Vážené dámy, vážení pánové, vítejte na turnaji Svobody slova, vášnivého sportu, který hrají každý den ty dva samé týmy proti sobě. Bohužel už pěkně dlouhou dobu. A už nám přichází, naše celebrity! Jako první přichází rozhodčí, Vláda ČR. Uvidíme, jak si dnes v rozhodování povede.

Z týmů vidíme na hřišti starou známou Ústavu České republiky. V dnešní sestavě složené z kapitána, Článku 17, a jeho věrných hráčů, Odstavců 1 až 5. Na střídačce pak máme CZ.NIC. Tato domácí sestava dnes určitě zaperlí. Fanoušci, většina České republiky, jejich nástup povzbuzují hlasitým potleskem a pískotem. Však si taky sestavu tohoto týmu před více než třiceti lety poctivě vycinkali.

Z druhé strany vidíme přicházet tým hostů – jako zázrakem se stále drží v lize, i když už měl párkrát namále. Nehraje totiž zrovna fair play, co si budeme. Nic mu však v hraní nebrání a tak si vesele hraje dál. I přes tu spoustu červených karet a antidopingových opatření. Tým Dezinformace nastupuje v celé své sestavě, vepředu vidíme kapitána, Dezinformační weby, známého pro svá simulovaná ublížení na zdraví. Za ním vidíme novou posilu týmu, advokátku a političku Janu Zwyrtek Hamplovou. Na tribunách vidíme všechny sledovatele a podporovatele její fanpage i čtenáře dezinformačních webů.

Hra může začít! Článek 17 nahrává odstavci 4 a střílí týmu Dezinformací první gól! Po pár minutách můžeme sledovat i pár trumfů ze strany Dezinformací, ve vedení však stále vidíme tým Ústavy. Článek 17 jde na střídačku, nahrazuje jej náhradník, CZ.NIC. Hned v prvních třiceti sekundách na poli střílí gól.

Ale co to vidíme, Dezinformace si stěžují na faul CZ.NICu. Ke konfliktu přibíhá i rozhodčí, Vláda ČR. Nastává hádka mezi CZ.NIC a Dezinformačními weby, Vláda mezi nimi jen přihlíží. Mezitím Jana odvádí odstavec 4 a 5 do ústraní. Na tribuně vládne chaos, tedy spíš virtuální chaos, dostává se nám zpráv, že se zastánci Článku 17 na jedné straně a podporovatelé Dezinformačních webů na straně druhé přou v diskuzi na Facebooku. A to v příspěvku, který stihla publikovat právě paní Hamplová. Zápas musel být, znovu, přerušen. Bez výsledku.

—

Já a spousta mých vrstevníků sledujeme napjaté dění v komentářích na Facebooku už jen z jednoho prostého důvodu. Najdeme v nich totiž mnohem zábavnější obsah než u většiny romantických komedií na Netflixu. Zejména když v diskuzích figurují i vlastní rodinní příslušníci (také vás mám ráda, rodino).

V téměř každé takové pravé české rodině můžeme najít dvě strany. Tu, která se o politické dění raději nezajímá kvůli zachování duševní stability, a tu, která by za diskuzi a pronesení svého názoru položila život. Patřím k té druhé, očividně. Musím však podotknout, že by se tato vášeň a nadšení pro věc daly přesunout jinam, možná by se pak daly lépe a efektivněji využít. Například manželské svazky. Kdyby tato vášeň byla směřována k nim, možná bychom se neblížili padesátiprocentní rozvodovosti. Slovo „možná“ je tu důležité.

To bych ale odbíhala od tématu. Podtext mého velmi zajímavého úvodu jste jistě uhodli. Mezi stovkami zpráv o Ukrajině si své místo našla i informace o zablokování několika dezinformačních webů. Proč? S Ukrajinou toto téma vlastně dost souvisí. Na dezinformačních webech typu Sputnik nebo Aeronet se, podle serveru Aktuálně.cz, začaly objevovat nepravdivé či zcela smyšlené články ohledně invaze Ruska na Ukrajinu. Většina z nich favorizovala ruský vpád.

Padesát odstínů černobílé, tedy, vlastně šedi

Tyto a mnoho dalších dezinformačních webů fungujících na českých doménách ale nezblokovala vláda. Udělal to správce českých domén, sdružení CZ.NIC, a to po konzultaci s bezpečnostními složkami a na základě doporučení vlády. Za pár dní tuto iniciativu následovali také mobilní operátoři či Facebook.

Jen název dezinformační web, jejichž seznam najdeme v rámci celé mediální scény, nám řekne, že web asi nebude obsahovat právě pravdivé, podložené a nepokroucené informace. Web hlidacipes.org definuje dezinformační weby takto:

„Všechna níže uvedená média se snaží vytvořit dojem, že jsou v rámci domácí mediální scény jedním z mála nezávislých a zároveň utlačovaných hlasů, které jako jediné přinášejí ‚objektivní‘ informace, přičemž ostatní ‚lžou‘. […] Tato sebeprezentace souběžně s tím zahrnuje očerňování tradičních médií, která jsou obviňována z propagandy a cenzury.“

Problematika tohoto rozhodnutí se vyskytuje v rámci legislativy. V rozhovoru pro iRozhlas na tento problém upozorňuje pedagog a mediální expert Josef Šlerka:

„Kdybychom byli (ve válce), tak cenzura bude naprosto standardní součástí válečné situace. Ale my nejsme zároveň ani v míru. […] Já bych byl nejraději, kdyby se postupy, jaké zvolil CZ.NIC, děly na základě předběžných rozhodnutí soudů. A byl bych strašně rád, abychom uměli říct nejen to, jak ty weby zakázat, ale také za jakých podmínek je zase budeme uvolňovat,“ zmiňuje v rámci svého názoru na nutnost diskuze, co dělat v neválečném stavu s dezinformacemi.

Další otázkou v této problematice zůstává, zda by lidé odkazující se na cenzuru byli ochotní za tuto svobodu slova bojovat i v rámci nezávislé žurnalistiky. Uveďme si názornou situaci. Pokud by najednou byla zablokována Česká televize, která je nezávislá a mnohdy terčem nemála dezinformačních webů. Ozvali by se tito lidé proti této „cenzuře“?

Tak co se to vlastně děje? Když už jsou tyto weby zablokované, přístup je jen na jiných doménách, to by mělo mít pozitivní dopad pro validní informovanost lidí, ne? Vlastně, ano i ne. V rámci náročnější dostupnosti webů, tedy i dezinformací, to svůj účel splnilo. Problém nastává v rámci rozhořčení vlastníků a čtenářů těchto webů. Důvod? Byla jim sebrána doména, na níž působily jejich názory. A právě obviňování vlády z cenzury a propagandy „přijatelných“ názorů probíhá na jiné, veřejně známé, platformě. Na Facebooku.

Důležité je dodat, že ne všichni čtenáři dezinformačních webů zablokování označují za cenzuru. Stejně tak ne všichni, kteří označují tento postup za cenzuru, jsou čtenáři dezinformačních webů. Pojďme se teď věnovat právě tomu, co je problematického na označování řešení cenzurou tam, kde není.

Z advokátky kadeřnicí Ústavy

Můj strýc se na mém facebookovém feedu objevuje téměř denně, obvykle dění ohledně tohoto tématu aktivně komentuje sám. Abych uvedla na pravou míru, je proti dezinformačním webům. Před pár dny sdílel a komentoval příspěvek, který mne zaujal až nezdravě (i vzhledem k tomu, že tento vlastní komentář píši o půlnoci, protože mi téma nedá spát).

Příspěvek patřil fanpage Jany Zwyrtek Hamplové, kterou si ale sama spravuje. Já tedy také spravuji fanpage, ale mám alespoň minimální soudnost – jde o fanpage mojí sestry. Ale zpět k příspěvku, jednalo se o fotku. Ne jen tak ledajakou. Určitě chcete vědět jakou, že ano?

Není teda nic moc, několikrát přeposílaná, upravovaná, ve špatné kvalitě, nic moc poutavého. Pokud si ale vezmeme lupu, jako správní detektivové, a podíváme se pořádně zblízka, hned nalezneme ty správné informace. Až na to, že vlastně nenalezneme. A vlastně ani ty správné.

Musíme tedy jinam, zpět k úplnému začátku, odkud si vypůjčím příklad. V mém úvodu se objevila jistá paní Jana Zwyrtek Hamplová. Advokátka, politička a šiřitelka právě tohoto příspěvku. V zápase odvedla odstavec 4 a 5, článku 17, do ústraní a zároveň vyvolala napjatou debatu na Facebooku. V realitě proběhlo doslova to stejné, jen mimo fotbalové hřiště. Zde totiž dokázala něco, co bych si i dovolila tvrdit, že většina dam jejího věku nedovede. Ořízla obrázek.

Ano, umělecké dílo, jehož přivedení na svět zabralo asi tak tři vteřiny, dokázalo neuvěřitelné. Článek 17 přetvořilo na jadernou dezinformační bombu šířící místo radioaktivity faleš, která je však stejně eticky toxická. Příspěvek má k dnešnímu dni asi přes dva tisíce sdílení. Na celém znění článku 17 pracovalo sice méně lidí, ale po mnoho času. Ti však asi tehdy nepočítali, že se tyto oficiální dokumenty budou moct v roce 2022 jednoduše ušmiknout a takto zkrouhlé publikovat za směšných pár vteřin.

Článek 17 v oddíle Politická práva, Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky, se skládá z pěti odstavců. První tři odstavce popisují zaručení svobody projevu, možné formy projevu a nepřípustnost cenzury. Dva další, které nám naše výše zmíněná dáma omylem vypustila, když ořízla (čti cenzurovala) screenshot, se týkají možného omezení svobody projevu v rámci ochrany práv a svobod druhých či všeobecné bezpečnosti. Pátý článek se týká povinnosti státu informovat své občany o svých krocích.

Ani svoboda cenzury, ani cenzura svobody

Právě tenká hranice mezi svobodou slova a cenzurou je hlavní téma celého příběhu. Zmíněný zápas mezi tím, co je svoboda slova, a co už cenzura, vedou zastánci svobody slova i v oblasti dezinformací proti těm, kteří jejich postoj nesdílí. Nejen na Facebooku. Velmi dlouhou dobu, nutno podotknout.

Cenzura na internetu je závažné téma. Podle Wikipedie je to „kontrola a filtrování informací, včetně potlačování ‚nevhodného‘ obsahu proudícího internetem. Z právního hlediska je to jedna z forem cenzury.“ S odkazem na šíření informací je však protiprávní šíření takových informací, které by byly za takové považovány i v rámci tisku, rozhlasu, či televize. Zároveň se tyto zákony opírají o už několikrát zmíněný odstavec 3, v němž je cenzura výslovně zakázána. Není tedy možné křížit tyto zákony s ústavou.

A co svoboda? I přes mou velikou nechuť k citátům (už jen proto, že jich paní Hamplová na svém profilu sdílí zhruba deset denně) bych si dovolila citovat známého anglického filozofa, Johna Stuarta Milla: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. 

Svoboda tedy není o tom, že si člověk dělá, co chce. Svoboda je o zodpovědnosti, o ohleduplnosti, jak k sobě, tak i k ostatním. V rámci ní jsou zakotveny pojmy jako společenská smlouva definované Johnem Lockem a mnoha dalšími filozofy, není to jen otázka přítomnosti a budoucnosti, řešila se téměř od počátku lidstva. Když všechny tyto ingredience – všeobecnou zodpovědnost, ohleduplnost, společenskou smlouvu a mnoho dalších – zamícháme, vznikne svobodná společnost i se svobodou slova, luxus, který si mnoho lidí po celém světě nemůže dovolit.

V těch částech světa existuje obvykle jedna pravda, většinou racionálně vyvratitelná. Pravda těch nejvyšších založená na chtíči po moci, po kontrole. Dezinformační weby tvoří tu samou věc, prostor, v němž existuje jedna jediná, většinou nepravdivá pravda bez možnosti dialogu, debaty a změny. Proto nemůžeme mluvit o cenzuře tam, kde není a být nemůže. Blokování dezinformačních webů bylo provedeno v rámci odstavce 4. A hlavně na doporučení vlády. Která snad ví, co dělá. A dává prostor debatě. Už jen proto, že o tomto problému mohu psát.

V této souvislosti (i s tím, že si ústava zašla pro nový účes) tak naše dáma a spousta dalších nebrání ústavně zaručenou svobodu slova. Brání omezování slova. Brání lživé informace, které ovlivňují tisíce lidí po celé republice, vzbuzují zbytečné negativní emoce a odvracejí člověka od ověřitelných informací. Populistický ráj, realistické peklo. 

Jak však zmiňoval Josef Šlerka, situace není jen černobílá. Od autoritářských režimů nás dělí právě možnost dialogu, debaty. A ta by měla proběhnout i v rámci legislativy (a následných soudů) ohledně blokování a následném podmínečně ukotveném uvolňování dezinformačních webů. Pojďme i ke zjevným záporákům postupovat stejně. Soudní cestou. Od toho ji máme.

Ach, ta vláda si neodpočine

Jak to shrnout? Problém je to náročný, propletený ze všech stran. Extrémní názory podporující genocidu, o níž mluví Ukrajina a projednávat ji bude Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, nejsou validní v rámci ústavně dané svobody slova. Ani v realitě, kde jsou platné jen tři odstavce z pěti. Z toho tak můžeme vyvodit, že při zablokování těchto webů se nejedná o cenzuru. Jedná se o uplatnění odstavce 4, cenzura, jak jsme si řekli, je v rámci ústavy zakázaná.

Na druhou stranu, jak postupovat proti dezinformacím a prostředkům, které je šíří, nemáme dostatečně popsáno. A to už by měla převzít vláda, jakožto hlavní rozhodčí. Alespoň ty první kroky. Pak by příspěvky hlásných trub opakující slovo „cenzura“ byly trochu lépe uchopitelné.

Vážené dámy, vážení pánové, důvěřujte, ale prověřujte. Ještě stále je to potřeba. Doufejme, že se jednou dočkáme odpovědi, co dělat s dezinformačními weby v rámci legislativy. Přeji vám, ať neskončíte jak Janička, s červenou kartou od rozhodčího.