Celou Evropu před nedávnem obletěly zprávy o mohutných demonstracích, které se odehrály v rakouském hlavním městě Vídni v reakci na vyhlášení celostátní uzávěry. K té země přistoupila, aby zabránila rychlému šíření koronaviru a zahlcení nemocnic. Vláda kancléře Alexandera Schallenberga, který teprve před několika týdny nastoupil do funkce, se k tomuto radikálního kroku spolu s deklarací povinné vakcinace uchýlila jako první na kontinentu.

Epidemická situace u našich západních i jižních sousedů se, podobně jako v celém regionu, s nastupující zimou rychle zhoršuje. Německo ke konci listopadu hlásí hodnoty incidence kolem 450 případů na 100 000 obyvatel, Rakousko pak více než dvojnásobné hodnoty. Obě země tak sice vykazují o něco nižší denní přírůstky nakažených než Česká republika, přesto rychle zpřísňují pravidla. Zatímco Rakousko vyhlásilo před několika týdny „lockdown pro neočkované“, aby po jeho týdenním fungování vyhlásilo uzávěru pro všechny, Němci pandemii řeší již od počátku zejména lokálně, což je dáno omezenými pravomocemi spolkové vlády v oblasti zdravotnictví. Obě země navíc mají své potvrzené případy nové mutace omikron, která momentálně děsí svět.

Německo a Rakousko mají kromě zpřísňování pravidel ještě něco společného: v rámci západní Evropy patří k nejméně proočkovaným společnostem. Německo má vakcinovaných v tuto chvíli necelých 69 % dospělé populace, Rakousko pak téměř 67 %. Právě nedostatečné tempo vakcinace je pro tyto země podobnou výzvou jako pro Českou republiku, která vykazuje ještě nižší čísla. Zásadní omezení pro neočkované (v některých německých spolkových zemích dokonce nesmějí cestovat ani hromadnou dopravou) však v posledních dnech a týdnech mnoho lidí povzbuzuje k tomu, aby si pro svou dávku přece jen došli.

Ruku v ruce s epidemickými zákazy snažícími se zabránit šíření epidemie však právě nejvíce v Rakousku a Německu (a v poslední době také v Nizozemsku) jdou mohutné protesty, jež se stávají stále hlasitějšími a viditelnějšími. V německy mluvících zemích se totiž, zdá se, koncentroval hněv Evropanů, jež odmítají vakcinaci i další omezení. Ačkoliv antivakcinační hnutí najdeme téměř v každé evropské zemi, Českou republiku nevyjímaje, v Německu i Rakousku zasahují do veřejné debaty o něco silněji zejména kvůli více či méně přímému napojení na pravicově populistické strany, jež se snaží nespokojenosti s vládou dlouhodobě využívat.

Krajní pravice jako politický mainstream

Rakousko, které se stalo zejména po vyhlášení celostátního lockdownu epicentrem protestů, se s přítomností krajní pravice v celostátní politice potýká dlouhodobě. Pokud bychom se podívali do historie, nedá se příliš pochybovat o tom, že jsou velké rozdíly mezi rakouským a německým vyrovnáním se s nacistickou minulostí. V souvislosti s řáděním příznivců prezidenta Donalda Trumpa v Kapitolu v lednu letošního roku pohnutou poválečnou historii alpské země připomněl například herec a americký politik Arnold Schwarzenegger. „Ne všichni z nich byli zuřivými antisemity nebo nacisty, mnozí prostě šli po té cestě sami, krok za krokem,“ popsal v emotivním videu cítění Rakušanů bezprostředně po válce. Není od věci si na tato slova vzpomenout vždy, když někdo bagatelizuje krajně pravicové násilí.

Filtrem krajně pravicových a dnes protikoronavirových a antivakcinačních nálad se pro určitou část Rakušanů stala strana Menschen-Freiheit-Grundrechte (Lidé, svoboda, základní práva), které se však podařilo uspět pouze v zářijových regionálních volbách do hornorakouského zemského sněmu. Mnohem významnější stranou jsou v tomto kontextu krajně pravicoví Svobodní. Byť strana existuje již přes 50 let, za celou dobu své existence prošla mnoha proměnami, programově se posunula od liberalismu až po vyhraněný nacionalismus. Poprvé se jí podařilo uspět v 80. letech a první, kdo porušili „sanitární kordon“ proti pravicovému extrémismu a vzali stranu do vlády, byli sociální demokraté (nutno však podotknout, že v té době ve straně probíhala vnitřní pnutí o to, zda zvítězí liberální nebo nacionalistická frakce). Po krátkém zaváhání v 90. letech strana znovu uspěla na konci tisíciletí, a do vlády se pak ještě několikrát podívala po boku lidové strany.

Z tohoto krátkého přehledu historie rakouských Svobodných známých pod zkratkou FPÖ vyplývá, že spolupráce se stranou, která je prostřednictvím některých svých, zejména regionálních, politiků napojena na pravicově extrémistickou scénu a u níž se několikrát objevily významné pochyby ohledně financování z Ruska, není pro mainstreamové politické strany tabu. FPÖ je brána jako legitimní (byť velmi problematický) politický aktér, se kterým se v rakouské politice musí počítat.

FPÖ je v současné době opoziční stranou, o to víc se projevuje její zdrcující kritika vůči vládě. Mnoho jejích straníků se zúčastnilo i těch demonstrací, které strana sama neorganizovala a které se vyznačovaly použitím násilí. Z nákazy v mnohatisícovém davu v polovině listopadu účastníci sice strach neměli, organizátoři některých z akcí ale i tak varovali, aby si zakryli „všechny tělesné otvory“, protože „městští zaměstnanci chtějí demonstrantům píchat vakcínu a jsou schovaní pod kanálovými poklopy“. Předseda FPÖ Herbert Kickl se akce neúčastnil, protože byl sám v té době nakažený koronavirem. Jak ale neopomněl připomenout, nakazil se „stejně jako mnoho lidí předtím“.

Z profesorské strany extremistickou

Německo je v mnoha ohledech ve srovnání s Rakouskem odlišné. Předně, vyrovnání se s minulostí proběhlo hned v prvních poválečných letech a za velké účasti soudů. Sozialistiche Reichspartei (Socialistická říšská strana) vzniklá čtyři roky po válce v Německu nikdy nezískala masivní podporu ani nijak nerozšiřovala své organizační zázemí. Naopak, po třech letech své existence byla v západním Německu zakázána (tento osud potkal později i stranu komunistickou). I když se v průběhu poválečného období mnoho politických stran na krajní pravici pokoušelo prorazit (nejvýraznější zde byl asi vznik extrémistických komunit spojených s vzestupem strany NPD v 60. letech), nepodařilo se jim ani v době rozdělení státu, ani v prvních letech po znovusjednocení celostátně uspět.

První významnější stranou, jejíž část je na extrémisty napojená, je až Alternativa pro Německo (AfD), která navíc v roce 2013 vznikla na zcela jiných základech, než by se mohlo zdát. Tehdy se stala protestem neoliberálních ekonomů a v prvních letech existence měla dokonce punc „profesorské strany“. Zejména silné zapojení východoněmeckých straníků a sílící podpora v bývalé NDR však postupem času přiřkly straně jiný osud. Dodnes je AfD rozdělena po geografické linii na západní a východní křídlo, přičemž západní je k vakcinaci i protikoronavirovým opatřením o něco smířlivější, a naopak východní se přibližuje k extrémistickým pozicím.

V Německu vykrystalizoval odpor v rámci hnutí Quederdenken, které sice částečně personálně na AfD napojené je, vedení si však dává úzkostlivý pozor na to, aby strana nebyla s nejnásilnějšími a mnohdy vulgárními protesty spojována. Německý ministr zdravotnictví Jens Spahn v zemi varoval před „pandemickým extrémismem“, který se projevuje zejména ostentativním porušováním pravidel, ale také násilím některých sympatizantů antivaxerských skupin. Na konci letošního září, těsně před německými parlamentními volbami, zemí také otřásla vražda pracovníka čerpací stanice, který odmítl muži bez ochrany dýchacích cest a pozdějšímu střelci prodat pivo.

Rozdělení společnosti na dva tábory v Německu stále do značné míry (nikoliv však přesně a bez výjimek) kopíruje zmíněné oddělení Ossis a Wessis, tedy dodnes hospodářsky chudší „nové spolkové země“, jež před znovusjednocením patřily do komunistické NDR, a obyvatele na západě. Právě z někdejších komunisty ovládaných oblastí čerpají antisystémové strany svou největší podporu a odsud se také rekrutuje nutná část covidových popíračů. Důvodem je nejen místy nostalgické stýskání si po dávných časech, ale také třeba fakt, že z prostředí bývalé NDR stále pochází menšina politické elity (ostatně kancléřka Merkelová byla viditelnou výjimkou).

V Německu na téma korelace volebních výsledků AfD a hodnot incidence (tj. týdenního počtu nakažených na 100 000 obyvatel) vznikají první odborné studie. Velkou pozornost vyvolala například práce badatelů z německého Zeitschrift für Rechtsextremismusforschung (Časopis pro výzkum pravicového extrémismu), kteří pracují s krajně pravicovými sympatizanty jako prostorovým fenoménem omezeným na konkrétní lokality. Na základě dat z více než čtyř stovek německých oblastí docházejí k závěru, že existuje silná souvislost mezi vysokou hodnotou incidence a úspěchem AfD. I když by pro hodnocení takových dat byl patrně potřeba delší čas a určitě časový odstup (protože se bohužel nezdá, že bychom z koronavirové krize byli brzy zcela venku), autoři minimálně identifikují oblasti, kde se soustřeďuje velká míra nespokojenosti a nedůvěry k vládním opatřením. Odkaz na studii v němčině najdete pod tímto odkazem.

Těžké časy

Pokud srovnáme německý a rakouský případ z hlediska podpory pravicově-populistických stran, které jsou zřejmě důležitým prediktorem pro příští neochotu dodržovat opatření a nedůvěřovat státu, zdá se, že zde má větší problém Rakousko. Podpora kdysi vládních Svobodných totiž dosahuje vyšších hodnot než podpora AfD v Německu. Na počátku roku 2020 strana byla na dlouhodobém minimu svých preferencí, podporovalo ji zhruba 10 – 14 % voličů (předchozí vyšší čísla způsobila patrně podpora v době migrační krize), po zavedení prvních opatření a následně po jejich dlouhém trvání a vymáhání se začala posouvat směrem k dvacetiprocentní hranici.

To preference AfD vykazovaly vyšší hodnoty před koronavirovou pandemií a nezdá se, že by právě odmítání opatření, ale i další vlivy straně zvlášť pomáhaly. V žádném průzkumu za poslední dobu nezískala více než 12 %, v zářijových parlamentních volbách pak získala o něco málo více než 10 % odevzdaných hlasů. Zůstává dále kritickou opozicí s velkým vnitřním pnutím, členové se totiž nemůžou shodnout na tom, jak stagnaci preferencí prolomit. Povzbuzením mohou být výsledky právě ve východoněmeckých oblastech, kde je častokrát AfD dokonce nejsilnější politickou stranou, další vývoj také prověří dosavadní silnou vůli nyní opoziční CDU/CSU s touto stranou vůbec nespolupracovat.

Německo i Rakousku nyní čekají těžké časy. Obě země se snaží povzbuzovat obyvatele, aby se nechali nejlépe co nejrychleji naočkovat, Rakousko dokonce jako první země v Evropě deklarovala snahu zavést očkování povinné. Nedůvěra v instituce je tam přitom na rozdíl od Německa mnohem více rozptýlená napříč zemí a vykazuje vyšší hodnoty. Je však potřeba si počkat, jak prolamování ledů v oblasti nových nařízení ze strany rakouské vlády nakonec dopadne.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

Německo se nyní vydává cestou dalších protikoronavirových opatření, podle některých zdrojů dokonce dosluhující kancléřka Angela Merkelová, která během prosince ve funkci definitivně skončí, navrhovala dvoutýdenní celostátní uzávěru po rakouském vzoru. Situace se však u našich západních sousedů, podobně jako u nás, stává do značné míry nepřehlednou, protože se výskyt mutace omikron a výzvy k dalším opatřením objevují právě ve chvíli střídání politické reprezentace. Mnoho Němců od nové levicové koalice očekává efektivnější boj s pandemií.

Kromě nedůvěry ve státní instituce a souvislosti s podporou pravicových populistů se objevují i odvážnější vysvětlení toho, proč jsou německy mluvící země v kontextu západní Evropy těmi nejméně očkovanými. Někteří za tím vidí tradiční vysokou důvěru Němců v antroposofii (tedy v ezoterickou podstatu léčebných metod). Připomínají, že to bylo právě v Lipsku a Stuttgartu, kde v roce 1869 vznikla organizace odmítající očkování proti neštovicím (o kterém její příznivci tehdy tvrdili, že očkované promění v krávy), první významnější svého druhu. Sympatizanty této výzvy se tehdy stalo více než 300 000 lidí.

Na závěr je nutné podotknout, že stanovovat generalizující příčiny toho, proč občané německy mluvících zemí odmítají očkování, je velmi náročné minimálně kvůli rozdílným motivacím i velké variabilitě názorů. Navíc o to těžší, pokud se stále ještě nacházíme v koronavirové krizi a nevíme, kdy pomine. Kromě toho je také těžké posoudit, které aspekty jsou příčinou a které důsledkem pandemické krize (a s postupem času to bude ještě mnohem těžší). Jisté však je to, že nás ještě čekají mnohá vysvětlení toho, co se v našich společnostech odehrává. A to nejen v těch německy mluvících.

Autor je interním doktorandem oboru politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce.