Evropská komise doporučila udělit Ukrajině a Moldavsku status kandidátské země EU, Gruzie musí nejprve provést reformy. Macron i Scholz kandidaturu podpořili. Dokáže ale přístupový proces udělat z těchto zemí úspěšné západní demokracie? Máme cukr, ale chybí nám bič.
Pojďme si to vzít popořadě. V letech 2004 a 2007 jsme jako Česko vstoupili do Evropské unie spolu s dalšími jedenácti státy. Předtím jsme my všichni museli posílit demokratické instituce, zajistit právní stát i lidská práva. Ale ani to nestačilo to k tomu, aby tyto hodnoty spolehlivě zapustily kořeny v Polsku a Maďarsku. Nemluvě o kvetoucí korupci v Bulharsku a Rumunsku. Od té doby se do EU dostalo jen Chorvatsko. Už devět let se EU nerozšířila.
Na západním Balkáně je situace mnohem horší – proces přistoupení postupuje i stagnuje zároveň. Černá Hora a Srbsko mají dnes v nezávislým indexech demokracie nižší skóre než před zahájením přístupových jednání. I přesto jim EU stále otevírá nové „přístupové kapitoly” a Evropská komise ve svých „zprávách o pokroku” mluví o jakž takž úspěšných reformách. EU tedy není schopna trvat na skutečném pokroku.
Bude to jiné ve východní Evropě? Mohlo by, porovnejme si to: V Černé Hoře se už od konce 90. let vrtkavě drží u moci gauner Milo Đukanović. V Srbsku vládne Aleksandar Vučić, člověk, který vedl propagandistickou obhajobu etnických čistek Albánců v Kosovu. Nejsou to lidé, od kterých se dá čekat budování skutečně nezávislé justice, protože ta by je za jejich zločiny poslala za mříže.
S Ukrajinou a Moldavskem je to ale jinak. Na rozdíl od Đukanoviće a Vučiće jejich vládní činitelé o skutečné reformy stojí. Zelenského si i přes jeho heroický výkon úplně neidealizujme, měl velké „vroubky”, ale od nástupu k moci se o reformy opravdu snažil. Pokud Ukrajina proti Rusku vyhraje, Zelenskyj bude mít mandát zemi radikálně transformovat. Je ale otázkou, jestli ho v korupcí prolezlé Ukrajině dokáže využít.
Moldavská vláda je „dream team”, prezidentka Maia Sandu i premiérka Natalia Gavrilița vystudovaly Harvard, jejich strana PAS je upřímně reformní a má většinu v parlamentu. Horší je to ale s moldavskými voliči, kteří jsou nepředvídatelní a mohou za pár let dostat k moci zpět proruské i rádoby proevropské gaunery. Zelenského i Sandu tedy čeká těžký úkol – využít svého momentu.
Naopak v Gruzii vládne ze stínů všemocný oligarcha Bidzina Ivanišvili, od něj velká očekávání nemějme. Proto Komise udělala správný krok, když doporučila s Gruzií počkat. Přístup k reformám má totiž tamější vláda opravdu jen povrchní. Zelenskyj a Sandu ale nebudou u moci věčně a EU bude potřebovat silné páky, aby ty méně čisté vlády donutila k opravdovým reformám.
Je otázkou, jestli je to vůbec možné. Ale ignorováním a tedy schvalováním špatné tamní situace pod rouškou diplomatického jazyka si opravdu nepomůžeme. Přístupový proces potřebuje jak cukr, tak bič. Mějme otevřené dveře, pomáhejme a průběžně odměňujme skutečné reformy, zároveň ale buďme tvrdí, pokud to s nimi politici nemyslejí vážně.
