Samozvaný otec a ochránce běloruského národa Alexandr Lukašenko již 27 let vládne zemi, kde v posledních letech gradoval konflikt mezi občany a státem. Tamní autoritářský režim se sice protestů zalekl, ale poradil si s nimi po svém. Opozice operuje primárně ze zahraničí a v zemi se stále žije ,,po staru‘‘. Jak se vlastně Lukašenko dostal k moci? Existuje dnes šance na jakoukoliv reformu či změnu? Článek si poslechněte také v audio verzi.
Minulý týden se na Minských autobusových zastávkách začaly objevovat plakáty s nápisy v angličtině a čínštině. Anglický text naznačuje směr do a z centra hlavního města. Čínský však v překladu znamená ,,Lukašenko je šváb‘‘. Dokonce ho tak oslovil i herec Chuck Norris ve svém videu mířeném proti prezidentovi. Tento lidový odpor je dozvukem celosvětově známých protivládních demonstrací z roku 2020. O to překvapující se pak může jevit vzestup jednoho z nejznámějších evropských diktátorů 21. století.
Kolchozník diktátorem
Alexandr Lukašenko v dobách perestrojky pracoval jako kolchozník. Byl členem Komunistické strany Sovětského svazu a během rozpadu SSSR byl jako jediný běloruský poslanec proti zničení impéria. Na této pozici zůstal až do roku 1994, kdy měla proběhnout první svobodná volba prezidenta. Šlo o významnou událost definující budoucí směřování celé země. Mezi kandidáty byli například konzervativec Zianon Pazniak s programem směřující stát k Evropě, nebo Vjačeslav Kebič s ideou pevnějšího ekonomického a kulturního semknutí s Ruskem. Problém však byl, že ani jeden z nich neměl přesný návrh řešení bující korupce a šířící se chudoby. Rozčarování z dosavadního postsovětského vývoje bylo totiž velké, čehož Lukašenko využil.
V té době mladý aparátčík bez větších politických zkušeností sliboval likvidaci podplácení, zlepšení ekonomické situace díky větší spolupráci s Ruskem, obnovení vlády sovětského typu, za které bylo dříve lidem lépe, a podobně. Volby kvůli tomu jasně vyhrál a v sériích referend mu voliči dobrovolně dávali stále větší pravomoce. Stát se také postupně stal ekonomicky závislým na Ruské federaci a Lukašenko se začal chovat stále více autoritářsky. Po vzoru dob minulých také vyhlásil pětiletý plán rozvoje země. Prezidentská volba roku 2001 už byla podle pozorovatelů nelegitimní. Začalo se také se zastrašováním, zatýkáním a vražděním členů opozice. Vláda Lukašenka se rozjela na plné obrátky a trvá tak dodnes.
Změna není na dohled
Touha po politických změnách se nejvíce projevila právě v již zmíněném roce 2020. Lukašenko tehdy na veřejnosti vystupoval s tím, že protestující si mohou stěžovat, ale nic se nezmění. Objevil se také v Minsku s puškou, aby pozdravil jemu loajální policisty a obranné jednotky. Nakonec sice přislíbil, že odstoupí, ale až po změně ústavy. Návrh týkající se úpravy základního zákona, jež se oficiálně objevil minulé pondělí, obsahuje návrat původní maximální délky prezidentského mandátu, a to dvě období po pěti letech. Toto by však vešlo v platnost až po zvolení nového prezidenta, což je v současné situaci nereálné. Dále by se země přestala považovat za neutrální a mohla by na svém území uchovávat jaderné hlavice, což by v kontextu dnešní tamní krize jistě uvítala Ruská federace.
Koncept také počítá s reformou tzv. Všeběloruského lidového shromáždění (sjezd delegátů vybíraných státem, opozice zde nefiguruje), které by úřadujícího prezidenta přijalo za svého člena. Stalo by se zákonodárným a výkonným státním orgánem. Svjatlana Cichanouská toto nazvala novým nikým nevoleným politbyrem a vyzvala národ, aby tyto změny v nadcházejícím referendu odmítl. Více toho také opoziční lídryně v exilu udělat ani nemůže. Západní sankce se také nezdají být příliš efektivní na to, aby zažehly jakoukoliv jiskru odporu či nestability. Bělorusko tak s největší pravděpodobností bude pokračovat v zajetých kolejích Lukašenkova režimu ještě hodně dlouho.
