Letošní volby vypadaly pro Sociální demokracii asi takto: buď se nedostane do Sněmovny, nebo se spojí se Stačilo! Ještě v sobotu dopoledne si jen málokdo dokázal představit, že se může naplnit obojí. Část straníků nyní volá po krvi a vyzývá k odstranění vedení a změně její prezentace. Prakticky totožný manévr před čtyřmi lety přitom dovedl SOCDEM přesně tam, kde je dnes.
Mám osobní dojem, že většina sociálních demokratů je vůči politické práci neuvěřitelně apatická. V nemalé míře jim rozumím. Kdysi nejsilnější strana jde v posledních patnácti letech od porážky k porážce, a když už to vypadá, že hůř být nemůže, dějiny opět dokáží překvapit. Neúspěchy přitom mají straníci tendenci řešit způsobem co nejméně zatěžujícím jejich fyzickou i mentální aktivitu – vyměníme vedení a změníme kurz. Po Paroubkovi nastoupil Sobotka, po Sobotkovi Hamáček, po Hamáčkovi Šmarda, po Šmardovi Maláčová. Marketingově se pak SOCDEM tváří jednou jako moderní proevropská liberální levice, podruhé hraje antisystémovou tradiční levici. Úmyslně píšu „marketingově“, nikoliv „ideově“ či „hodnotově“, protože reálně jde jen o prezentaci navenek. Všichni jmenovaní měli přinejmenším v době svého předsedování reálný pohled na kulturní války prakticky totožný.
Tyto výměny vedení a kurzu jako trest za neúspěch paradoxně přispívaly ke stále hlubším pádům Sociální demokracie. Mění-li totiž politická strana své směřování co pár let, stává se nedůvěryhodnou. Pokud jsem konzervativnější volič, proč bych měl volit někoho, kdo se ještě minulé volby tvářil sociálně liberálně? Snahu volit předsedy z lidí pro širší veřejnost naprosto neznámých raději úplně pomíjím. Zdá se mi však, že rituální politické popravy neúspěšných představitelů slouží mnohem víc jako nástroj mytí rukou delegátů sjezdu než jako reálná snaha o pozvednutí strany.
Když se nyní sociální demokraté rozhodují, co dělat dál, měli by si přečíst alespoň název tohoto komentáře. SOCDEM totiž víc než cokoli jiného musí proměnit způsob, jak uvažovat sama nad sebou. Obecně jsem se k tomu vyjadřoval už v minulém článku pro Studentské listy a šlo by to shrnout do jedné poučky – dělat politiku míň jako Babiš a víc jako Die Linke. Tedy dokázat svou činností, že fungujeme demokraticky a pracujeme sociálně.
Aspektů je mnoho, ale na prvním místě se bavme o změně struktury. SOCDEM při její „velikosti“ nemůžou řídit delegáti volení delegáty volenými delegáty. Bez odbourání komunardního systému rad to nepůjde. Sjezd musí změnit stanovy tak, aby bylo možné například volit předsedu přímo, svolat sjezd tvořený všemi členy nebo zpřístupnit řadovým straníkům zasedání vyšších orgánů. Na druhém místě je potřeba použít majetky strany k investicím do aktivity lidí. Pod tím si lze představit třeba vytvoření pozice placených koordinátorů schopných organizovat akce v regionech anebo zřízení bezplatných právních poraden pro veřejnost ve věcech nájemních, pracovních a spotřebitelských. No a takto bych mohl pokračovat dalších několik odstavců.
SOCDEM posledních 20 let dluží svým členům spoluúčast na řízení. Takřka všichni její činovníci tento dluh jen zvyšovali a nyní nastává okamžik splatnosti. Vymoci ho se proto zdá prvním požadavkem, který by měli delegáti 47. sjezdu vznést. Domnívám se totiž, že ani nezáleží s kým a kam jít, klíčové je jak tam dojít. Bez změny fungování nebudeme ani proevropská, ani tradiční síla, protože nebudeme nic. Já osobně jsem ochoten podpořit kohokoli, kdo si tento program upřímně osvojí, včetně Jany Maláčové a současného vedení.
Autor je (mladý) sociální demokrat, kterého už nebaví odpovídat na otázku: „Co se teď stane se SOCDEM?“
Děkuji za slušný a rozumný komentář,místo nadávání a urážek.
SOCDEM jako užitečný idiot Karla Marxe
https://blog.idnes.cz/stoces/socdem-jako-uzitecny-idiot-karla-marxe.Bg25060867
pojem „sociální demokracie“ je ideologicky i obsahově bezcenný výtvor marxistů.
První Sozialdemokratische Arbeiterpartei (SDAP) založili v roce 1869 Marxovi komplicové A. Bebel a W. Liebknecht; zda byl autorem názvu sám Marx či někdo jiný mi není známo. Politickým cílem SDAP byla paralyzace strany Allgemeine Deutsche Arbeiterverein (ADAV), kterou založil v roce 1863 německý filozof a právník F. Lassalle s programem státní finanční podpory družstevního průmyslového podnikání (kterému chyběl startovní kapitál). Likvidace ADAV se marxistům zdařila po smrti Lassalla na slučovacím sjezdu obou stran v městě Gotha v roce 1875. Přijatý program, ostře kritizovaný Marxem, byl sice vítězstvím lassallovců; avšak nový název, Socialistická dělnická strana Německa (SAPD), symbolizoval revoluční převzetí moci a strana je v roce 1878 parlamentem zakázána. Po pádu Bismarcka se „socialističtí dělníci“ v roce 1890 přejmenovávají a vzniká reformně marxistická SPD (zestátňování ekonomiky po vítězství v demokratických volbách), Členové a funkcionáři družstev jsou v německé socdem vřele vítáni (neb disponují penězi), zatímco evoluční socialisté, např. K. Kautsky či E. Bernstein, poukazující na fakt, že v družstvech není nikdo vykořisťován, jsou stigmatizováni jako revizionisté a vylučováni. Marxismu se SPD oficiálně zřekla až na sjezdu v roce 1959.
Podobný vývoj prodělala i marxisty založená ČSSD, které družstevníci pořídili Lidový dům, zatímco renomovaní propagátoři družstevnictví a zaměstnaneckého podnikání – F. Modráček a prof. J, Macek – v ní byli až do roku 1921 „hanebnými“ revizionisty… Marxismu se ČSSD oficiálně zřekla až na sjezdu 1930
Po čase článek o ,, něčem,, 👍, delegáti na sjezd jezdí stále ti stejní a stále stejně špatně rozhodují..