Právě si prohlížíte Komentář: Šmarda v Athénách

Nikdy v historii na tom nebyly levicové síly v České republice tak špatně jako teď. Poslední měsíce přinesly nové porážky – od prohry v komunálních volbách až po neúspěch odborářské demonstrace proti chudobě. Je nejvyšší čas se bez příkras podívat na to, co se děje.

Mezi 21. a 23. říjnem se v Athénách konalo šesté fórum evropských levicových, zelených a progresivních sil, kterého jsem se jako delegát strany Levice zúčastnil. Hned první den fóra zazněla slova o nutnosti spolupráce levicových stran a o potřebě akcentovat širokou paletu témat od tradičních ekonomických až po ty novější kulturní. To mě donutilo k zamyšlení. Nesnaží se přece ČSSD pod vedením Michala Šmardy o to samé? A nevedlo toto snažení v Praze k vytvoření koalice Solidarita, která ve volbách pohořela?

Michal Šmarda se fóra v Athénách nezúčastnil. Popravdě řečeno, nebyl přítomen nikdo, kdo by české sociální demokraty zastupoval. Po třech dnech panelových diskuzí a workshopů jsem proto došel k rozhodnutí sepsat komentář s poněkud jízlivým názvem Šmarda v Athénách, kde se pokusím propojit tři na první pohled zcela odlišné události – prohru koalice Solidarita, neúspěch demonstrace ČMKOS a samotné konání Evropského fóra.

Koalici Solidarita porazil dokonce obskurní projekt Motoristé sobě.

Solidarita neměla být ničím jiným než generální zkouškou na příští parlamentní volby. Pokud by se spolupráce osvědčila, vznikl by půdorys pro vytvoření levicové odpovědi na koalici SPOLU. Úspěch se však nekonal. Zatímco v loňských parlamentních volbách získala pražská ČSSD pod vedením Jany Maláčové 4 procenta a Zelení 0,96 procenta, dohromady tyto dva subjekty v letošních komunálních volbách dokázaly přilákat jen 2,01 procenta hlasů. Porazil je dokonce obskurní projekt Motoristé sobě se svými 2,29 procenta hlasů. To není neúspěch, to je vyloženě propadák. 

Jakub Patočka přišel v Deníku Referendum s jednoduchým vysvětlením tohoto propadáku – může za něj fakt, že ČSSD spolupracovala s Babišem, což ji učinilo dlouhodobě nevolitelnou. Patočka dále píše, že selhání Solidarity je selháním levicových intelektuálů. Vážně? Pokud se podíváme blíže, zjistíme, že za tímto debaklem stojí spíše řetězec praktických chyb. Od využití infantilní grafiky objímajícího se smajlíka, které působilo jako logo nějaké neziskové organizace, a ne jako značka nového politického uskupení, až po výběr samotné lídryně kandidátky. Annu Šabatovou vnímám jako takovou milou tetu, není to zkrátka výrazná a silná osobnost, která by k projektu dokázala upoutat potřebnou pozornost. Rád s nadsázkou říkám, že nedávné porážky levice potvrdily existenci nového literárního žánru, totiž analýz selhání sepsaných různými levicovými intelektuály. Tyto texty (a ten Patočkův je v tomto exemplárním příkladem), však říkají o problémech levice víc než samotné neúspěchy, které se snaží analyzovat. 

Pokud nedojde ke změně systému, tak se Babiše nikdy nezbavíme.

Levice si rozhodně nepomůže tím, že bude napodobovat liberální pravici v laciné démonizaci Babiše. Předně si musíme položit otázku, jestli je v pořádku samotný systém, který umožňuje jedincům, jako je Babiš, získat takovou moc – politickou, mediální a ekonomickou. Protože pokud nedojde ke změně systému, tak se Babiše nikdy nezbavíme. Po jeho případném odchodu či odstranění z politiky bude jen otázkou času, než povstane nový Babiš. A jak vidíme, tak postavy jeho typu povstávají po celém světě, a to napříč rozličnými státy – od USA v podobě Donalda Trumpa až třeba po Mongolsko. Byznys v tichosti infiltroval politiku a nyní jen spadla maska, řada finančních „dobrodruhů“ si totiž spočítala, že je vyjde levněji do politiky přímo vstoupit než ji nepřímo ovlivňovat ze zákulisí. Levice musí vsadit na odlišnost, na to, že její program je o něčem (o změně systému), a ne o někom.

Pokud ale čeští levicoví intelektuálové někde doopravdy selhali a selhávají, pak je to v tom, že nechápou, jakou mají hrát roli. Knížecí rady o strategii levicové strany nepotřebují, protože za neúspěchy jejich současných kampaní stojí převážně důvody praktické, jako je nedostatek financí, a nikoliv důvody ideologické. Cílem našich intelektuálů by tak mělo být redefinování levicovosti jako takové. Je to mnohem náročnější úkol než sepsat pár glos nad volebními výsledky, ale je to úkol mnohem důležitější. Co by mělo znamenat, když například řeknu, že jsem sociální demokrat? Co si vlastně pod tímto pojmem mám v českých reáliích představit? Redefinice levicovosti je však jen půlkou práce, tou druhou je se přímo angažovat. Máme tu totiž zásadní rozpor mezi teorií a praxí.    

Jedna věc je psát z bezpečí své oblíbené čajovny o tom, jak by věci měly být, a druhá je se přímo podílet na každodenním chodu politické strany. Abych tu jen nekritizoval, chci upozornit na vynikající povolební analýzu Michaela Hausera, který sám kandidoval na Praze 6 jako součást místní koalice Solidarita, což byla kandidátka členů Levice, sociálních demokratů a nestraníků. Hauser napsal podnětný článek, zde však pouze uvedu úryvek z trojbodového shrnutí, které publikoval na svém Facebooku:

„3. pokud se má levice v budoucnu rozvinout, je objektivně nucená k tomu, aby se radikalizovala, tj. nastolila témata, která ostatní zpravidla nenastolují, především téma velkého soukromého vlastnictví a téma práce. vymýšlela k tomu příslušné strategie – progresivní zdanění, vyvlastnění přírodních zdrojů, velkých bytových fondů určených ke spekulaci (viz hnutí v Berlíně), apod. Je to běh na dlouhou trať, neboť k tomu je zapotřebí vytvářet společenské hnutí a šířit nový způsob politického myšlení.“  

Levice se skutečně potřebuje radikalizovat, jelikož její jiná „neradikální“ témata vesele přebírá konkurence. Příkladem budiž tématika družstevního bydlení, kterou před volbami začala prosazovat Praha sobě i ANO. Neúspěch demonstrace ČMKOS a mé vlastní postřehy z Evropského fóra dávají celkově Hauserovým závěrům za pravdu. V rámci fóra proběhlo shromáždění odborářů, kde se probírala možná řešení energetické krize. Německá Die Linke například prosazuje zakázat energetickým společnostem vypínat energie domácnostem, které si nebudou moct dovolit platit zvyšující se ceny. Hovořilo se o nutnosti přímého státního vlastnictví energetického sektoru, a dokonce o nutnosti zajít ještě o krok dál a namísto známého znárodňování podniky rovnou socializovat – to znamená, že by je měli přímo řídit zaměstnanci, kteří v nich pracují. Nikos Fotopoulos, člen výkonného výboru Generální konfederace řeckých pracujících, mluvil odvážně a radikálně, a právě tyto vlastnosti člověk potřebuje, když chce vést protivládní demonstraci. Srovnejme si to nyní s českými reáliemi.

Fiala slíbil, že nikoho nenechá padnout. Výsledkem je, že se před úřadem vlády zastřelil muž.

Jedním z hlavních sloganů demonstrace Pět minut před dvanáctou bylo Vládo, konej. A vláda vskutku koná. Premiér Fiala přece slíbil, že nikoho nenechá padnout. Výsledkem je, že se před úřadem vlády zastřelil muž a počet českých domácností, které si finančně mohou dovolit nakupovat jen to nejlevnější jídlo, stoupl z loňských 18 procent na 26 procent. Chudí obyvatelé na rozdíl od odborářů chápou, že tato vláda je schopná jednat pouze a jenom v zájmu svých vlastních voličů, kteří jsou z drtivé většiny představitelé střední třídy, tj. buržoazie. Uspořádat demonstraci proti chudobě s heslem Vládo, konej tak ukazuje na neuvěřitelnou naivitu odborů. Není divu, že účast byla tak malá. Celou akci by šlo haškovsky okomentovat jako pokus o mírný protest v mezích mainstreamového myšlení. Nesmíme ale zapomínat, že to bylo právě toto mainstreamové myšlení, které nás do současné situace na prvním místě přivedlo. Čas myslet zcela nově, myslet radikálně nastal právě teď.

Co si však představit pod tímto novým myšlením, které zmiňuje i Hauser? Na české politické scéně dlouhodobě chybí někdo, kdo by přišel s komplexní vizí pro další směřování naší společnosti, levice by měla tuto „díru na trhu“ vyplnit. Bohužel, charakteristickým znakem současné české levice je to, že místo propracovaného politického projektu dokáže akorát pořád dokola mluvit o několika izolovaných tématech: zvyšování důchodů, konec levné práce a podobně. Jak tento problém vyřešit? Stejným způsobem, jakým je třeba levici radikalizovat – návratem k Marxovi.

Kolik dalších selhání trhu ještě potřebujeme, než si uvědomíme, že Marxova analýza byla správná? Od finančního krachu roku 2008 až po současnou krizi vidíme, že kapitalistický model nemá odpovědi na problémy, kterým čelíme. Vezměme si třeba energetickou krizi. I když by premiér Fiala chtěl, abyste věřili opaku, tak ke krachu Bohemia Energy došlo celé čtyři měsíce před Putinovým vpádem na Ukrajinu. Selhání energetického trhu je za stávající ceny stejně zodpovědné jako Putin. Není žádná náhoda, že v USA stoupá popularita socialismu. V Japonsku se zase stala bestsellerem kniha Marx v antropoceánu, která rozebírá, jak Marxovy myšlenky můžou vyřešit klimatickou krizi.

Kapitalismus lidskou tvář nemá. Je to systém, který křiví morální charakter lidí, systém, kde tou nejlepší vlastností je sobeckost a bezohlednost.

V českém prostředí, kde někteří navrhují, aby za jakoukoliv zmínku marxismu bylo trestní stíhání, tento mnou navrhovaný návrat k Marxovi působí jako více než kontroverzní tvrzení. Politické dění však dnes a denně ukazuje správnost Marxových klíčových konceptů. Návrhy o zavedení školného, první balónky hrozícího zpoplatnění zdravotní péče v podobě snah o zavedení dvojích standardů – to vše ukazuje, že kapitalismus lidskou tvář nemá. Je to systém, který křiví morální charakter lidí, systém, kde tou nejlepší vlastností je sobeckost a bezohlednost, systém, který je ekologicky neudržitelný a tím pádem životu nebezpečný. 

Popularizace Marxových myšlenek, vysvětlení jejich relevance pro Českou republiku ve 21. století – i to je další významný úkol české levicové inteligence. Pakliže však nadále představitelé této inteligence budou odříznuti od běžných občanů a budou řešit čistě abstraktní problémy, tak k žádné změně nedojde. Levice bude pořád mimo parlament a pravice bude dál vesele budovat asociální společnost, kde i slova jako pomoc či solidarita bude mít svoji cenovku.

Tento text není ve výsledku ničím jiným než výzvou k akci. Pokud se považujete za levicově smýšlející, nemůžete se dále držet stranou a komentovat dění zpoza obrazovky, je potřeba se organizovat. Jelikož nejsem první ani poslední, kdo toto zastává, a jelikož se říká, že každý dobrý text by měl končit citátem, přenechám závěr tohoto textu americkému spisovateli a historikovi Miku Davisovi: „Levice potřebuje více myslitelů v ulicích, více spisovatelů, kteří chápou svoji práci jako skromný příspěvek k osvobození člověka, spíše než jako svědectví o své individuální genialitě, méně tweetování a více umrtvení ega ve službách třídního boje.“

Vítek Prokop

Student politologie na Západočeské univerzitě v Plzni. Tajemník Akademického spolku studentů politických věd v Plzni a člen Celostátního výboru politické strany Levice.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..