vaše chyba, měla jste si lépe vybírat partnera.

Nutno dodat, že sama úmluva upozorňuje na to, že obětí domácího násilí nemusí být jenom ženy, a že by se přiměřeně měla aplikovat i na další oběti domácího násilí. Ženy si však zaslouží zvláštní pozornost, protože jsou jednoduše obětí zdaleka nejčastěji.

Když Istanbulskou úmluvu čtete, těžko chápete, kde odpůrci Istanbulské úmluvy mezi povinností zavést celostátní telefonickou linku pomoci obětem násilí a právní neplatností vynucených sňatků našli smazání přirozených rozdílů mezi ženami a muži, pokud se tedy nenaladíte na nebezpečný způsob přemýšlení, že pro jedno pohlaví je přirozené násilné chování vůči tomu druhému. Bohužel se však spíše zdá, že zatímco zastánci Istanbulské úmluvy se ohánějí daty a poukazují na reálné problémy, odpůrci si svoje problémy spíše vybájili a apelují zejména na emoce. Těžko říct, proč už několikátá vláda v řadě podléhá při uvažování nad ratifikací Istanbulské úmluvy spíše tomu druhému než tomu prvnímu.

Na Ukrajině zvítězil rozum

Ačkoliv nelze očekávat, že Istanbulská úmluva je všespásným řešením, které u nás okamžikem ratifikace odčaruje veškeré problémy, tak je třeba vnímat, že nabízí spoustu drobných kroků, které mohou postupem času výrazně pomoci obětem násilí. Jsou to drobnosti typu školení odborníků i široké veřejnosti, zřízení specializovaných krizových center pro oběti sexuálního násilí, trestání stalkingu či redefinici znásilnění (nahrazení nutnosti použití násilí prostým nesouhlasem oběti). Kromě toho také její ratifikace či neratifikace vysílá důležitou zprávu. Chceme více bojovat proti násilí na ženách? Záleží nám více na obětech nebo na agresorech? Chceme být společností, která před problémy raději zavírá oči, protože se bojí pohádek ruských trollů o genderové ideologii?

Ten, komu neratifikování Istanbulské úmluvy prospívá nejvíce, je ideologický původce těchto argumentů – Rusko.

Ukrajina už si tyto otázky zodpověděla. V zemi byla úmluva také dlouhou dobu předmětem nejrůznějších bojů a její ratifikace se dlouho nedařila. Není náhodou, že k ratifikaci došlo zrovna v době ruské agrese, kdy z Ukrajiny přicházejí děsivé zprávy o masivním využívání znásilnění, která jsou brutální, hromadná, opakovaná, veřejná, a která ničí životy tisícům Ukrajinských žen, dětí, a v několika případech i mužů, jako válečné zbraně. Násilí vůči ženám je zde používáno jako nástroj zničení společnosti. A ničím jiným není ani u nás.

Nicméně rozhodnutí ukrajinského parlamentu ratifikovat Istanbulskou úmluvu bude mít s největší pravděpodobností ještě jeden motiv, a to pochopení, že drtivá většina argumentů proti Istanbulské úmluvě má spíše malou, jestli vůbec nějakou relevanci, a že ten, komu neratifikování Istanbulské úmluvy prospívá nejvíce, je ideologický původce těchto argumentů – Rusko. Rusko, které se dlouhodobě snaží evropské společnosti destabilizovat a rozbít naše demokratické hodnoty založené na úctě k lidským právům. Ukrajina se mu konečně postavila – najde česká vláda a společnost odvahu udělat to samé?