Téměř každý absolvent střední školy, který se po úspěšném složení maturitní zkoušky chystá pokračovat ve vzdělávání, se pravděpodobně v rámci přijímacích zkoušek setká se společností Scio. Scio s.r.o. je česká firma, která zprostředkovává Národní srovnávací zkoušky, které často tvoří či doplňují přijímačky na vysokých školách po celé České republice. Bohužel systém, který Scio vytvořilo, je velice diskriminující a ročně znevýhodňuje tisíce studentů.
V praxi fungují testy takto – student se přihlásí na svou fakultu a za přihlášku zaplatí jednorázovou částku, většinou v rozmezí 500 až 800 Kč. Pokud si zvolí jednu z desítek škol z celkem 14 měst v ČR, která Scio testy požaduje (V Brně několik fakult Masarykovy univerzity, V Praze například Fakulta sociálních věd na UK nebo vybrané fakulty na ČVUT), musí se dostavit k některému termínu Národních srovnávacích zkoušek. Po napsání této zkoušky bude jeho výsledek porovnán s ostatními uchazeči daného termínu a on získá výsledný percentil. Díky němu se poté uchazeč dostane, nebo nedostane na vybranou školu. Nejčastější požadovanou zkouškou je test OSP, tedy obecných studijních předpokladů. Za jeden tento test uchazeč zaplatí minimálně 510 Kč.
Testy probíhají během šesti termínů a uchazeč se může zúčastnit libovolného počtu zkoušek, započten mu bude vždy jen nejlepší dosažený výsledek. Již zde můžeme vidět jasné znevýhodnění studentů z méně materiálně zabezpečených rodin. Pokud si je student ochoten zaplatit všech šest zkoušek, tedy utratit (pouze na Scio testech, nikoliv přihláškách na VŠ) přes 3 000 Kč, jeho výsledek bude pravděpodobně lepší než výsledek studenta, který se účastnil pouze jednoho termínu.
Lze si úspěch zaplatit?
Scio nabízí také komplexnější balíčky zkoušek, tedy s předběžným výsledkem nebo podrobnou analýzou odpovědí. Ceny těchto balíčků se poté pohybují ještě ve vyšších částkách. Je nutné také zmínit, že jednotlivé VŠ ne vždy požadují pouze jeden test. Jedna z nejpopulárnějších vysokých škol v Praze, Právnická fakulta, například požaduje testy hned dva – OSP a Základy společenských věd. Spolu s přihláškou to máme tedy 1 800 Kč, a to pouze pokud se student hlásí na jedinou školu a počítá s dostatečnou úspěšností hned během prvního pokusu.
Dalším způsobem, kterým Scio vydělává, jsou všemožné přípravné kurzy, které nabízí. V první řadě existuje možnost zakoupení tištěných publikací (rámcově se pohybují mezi 500–1 000 Kč), které seznamují s průběhem testu a obsahují ukázky jednotlivých cvičení. Obdobný soubor příkladů lze zakoupit i přes internet jako online kurz (680 Kč za jeden předmět). Scio nabízí i intenzivní přípravné kurzy (rámcově mezi 2 500 a 4 950 Kč za jeden předmět), kde studentům představí, jak úlohy správně řešit, na co zaměřit, kdy a jak případně odpovědi tipovat a podobně. Tento kurz lze absolvovat i jako individuální konzultace (8 500 Kč za jeden předmět).
Vědomosti nebo naučené fráze?
Tato příprava je pro žáky jednoznačně užitečná a mnohým z nich testy rozhodně usnadní. Opět se ale nabízí otázka, zdali by přijetí na vysokou školu mělo být do takové míry podmíněno finanční situací rodiny studenta. Existují žáci, kteří jsou ochotni si kurzů zaplatit hned několik, a s těmi jsou potom srovnáváni studenti, pro které tato možnost jednoduše neexistuje. Zároveň přípravné kurzy spíše než užitečné vědomosti do budoucna učí studenty hlavně strategii testů a úloh, která se k ničemu jinému než na konkrétní zkoušku již hodit nebude.
Jistá praktičnost Scio testů spočívá bezpochyby v univerzálnosti zkoušek. Teoreticky jeden test tvoří vstupenku na více než jednu fakultu. Často ale jednotlivé fakulty požadují rozdílné testy a rozdílné percentily. Pokud tedy student není velmi úspěšný hned ve svém prvním pokusu, pravděpodobně test stejně musí několikrát opakovat. Ale proč by měl zájemce o studium politologie, sociologie či práv vykazovat stejné znalosti jako student informatiky, ekonomie či hospodářství? Takto unifikovaný systém vede pouze k obrovskému počtu studentů na fakultách, o které se doopravdy nezajímají, ale percentil jim na to „prostě stačí“.
Je pravda, že díky Sciu z vysokých škol padá jistá zodpovědnost za průběh přijímacího řízení. To může nabírání studentů, jak usnadnit, tak zlepšit průběh případného druhého kola, kam se dostanou jen studenti, kteří překročí stanovenou hranici, kterou pomůže sestavit právě Scio. Zároveň se ale na fakulty dostávají i studenti, kteří k danému oboru nemají prakticky žádný vztah, protože neprojdou jediným testem, který by vytvořila sama fakulta. S trochou nadsázky lze říci, že zdali studenty obor skutečně zajímá, zjistí až v následujícím školním roce. A to je nejen ztráta času, ale i zcela zbytečné obsazení místa pro někoho, kdo o danou školu skutečně stojí.
Výměna soukromí za zkoušku?
Další kritice čelila firma za letošní svérázné vypořádání se s koronavirovou krizí. Většinu svých zkoušek přesunula totiž do světa internetu. Absolvování testu bylo ovšem podmíněno naskenováním celého pokoje, občanského průkazu a sdílením všech dat z počítače účastníka testu, což je značným zásahem do soukromí. Mnoho uchazečů ale jednoduše nemělo jinou možnost než na tato kritéria přistoupit. Test obsahoval ještě spoustu dalších pravidel, které měly zaručit spravedlivý průběh zkoušky. Těch bylo nakonec tolik, že z testů bylo vyloučeno i množství studentů, kteří postupovali zcela svědomitě. Ať už šlo o výpadek testu, pomalé připojení k internetu či obdobné problémy. On-line test byl také samozřejmě dražší (konkrétně o 260 Kč).
Žáci hlásící se na vysoké školy jsou bohužel často pod obrovským tlakem, kterého společnost Scio do značné míry zneužívá. A studenti, vyděšeni z představy potenciálního neúspěchu, jsou ochotni za zvýšení svých šancí skutečně oddaně platit. Scio testy mají tak specifickou podobu, že bez alespoň minimální přípravy v nich ani velmi talentovaní žáci prakticky nemají šanci dosáhnout dostatečného výsledku. Podobně jako Cermat (který má zase monopol v maturitních zkouškách) Scio přeje vycvičeným studentům, bez špetky kreativity, kteří jsou ochotni věnovat testům vše, od času po obrovské finanční částky.
