německé tanky Leopard 2A7

V roce 2022 vydaly dohromady země Evropské unie 240 miliard euro (více než 6 bilionů korun) na obranu. Tato částka zhruba odpovídá ročnímu HDP celé České republiky nebo také množství peněz, které na obranu vydává Čína. Více než tři čtvrtiny peněz za nákupy nové vojenské techniky však mířily mimo EU (z toho 63 % do USA). Evropští výrobci zbraní přitom většinu svých zisků také nabyli v zemích mimo unii. Proč tedy evropské státy, včetně České republiky, preferují zahraniční výrobce a jak to chce Evropská unie řešit?

Trh s vojenskou technikou je specifický, protože státy představují jediné kupce. Ačkoliv se evropské země v mnohých oblastech ekonomiky a hospodářství rozhodly kooperovat, obrana je často viděna jako symbol národní samostatnosti, a tak zde k přílišné integraci dosud nedošlo. Tato rozdělenost Evropských zemí ale často vede k plýtvání zdrojů. Stává se, že několik států vytvoří podobný zbraňový systém za vlastní peníze, místo toho, aby společně pracovali na jednom a tím ušetřili. Některé, často menší, státy přeskočí vývojovou část úplně a koupí si již hotový systém ze zahraničí, mnohdy ze Spojených států.

Přesto existují projekty, kdy se několik evropských států pokouší o společný vývoj technologií. Úspěšným příkladem z minulosti může být třeba víceúčelový bojový letoun Eurofighter Typhoon, který je společným projektem Německa, Itálie, Španělska a Spojeného království. Evropské země ale i nyní pracují třeba na bojovém letadle nové generace v rámci programu FCAS nebo na novém tanku, který by nahradil současná německá a francouzská vozidla.

Eurofighter Typhoon britského Královského letectva. Zdroj: USAFE-AFAFRICA

Společné projekty však čelí mnoha úskalím. Naráží se na problém, že si každá země od spolupráce slibuje různé věci. Například na vývoji zmíněného stroje Eurofighter Typhoon se původně podílela i Francie. Ta ale vyžadovala, aby letadlo bylo schopné vzletu a přistání na letadlových lodích. Ostatní země tyto návrhy odmítly, což vedlo k ukončení spolupráce. Kromě toho se vedou spory o to, kde se budou které součástky vyrábět. Žádný stát si totiž nechce nechat ujít výhody plynoucí z nových zbrojařských továren, například více pracovních míst nebo přísun kapitálu. Ve zkratce tedy evropské státy nespolupracují s jinými, protože společný vývoj přináší komplikace a je jednodušší a rychlejší koupit již hotové stroje, například od Američanů.

Unie má novou strategii

Ačkoliv cesta ke společnému vývoji a nákupům zbraní není jednoduchá, výsledkem by byl levnější a efektivnější systém. Evropská unie proto začátkem března 2024 vydala svou vůbec první Evropskou strategii obraného průmyslu (EDIS), která má za cíl přimět členské státy investovat více, lépe, společně a evropsky. Snaží se docílit, aby do roku 2030 alespoň 35 % evropského obranného trhu reprezentoval obchod uvnitř unie, aby alespoň 40 % obranné techniky bylo nakupováno prostřednictvím spolupráce s ostatními zeměmi a aby alespoň 50 % rozpočtu členských států na obranné zakázky bylo věnováno evropským výrobcům.

EU se tak snaží podpořit a zkoordinovat státy a firmy napříč kontinentem v souladu se stávající obranou strategií unie (Strategický kompas EU, pozn. red.). Již v ní evropské státy přijaly, že musí v reakci na ruskou agresi na Ukrajině více společně investovat do vlastního obraného průmyslu. Dle Evropské komise tak má být Unie například schopna vyrobit 1,4 milionu dělostřelecké munice za rok 2024. V roce 2025 by se pak toto číslo mělo navýšit až na 2 miliony. Dohnat Rusko však nebude jednoduché. To, dle většiny zdrojů, již nyní vyrábí kolem 2 milionů dělostřeleckých granátů za rok. S postupným odklonem Spojených států od dění na Ukrajině je však o to důležitější, aby se Evropská unie chopila iniciativy a tuto produkční mezeru zaplnila. 

Integrace obranného průmyslu je jedním z prvních kroků k takzvané evropské strategické autonomii, která se stává čím dál větším tématem v zemích EU. Jestliže se podaří v této oblasti naplnit očekávání Bruselu, evropské země již nebudou muset být závislé na dovozu a technologiích z USA či odjinud. Zároveň by byla EU lépe připravena čelit hrozbám ze zahraničí, jakými je ruská agrese na Ukrajině. Je však nutné si uvědomit, že se zde jedná o běh na dlouhou trať. Evropa v obraném průmyslu a v obraně jako takové do značné míry zaspala. Desítky let podfinancovanému obranému sektoru se nepodaří rozběhnout během jednoho nebo dvou let. Jedná se však o důležitý a nutný krok, který v budoucnu vyústí v silnější a nezávislejší Evropu.

Zástupci evropských armád vztyčují vlajku EU před budovou Evropského parlamentu. Zdroj: Hannah Neuman

Co to znamená pro Česko?

České zbrojovky zažily díky válce na Ukrajině druhou renesanci. Holdingové společnosti jako Czechoslovak Group, Colt CZ Group, nebo STV Group, které zbraněmi zásobují nejen Ukrajinu, ale i rostoucí evropské a mimoevropské armády, se stávají čím dál významnějšími hráči. Právě například Czechoslovak Group (CSG) je jedním z největších výrobců munice na světě s tržbami kolem 50 miliard korun jen za uplynulý rok. V říjnu 2023 navíc oznámila, že kupuje americkou skupinu společností Sporting Products, čímž se CSG stane také největším dodavatelem munice jak pro americkou veřejnost, tak i pro americké policejní a bezpečnostní složky. Představuje to tak největší akvizici v historii českého obranného průmyslu.  

Zmíněná nová strategie ze strany EU může pro české firmy znamenat příležitosti, ale i nové výzvy. Evropské země budou nabádány, aby nakupovaly od evropských dodavatelů, což by pro zbrojovky mohlo znamenat nové potenciální zákazníky. Zároveň by zvýšená spolupráce se zahraničními firmami mohla vést ke konkurenceschopnějšímu a modernějšímu českému průmyslu. Nová strategie EU znamená ale i to, že se na evropský trh začnou více soustředit i velké zbrojovky jiných zemí jako Francie či Německa. Ty by pro české výrobce mohly znamenat velkou konkurenci, nebo také významné partnery. 

Závěrem

Válka na Ukrajině je pro Evropu obrovskou výzvou, na kterou vůbec nebyla připravena. Od konce studené války zanedbávala většina zemí nejen své armády, ale i svůj obranný průmysl, který tak musel hledat pobídky v zahraničí. Přitom se spoléhalo na Spojené státy a jejich arzenál v případě jakékoliv krize. To již však nadále nelze a EU se tak snaží postavit svůj zbrojní průmysl opět na nohy, a to skrze kooperaci uvnitř unie. Je otázkou, jestli se jí to podaří a jestli se jí to podaří včas.

Matyáš Zápeca

Zabývám se zahraniční politikou, obranou a mezinárodní bezpečností, zejména se zaměřením na západní svět a Evropu. Jsem aktivní v řadě českých i nadnárodních studentských projektů a baví mě studium jazyků a cizích kultur.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..