Od zániku Konfederace, která během americké občanské války sdružovala rebelské státy Jihu, uplynulo už přes 150 let. Přesto se v posledních letech zdvihá hnutí, kterému se po starém sdružení otrokářských států stýská. Jaké to může mít následky a v čem je vývoj Jihu poučením pro nás?

Článek si poslechněte také v audio verzi.

Jižanské dědictví

Ve státech Jihu dnes pyšně visí vlajky Konfederace. Do roku 2015 byla jedna dokonce i nad Sněmovnou reprezentantů Jižní Karolíny. Muži nosí uniformy Konfederace a po zemi stojí sochy otrokářů. Podle studie CNN z roku 2011 38 procent Jižanů věří, že Konfederace byla ve válce se Severem v právu.

Tento trend ještě posílil v posledním desetiletí v souvislosti s radikalizací Republikánské strany a Donaldem Trumpem. Osobně mě velmi znepokojuje, Konfederaci totiž vnímám jako stranu zastupující otroctví a zradu ideálů Spojených států. 

Proč to dělají?

Příčin rostoucí popularity Konfederace je víc. Jižanská historie před Konfederací je tak krátká, že je těžké na ní stavět. Kromě toho je i často pevně svázaná (jakkoliv je to nešťastné použití slov) s otroctvím, protože státy jako Virginie od svého vzniku prosperovaly zejména díky plantážím. Přesto by se Jižané teoreticky mohli od své minulosti plně distancovat.

Znamenalo by to ovšem zavrhnout svoje předky a přiznat jejich vinu. Pošpinilo by to folklór a kulturu, v níž vyrůstali. Samozřejmě to jde udělat, jak ukazuje úspěšný příklad německého vyrovnání s nacismem, jenže je to těžké a často se to nestává.

Jižané by se místo toho mohli identifikovat se Spojenými státy. To se i děje, vlajky USA totiž, trošku ironicky, často visí společně s vlajkami Konfederace. Identita Spojených států však nemůže vyplnit prostor regionální příslušnosti – vždyť USA jsou obrovskou zemí s více než 300 miliony obyvatel.

K některým vyšším principům, jako je svoboda a rovnost před zákonem, se jistě vztahovat dá. Význam americké národnosti ale zahrnuje i velké množství skupin, etnik a historických tradic. Proto si nevyhnutelně různé státy a skupiny v USA budují a potřebují budovat svoji vlastní identitu. Proto musí zákonitě existovat i ekvivalent jižanské kultury. Jakkoliv je to iracionální, tak komunity potřebují svou historii, tradice a společný příběh, k němuž se hlásí.

Samozřejmě že by šlo shora vytvořit jinou kulturu, ať už vyzdvihnutím opomíjené části historie nebo čirou lží. Taková kultura by ale byla umělá a zaváněla by propagandou. Podle mého názoru by se politici ani jiné elity neměli snažit příběhy uměle vytvořit. Zkušenost komunistické nadvlády nám ukazuje, že takové snažení snadno přeroste v propagandu a normálním lidem bude jen pro smích. 

Bude tedy Jih navždy vzpomínat na Konfederaci?

Nemusí. Nevěřím, že by elity měly „vyrábět” národní příběhy. Kdo by je ale vytvářet rozhodně měl, jsou samotné komunity. Příběhy, které si říkáme, lidé, ke kterým se hlásíme, o tom všem si sami rozhodujeme. Tím, že se Jižané budou účastnit komunitního života, tím, že se budou učit o své minulosti, se budou podílet na tvoření nové kultury, nových příběhů, které si budou předávat jejich děti.

Stejně tak se můžeme my v Česku účastni debaty o tom, co vůbec znamená být Čech. Sousedským životem, účastí na kulturních akcích, ale i tím, jak rozumíme své minulosti a jaké příběhy o tom, kým jsme a co bychom měli být, říkáme svým dětem. Věřím tomu, že bychom tomuto úsilí do budoucna měli věnovat více času, ať našim potomkům zanecháme lepší dědictví než jižanskou Konfederaci.

Úvodní foto: John Ramspott, Flickr