Třída má být bezpečným a respektujícím prostředím pro všechny – a zatím to tak vždycky není. Co dluží škola jako instituce i my jako učitelé mladým LGBT+ lidem a jak se to můžeme rychle doučit?

Učíte denně desítky mladých lidí? Skoro určitě jsou mezi nimi takoví, kteří se neidentifikují s genderem přiřazeným při narození. Další nejspíš mají jinou než heterosexuální orientaci. Jak se ve třídě a ve škole cítí? 

Možná řeknete, že dobře. Žádné problémy nejsou vidět, soukromý život je každého věc a škola má jiné úkoly než řešit osobní záležitosti studentů a studentek. Přece žijeme v tolerantní společnosti, kde si lidi navzájem nekoukají do talíře a nenávistné projevy jsou vzácné. 

Jenže tak to není. Poslední výzkum kanceláře veřejného ochránce práv ukazuje rozpor: jen třetina veřejnosti si myslí, že LGBT+ lidé jsou v České republice stále diskriminováni; přímo mezi nimi samotnými mají tuto zkušenost celé tři čtvrtiny dotázaných. Pocit nespravedlnosti je ještě výrazně vyšší u transgender osob, ze kterých se cítilo diskriminovaných 86 procent.

Protože mladí lidé obvykle tráví ve škole patnáct i dvacet let života, je jasné, že část nepříjemných zážitků se odehrává právě tam. Nemusí přitom jít přímo o šikanu nebo otevřené násilí. Zraňující jsou i projevy mikroagrese jako nadávky nebo záměrný misgendering nebo misnaming transgender lidí. „Když k nám na diskuzi přišla paní ředitelka, počítala chlapce ve třídě a záměrně mě přeskočila, i přesto, že stála přímo přede mnou,” svěřuje se Adam, bývalý student gymnázia ve Zlínském kraji. „A když mě při nástupu chtěla uklidnit, tak řekla: ‚My už tady něco jako vy máme.‘”

Podobné poznámky, i když nejsou zle míněné, mladým lidem ubližují a prohlubují jejich nejistotu v kritickém období, ve kterém už pociťují zmatek z nesouladu mezi pocity a kulturními vzorci i rozpor mezi svými potřebami a společenským diktátem. „Všichni gayové, které znám, si ze školy pamatují nějaké takové trauma,” vzpomíná Jindřich, táborový vedoucí a bývalý student gymnázia v okresním městě.

Už zmiňovaná zpráva ombudsmana uvádí, že skoro polovina dotazovaných žáků a žákyň se někdy setkala s tím, že vyučující používali označení LGBT jako nadávku nebo dělali o LGBT+ lidech vtipy; čtvrtina se pak setkala se situací, kdy vyučující zesměšňoval konkrétního spolužáka nebo spolužačku nebo popíral existenci LGBT žáků*yň obecně. 

Jako učiteli mi to je líto. Jsem ale přesvědčený, že naprostá většina kolegů a kolegyň by se podobně zraňujícímu chování vyhnula, kdyby o jeho skutečných dopadech věděla. Věřím, že za ním není zlá vůle, ale nejistota, málo informací nebo naučené vzorce chování. Jak je rozbít a co můžeme udělat, aby byla škola bezpečné a respektující prostředí pro každého? 

Po rozhovorech se studenty a studentkami a společné práci na tématu v projektu Futuropolis nabízím k diskuzi tohle minimum:

Respektovat identitu každého

Oslovovat studenty*ky jménem a rodem, který si vybrali, je úplný základ. Stačí poslouchat, jak o sobě mluví sami, nebo se v soukromí zeptat. Líbí se mně praxe Terezy, učitelky na alternativní škole. Ta v první hodině žádá své žáky o dopis, ve kterém jí o sobě můžou napsat, cokoliv chtějí. I já na začátku roku žádám studenty a studentky, ať si zvolí, jak chtějí být oslovovaní – a kdykoliv to můžou změnit.

Používat materiály, které mluví ke všem

Většina učebnic, se kterými ve škole pracujeme, je striktně heteronormativní a popisuje situace a vztahy v tradičních rodinných a genderových rolích (výjimkou jsou hlavně zahraniční jazykové učebnice). Pro studenty s jinou identitou je těžší se s takovou situací ztotožnit. Je proto dobrý nápad podle možností doplnit výuku jinými materiály s hrdiny a hrdinkami v situacích mimo heteronormativní mainstream. 

Může se to zdát jako drobnost; příslušníci menšin, ať už rasových, sexuálních nebo jiných, ovšem často mluví o umlčující síle tradičních obrazů: filmech, ve kterých donedávna hráli hlavní role jen bílí herci; vztahových seriálech, které zobrazovaly jen lásku mezi ženou a mužem. Sám jsem na druhém stupni absolvoval diskuzi nad seriálem Heartstopper. Někteří studenti se nemohli přenést přes zobrazení vztahu Charlieho a Nicka; proč nám to takhle vnucují, ptali se. Jak se ale cítí neheterosexuální mladí lidé, kteří za život vidí stovky seriálů o vztazích, se kterými se nemůžou ztotožnit?

Nestydět se doptat

Chápání genderových rolí i sexuální identity se vyvíjí a ne všichni máme čas a kapacitu všechno sledovat. A je to úplně v pohodě, pokud z toho nezačneme dělat přednost a nestydíme se prostě zeptat. Platí přitom, že zatímco nehetorosexuální orientace už je většinově chápaná a přijímaná, s genderovými otázkami je to složitější. „Jakmile jde o gender, tomu už spousta učitelů nerozumí a někteří pak tyhle studenty rovnou odsuzují. A ani my pak nemáme dost informací a podpory,” myslí si Tobiáš, student jazykového gymnázia v krajském městě.

Život je složitý a rozumět mu vyžaduje celoživotní úsilí. Jako učitelé máme mladým lidem pomoct chápat svět a bez vlastního porozumění to neuděláme správně.

Neučit o lidech jako o láčkovcích

Nežijeme v devadesátkách, době Knížky pro chlapce a hodin, kde se probírá „homosexuální chování”, jako se jindy probírají namlouvací rituály hlodavců. Právě chápání nás učitelů, že život LGBT+ lidí nemůžeme redukovat na projevy sexuality, je zásadní. Úlohou školy je chápat a spolutvořit celou sociální realitu a pomáhat mladým lidem v porozumění jejich rolím. 

Životní realita všech našich studentů musí být komplexně integrovaná do kurikula a nenásilně prostupovat všemi předměty. Knížky o životě mimo tradiční role mají studenti najít v knihovně bez varovného označení a nakonec se budeme bavit prostě o životě – bez škatulkování lidí a jejich chování. Je to zatím utopie? Třeba je, ale můžeme její příchod urychlit.

Být dobrým spojencem

Než ta utopie přijde, může se stát, že se na nás studenti*ky obrátí jako na spojence, svěří se se svými problémy a budou hledat podporu. Reagovat správně není triviální. Někteří z nás to s lidmi umí přirozeně, někomu můžou pomoct kurzy, ale někdy prostě nemáme čas. Pak může pomoct jednoduché pravidlo: spíš naslouchat než mluvit, netlačit na pilu, projevit podporu, ale nespadnout do falešně kamarádské role. Napsané to vypadá jednoduše, ale zvládnout to během desetiminutové přestávky není legrace. Musíme trénovat – kdo je připravený, nebývá překvapený.

Nekomentovat vzhled

Tohle by měla být samozřejmost. Kdybychom si šli vyřídit řidičák a pán za přepážkou by hodnotil náš svetr, připadal by nám jako blázen. Přesto je na školách běžné veřejně komentovat oblečení nebo líčení studentů a studentek. Divné je to v každém případě: negativní komentář je zbytečně zraňující, lichotka působí v mocensky nesymetrickém prostředí nevhodně. 

Argumentem pro hlídání dresscodu ve školách je narušování pozornosti ve výuce. Jenže lidi jsou pružní a novinky rychle zevšední. Pokud student nepřijde nahý nebo s jelením parožím, za hodinu už si ho nikdo nevšimne. A všem se nám dobře pracuje – a učí – v oblečení, které je nám příjemné.

Neupevňovat tradiční genderové role

„Silní kluci teď přenosí lavice a holky zatím vyzdobí nástěnku.” Tohle často říkáme, ale neměli bychom. Ať si každý vybere roli a práci, která ho nebo ji naplňuje. Když necháme studenty vybrat, třeba se nakonec rozdělí úplně stejně. A třeba ne a nástěnce to neublíží. Nutit lidi do předem nastavených škatulek je horší.

*

Jako učitelé máme velkou moc. Cokoliv řekneme, třeba i ve spěchu a nereflektovaně, může ovlivnit život jiného člověka na dlouho dopředu. Povinností školy přitom je pomáhat mladým lidem v často těžkých obdobích jejich dospívání. Čím víc úsilí tomu věnujeme, tím inkluzivnější škola bude a tím to bude pro všechny studenty a studentky bezpečnější a vstřícnější. To už stojí za promyšlení a snahu.