Mimo kulturní války a všelijaké nediskuse se můžeme na sociálních sítích setkat i se situacemi, kdy se nám někdo snaží namluvit, že to či ono je fundamentálně levicové či pravicové. Co je však doopravdy pravicové či levicové? Existuje vůbec něco takového? Dovolte mi nastínit odpověď v následujících odstavcích, které možná ani tolik nevypovídají o politické filozofii jako spíš o nás samotných.

Paradox? S naprostou jistotou

Kde je vlastně ten paradox? Neoliberalismus, jak ho před více než 40 lety načrtli velikáni studené války Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, se především opírá o svobodu jednotlivce, decentralizaci, volnost jednotlivce upřednostňuje nad zájmy celku a podobně. Ovšem (a tady přichází zlom) pouze v ekonomické rovině.

Zákazník v obchodě jako jednotlivec má mít co nejširší svobodu výběru produktu v závislosti na svých osobních prioritách – v pořádku. Ovšem ve chvíli, kdy se jedná o kulturním tématu, konzervativci z neznámého důvodu otáčí, na svobodu jednotlivce zanevřou a staví se do pozice autoritářů.

Pojďme si to ukázat na příkladu potratů, ke kterým „pravicoví“ fundamentalisté obecně chovají spíše odpor a despekt, přitom by dle principu liberalismu (libertas = svoboda) měli upřednostnit svobodná rozhodnutí nastávajících matek. Jestliže je tedy tou nejdůležitější pravicovou hodnotou svoboda, potom přeci konzervativci sami sebe zrazují, když ji neupřednostňují i při debatě o kulturních tématech.

Dle mého skromného názoru jde především o zásadovost. Jsem-li liberál, nemohu přeci z podstaty věci k jedné problematice přistupovat liberálně a ke druhé autoritářsky. V tu chvíli se ze mě stává buďto schizofrenik, nebo prostě nerozumím liberalismu. V posledních měsících mám díky tomu obrovské nutkání se konzervativců zeptat: A proč k ekonomickým tématům nepřistupujete stejně konzervativně jako k těm kulturním?

A co na to levice?

I levici v tomto ohledu musím zmínit, jelikož se vlastně nachází v úplně stejném stádiu paradoxu jako pravice, akorát přesně naopak. Je-li levicový liberál opravdu liberál, potom by přeci neměl zrazovat své liberální přesvědčení a stejným způsobem přistupovat k ekonomicko-sociálním problematikám.

Zpravidla se však setkáváme s tím, že na půdě socioekonomické by ten samý levicový „liberál“ reguloval trh a omezoval svobodu rozhodnutí spotřebitele. Co je na tom liberálního, to opravdu netuším. Dostáváme se tak znovu k tomu stejnému závěru – liberální levice zrazuje svou vlastní ideu a nedrží se vlastních zásad. Kdyby tomu totiž tak opravdu bylo, nebyla by levicí. A žádné „ale“ neplatí.

Co je co?

Budeme-li se pevně držet obecných pouček o tom, že levice je pro rovnost a regulace, zatímco pravice je pro svobodu a decentralismus, pak dojdeme k tomu, že jedinou opravdovou levicí je socialismus a jedinou opravdovou pravicí Martin Urza. A zcela upřímně – ono to tak ad absurdum nejspíš opravdu je.

A chceme-li být sami před sebou opravdu s čistým štítem, měli bychom věci nazývat pravými jmény a nesnažit se je natírat narůžovo. Stejně nám to příliš nejde a akorát se kvůli té marné snaze dostáváme do diskomfortních a dosti schizofrenních situací. Navíc je to pokrytecké.

Autor je spolupracovníkem redakce a členem ODS.