• Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuPolitika / Ukrajina
  • Čas na čtení:9 minuty čtení
Právě si prohlížíte Můj týden v zemi, která začala válku – druhý díl

První díl článku si můžete přečíst zde.

Poté, co jsem se rozhodla, že se z Ruska vypravím domů, chtěla jsem si poslední dny v Petrohradu v rámci možností užít – stihnout věci, které jsem ještě nestihla, naposledy navštívit svá oblíbená místa, rozloučit se se svými kamarády z Ruska i z dalších států.

Brzy jsem ale pochopila, že nejsem ve stavu, kdy bych si cokoliv zvládla užívat. Tlak a stres byl čím dál větší. Když jsme v neděli vyrazili do divadla na operu, přišla nám během ní zpráva od českého ministerstva zahraničí prostřednictvím systému DROZD. Ve zprávě nás ministerstvo vyzývalo k opuštění země. To byla asi chvíle, kdy jsem pochopila, že situace se skutečně do středy nezlepší a že opravdu budu muset pryč.

Další den, v pondělí, jsem si šla naposledy zabruslit na svoje oblíbené kluziště. Během toho mi zavolali z mojí fakulty v Praze a důrazně mi doporučili odjet dříve než ve středu, nejlépe ještě ten den. Na základě tohoto naléhání jsem tedy nakonec koupila ještě jednu jízdenku do Helsinek, a to na úterý. Najednou mi v Petrohradu namísto cca 42 hodin zbývalo zhruba 18. Dost krátký čas na zařízení všeho potřebného, naštěstí toho nebylo zas tak moc. Po bruslení jsem šla nakupovat, zejména z toho důvodu, abych se zbavila veškerých rublů v hotovosti, které rychle ztrácely hodnotu.

Jak jsem zabloudila na protest

Večer jsem se měla ještě setkat se svým buddym – ruským studentem, který mi byl přiřazen, aby mi pomohl s praktickými záležitostmi života v Rusku. Během posledních dnů mi dával mnoho cenných rad a informací, např. ohledně toho, kde probíhají protesty (kvůli tomu, abych se jim mohla vyhnout, což bylo jedno z jeho důrazných doporučení, vzhledem k tomu, že na protestech se hodně zatýkalo). Teď jsem se s ním chtěla rozloučit a jako poděkování za vše ho pozvat na večeři.

Bohužel se mi však po cestě do restaurace povedlo to, čemu jsem se celých pět dní až do teď vyhýbala – zabloudit na protest. V Rusku mají specificky postavené stanice metra, často je zde mnoho jednosměrek, ze kterých se už nedostanete zpátky, takže když jsem vylézala ze stanice a už u dveří jsem viděla asi šestici policistů a zpoza dveří slyšela skandování davu „Нет войне!“ (Ne válce), jednoduše jsem se protestu nemohla vyhnout. Možná jsem tam tak mohla s policisty počkat, až se protest rozpustí, ale to upřímně vzhledem k míře vřelosti ruské policie byl asi ještě horší nápad než se k protestu přidat.

Vyšla jsem tedy ven a po kraji davu jsem se snažila protest obejít. Viděla jsem, jak kousek ode mě policie nakládá do auta několik zatčených a byla jsem už poměrně výrazně vystresovaná, když se mi úplně poprvé v Petrohradu podařil prakticky zázrak – náhodně na ulici narazit na člověka, kterého znám. Jednalo se o moji kamarádku – napůl Rusku, napůl Ukrajinku, která studuje v Moskvě, ale rodinu má v Petrohradu, a přišla na protest. Objala mě a bylo vidět, že nedávno hodně plakala. Trochu jsme poodešly od demonstrace, kamarádka se mě zeptala, jak se mám a kdy jedu domů. Já jsem se jí pak zeptala, jak je jí. Začala mi smutně vyprávět, že poslední dny jenom brečí, protože je z toho, že začala válka, v šoku, a že poslední dva dny se jim navíc vůbec neozývá část jejich rodiny, co žije na Ukrajině, a že netuší, co s nimi je. Vzhledem k tomu, že mi přišla opravdu vynervovaná, jsem ji vzala na večeři se svým buddym taky.

Překračování pozemní hranice mezi Ruskem a Finskem

Když jsem po večeři dorazila na kolej, bylo něco po jedenácté večer, a můj autobus odjížděl přibližně za sedm hodin. Ještě jsem nezačala balit. Měla jsem s sebou dva kufry věcí, na mrazivou zimu i na léto, takže balení chvíli trvalo. Šla jsem spát asi o půl třetí, ve čtyři jsem zase vstávala. Odbavení na koleji bylo naštěstí rychlé, prakticky jenom stačilo vrátit peřiny. Taxi jsem si také našla rychle. Celou cestu v taxíku jsem přemýšlela o tom, že cesta stála pouze necelých 400 rublů, což mělo v tu chvíli hodnotu ani ne sto korun, přestože mě taxikář vezl téměř 40 minut, a ještě ke všemu v pět ráno. Navíc hodnota těchto peněz každou hodinou klesá.

Bylo mi těch lidí, kteří v tomto museli zůstat, opravdu líto. S utrpením lidí na Ukrajině se to samozřejmě nedá srovnávat, ale na obyčejné lidi v Rusku, kteří nemají žádnou možnost, jak rozhodování svého autoritářského prezidenta ovlivnit, bude mít válka také velký dopad. Budoucnost mnohých z nich je minimálně nejistá. Ekonomická situace jejich země i jich samých bude velice složitá, možnost opustit Rusko bude čím dál komplikovanější, svoboda slova čím dál omezenější.

Na autobusovém nádraží jsem potkala jednu studentku z Francie, které byla na výměně také na Petrohradské státní univerzitě, a do Helsinek jela stejným autobusem jako já. Bylo hezké mít malou podporu při tom všem, co nás zejména během překračování hranice čekalo. Na ruské straně jsme ještě před hranicí dvakrát zastavovali na kontrolách, při kterých nám do autobusu vlezl policista a chtěl vidět naše pasy. Když jsme asi po třech hodinách cesty konečně dorazili na ruskou stranu hranice, dostali jsme pokyn, že musíme vzít úplně všechny věci na kontrolu, v autobuse nesmí nic zůstat. Řidič také oznámil, že má podle záznamů v autobuse tři lidi s ukrajinským pasem a že ti musí na kontrolu jako první.

Tak jsme tedy vystoupili, se všemi svými zavazadly a zamířili do škaredé staré budovy plné policistů. Ti nás nechali chvíli čekat, a pak začali vykřikovat pokyny, kterým jsem nerozuměla, protože jsem od nich stála příliš daleko. To se mi ukázalo osudným, když jsem se potom dostala k samotné kontrole, chvíli jsem stála, kde jsem neměla, a kontrolní rám začal náhle houkat. Postarší policistka, taková babička, co stála u toho, si povzdechla, že „pane bože říkala, ať tam nestojíme“. Omluvila jsem se a poodstoupila jsem, ale škoda už byla napáchána. Přiběhli ke mně dva policisté, a ptali se, co se stalo. Policistka jim vysvětlila, že nic, ale už jsem byla v hledáčku. Dostala jsem několik otázek, od standardních jako kolik mám rublů, až po vážně zvláštní, jako třeba jestli jsem byla v uplynulých týdnech na rentgenu. Skupinka policistů se pak chvíli tvářila, že mi chtějí otevřít oba kufry a zkontrolovat, co v nich vezu, ale nakonec si jako oběť vybrali kluka přede mnou. Toho odvedli i kamsi dozadu do hlubin budovy, odkud později vyšli i oni tři Ukrajinci, co měli jít na kontrolu jako první. Nicméně po chvíli ho vrátili.

Na letišti pohraničníci většinou umí anglicky, tady to však nepřicházelo v úvahu. Když jsem prošla touto hororovou částí, už mě čekala jenom pasová kontrola. Policistka mi neřekla ani slovo, pokyn ať jí dám pas a migrační kartu mi dala prostřednictvím pokynutí ruky, a gestem mi i naznačila, ať si sundám respirátor. Prozkoumala, jestli je vízum pravé, dala mi do pasu razítko, a bylo to. Jaký rozdíl oproti tomu, když jsem přijela do Petrohradu… to se mě pohraničník mile ptal, co tam budu dělat, proč se učím rusky, jestli se mi naposledy v Rusku líbilo, a poté mi řekl. „Vítejte v Petrohradu.“ Tady to opravdu nehrozilo.

Poté, co nám ještě tři různí policisté kontrolovali pasy, zda v nich je ono razítko, popojeli jsme na finskou stranu hranice. Zde jsme naštěstí nemuseli vytahovat všechny věci, Finům stačilo potvrzení o očkování a evropský pas, a rozhodně byli přátelštější. Ale otázky si neodpustili. Jestli jsem se pokoušela využít letecké spojení (pro kontext připomínám, že byl už pár dnů zavřený vzdušný prostor), jestli plánuju ve Finsku zůstat nebo jestli pokračuji dál a jestli už mám letenku.

Musím říct, že jakmile jsme opustili hranici, opravdu se mi ulevilo. Samozřejmě mě mrzelo, že jsem musela odjet, zejména protože vzhledem k jednovstupovému vízu už nehrozí, že bych se mohla vrátit, ani kdyby se situace zázračně uklidnila. Ovšem uvolnění se z všudypřítomného stresu a možnost na chvíli vypnout zprávy, byla opravdu k nezaplacení.

A tak skončil můj Erasmus. Těšila jsem se, že na něm strávím 5 měsíců, nakonec to nebyl ani jeden. Přesto jsem vděčná za možnost lépe poznat Rusko a zažít si na vlastní kůži, jak válka vypadá zevnitř agresorského státu.

Simona Petrů

Spolupracovnice redakce a studentka Právnické fakulty Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako Mladá delegátka České republiky do OSN. Ve svém volném čase se věnuje práci na Ministerstvu financí nebo organizování vzdělávacích projektů.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..