Víc než polovina škol v Česku má zřízený školní parlament. Můžou být jedním z nástrojů jak proměnit hierarchickou strukturu tradiční školy a máme do toho jako učitelé vůbec mluvit?
Podle posledního šetření České školní inspekce funguje na víc než polovině českých základních a středních škol žákovský nebo studentský parlament. Je to instituce, kterou je snadné pochopit, vysvětlit i zřídit. Existuje pro ni systémová podpora Centra pro demokratické učení a propracovaná metodika pro všechny fáze fungování.
Celý koncept je snadno pochopitelný pro účastníky i veřejnost. I bez hlubších znalostí bychom odhadli, že školní parlamenty se věnují organizaci mimoškolních aktivit, probírají vztahy ve škole nebo organizační a materiální zajištění výuky. A podle citované zprávy ČŠI se to přesně v tomto pořadí taky děje.
Kromě těchto praktických cílů má parlament ještě svoji výchovně-vzdělávací funkci jako takzvaný nástroj občanské a osobnostně-socializační výchovy. A pak ještě jednu, která je pro mě nejvíc důležitá, ale mluví se o ní nejmíň: parlament může rozvracet tradičně hierarchické a nedemokratické prostředí školy. Pomáhá posouvat moc k těm, kdo jí mají nejmíň – ke studentům a studentkám – a učí je vnímat a uplatňovat nejen viditelný a formální vliv, ale i sílu neformálního organizování se pro společný zájem.
Nejrozšířenější (na skoro polovině škol) je tradiční školní přístup, ve kterém mají iniciativu, moc a zodpovědnost dospělí a své záměry předkládají studentům a studentkám k více nebo méně formálnímu připomínkování.
Míra zapojení delegátů a delegátek parlamentu je na různých školách různá a můžeme ji pro zjednodušení zařadit na některý z osmi bodů participativní škály od manipulace dospělými až po plně samosprávný orgán. Ideální je samozřejmě poslední stupeň, kdy si studentstvo samo stanoví agendu a prostředky k jejímu dosažení a nabídne dospělým účast. Taková praxe je ale běžná jen na necelé setině českých škol, jak ukazuje tabulka na straně pět citované inspekční zprávy. Naopak nejrozšířenější (na skoro polovině škol) je tradiční školní přístup, ve kterém mají iniciativu, moc a zodpovědnost dospělí a své záměry předkládají studentům k více nebo méně formálnímu připomínkování.
Takový přístup není ani při maximální dobré vůli dospělých dostačující. Jestli chceme mladým lidem dát moc, nemůže to být moc dávkovaná podle naší úvahy. Pokud chceme, aby si uvědomili společenské vztahy a hledali svoje místo v nich, nemůžeme jim předem vymezit hranice. A hlavně, pokud chceme dát studentům možnost rozvinout jejich potenciál, nemůžeme je brát jako objekty, kterými (třeba v dobré víře) manipulujeme, ale jako rovnocenné partnery.
A to je v praxi extrémně těžké. Koordinátoři studentských parlamentů musejí vyvažovat několik protichůdných tlaků. Jak dát studentům maximální autonomii a nepřekročit přitom právní a organizační předpisy své školy? Mají do jednání parlamentu aktivně vstupovat nebo ho zkoušet řídit – a v krajním případě z něj udělat další školní kroužek? Nebo je lepší se úplně upozadit a riskovat, že hlavně na základních školách se mladým lidem bez zkušeností nepodaří nastavit funkční procesy jednání a promyšlenou agendu? Jsou i případná neaktivita nebo neúspěch parlamentu svým způsobem pro studenty zmocňující a poučné, nebo budou vnímané jako neúspěch celého konceptu?
Školní parlamenty jsou už teď silný nástroj, který mladým lidem umožňuje zapojit se do společného rozhodování o světě a zlepšování své školy. Zdá se ovšem, že ve většině vzdělávacích institucí nemá takovou moc – tu reálnou praktickou moc i moc měnit myšlení studentstva i pedagogů – jakou může mít. Na vině může být tradičně konzervativní prostředí školy, nedostatek politické imaginace, nezájem mladých lidí i nás koordinátorů, nedostatek času a sil, možná všechno z toho. Jestli ale chceme parlamenty z těchto limitů osvobodit, nebude to jednostranným rozhodnutím ani z jedné strany. Studenti i my učitelé musíme hledat cesty společně. Jakákoliv moc včetně moci měnit školu nejlíp funguje, když je co nejvíc sdílená. Mladí lidé si o ni musí říct a my učitelé nesmíme váhat se jí vzdát.
Autor je učitel a koordinátor studentského parlamentu na víceletém gymnáziu.
Na gymplu se u nás v angličtině vystřídali dva profesoři: Důchodce, který nás doslova dřel z kůže a nutil nás (mj.) převádět anglické zvuky z magnetofonu na psaný text (a který šel po prvním ročníku k naší velké radosti definitivně do penze) a profesorku, která jednak byla hodná, takž se naše známky drasticky zlepšily i po citelně nižším výkonu z naší strany, a která navíc, protože měla, jak jsme se dozvěděli od třídní až na maturitním večírku, naprosto šílené manželství, chodila od manžela zmlácená a často trávila dlouhé měsíce na psychiatrii (kdy se za ni suplovalo, ale ne angličtinou). Potom to na vejšce jeden můj kolega komentoval slovy: „Proč jsme raději neměli celé čtyři roky toho profesora … On by nás sice dřel jako koně, ale něco by nás naučil.“ Nicméně to už jsme byli hodně přes dvacet a na spoustu věcí jsme měli úplně jiný (někdy i opačný) náhled jako v těch 16 – 17.
Právě na základě tohoto zážitku se dívám na podobné aktivity docela skepticky. Jistě, zažil jsem dvakrát iniciativu studentů k posílení přísnosti a zvýšení kvality výuky, ale oba tyto případy byly až u vysokoškolských studentů.