Na konci roku streamovací gigant Netflix představil satirickou komedii K zemi hleď! (Don’t Look Up), která do svátečního klidu vtrhla s poselstvím reagujícím na nejpalčivější problémy dneška. I když více než dvouhodinový snímek není v mnoha ohledech dokonalý, má hned několik předností, kterých bychom si měli všimnout.
Geniálně jednoduché
K zemi hleď! má zdánlivě jednoduchou až banální zápletku. Dvojice astronomů objeví kometu, která díky svým vlastnostem do několika měsíců s vědeckou jistotou zničí naši domovskou planetu. I když není objev nikým zpochybněn, a dokonce zaujme i zástupce úřadu zabývající se obranou vesmírného prostoru, mediální a politický humbuk informaci znevěrohodní natolik, že je jen málokdo ochoten nálezu věřit, a většinová společnost tak ústřední dvojici odhodí na smetiště vedle alarmistů a polobláznů varujících před koncem světa.
Ústřední téma, a dokonce ani fakt, že se v komedii objeví největší hvězdy filmu posledních dekád (nevyjímaje Leonarda DiCapria nebo Meryl Streep), však nejsou nejsilnější stránkou snímku zaměřeného na mainstreamové publikum. Film je na první pohled vystavěný na provokaci a tvůrci si hlasitě říkají o to, aby se o jejich produktu v době zavalené miliony příběhů co nejvíc mluvilo. Je to v tomto případě zvláštní úkaz: vadu civilizace, na kterou se snaží poukázat, sami využívají. To je ale věc, která by nás zrovna v případě Netflixu neměla překvapit.
Politický komentář…
Debaty, které dílo vyvolalo, se už kvůli době, ve které vzniklo, velmi často netočí kolem případných dějových mezer, hudby nebo kamery, ale jdou po veskrze politickém a společenském poselství, které příběh nabízí. Je totiž otevřenou, zjevnou a neskrývanou obžalobou amerického trumpismu (v celosvětovém kontextu rozuměj populismu), covidového „popíračství“, antivaxerského hnutí a odmítání vědecky podložených závěrů v obecnějším měřítku.
Trumpismus ve filmu již nemůže být vystavěný samozřejměji. Je tak zřejmý, že mu nemá problém porozumět ani kdokoliv, jehož denním chlebem zrovna není politika USA. Americká prezidentka, která se více než na vědecké důkazy ohlíží na blížící se parlamentní volby, je více než kritikou výsměchem Trumpově administrativě (včetně postavy ne zcela nejbystřejšího prezidentčina syna, šéfa jejích poradců). Od progresivního Netflixu se ani jiný obrázek Trumpovy Ameriky očekávat nedá.
…v hávu satiry
Vystavěná karikatura Trumpa, v širším slova smyslu kteréhokoliv populisty kdekoliv na světě, je bohužel příliš plochá na to, aby dokázala pojmout i případné pozitivní momenty. To z ní činí do jisté míry spíše symbol, představu, pro některé možná ideál. Pokud bychom film brali úzce jako alegorii pandemické doby, je tato představa důkazem o vykopaných propastech mezi různými složkami společnosti, které si navzájem nerozumějí. Pokud ale cíl filmu není primárně edukativní, ale satirický, je to v naprostém pořádku.
Křiklavost a snadná představitelnost trumpovského symbolu je však zároveň výhodou této postavy. Spojené státy jsou stále nejmocnější zemí na světě a způsob Trumpova rozhodování (respektive dnes již historická představa o něm), ne jako legrace, je celému světu dobře známá. Stejně tak prezidentka může být povědomá brazilskému, indickému a do určité míry i českému publiku. Pokud přijmeme, že se jedná o jednoduchou satiru bez dalších ambicí, je zploštění postavy vsakující veškeré negativní vlastnosti možná dokonce povinností, která je potřebná pro stravitelnost celého příběhu.
Terčem nejen Trump, ale i média
Politický přesah je možné vidět na více místech. Jako je snímek obžalobou trumpismu, je také bezohlednou kritikou senzacechtivých médií. Postavy astronomů jsou před mediálními výstupy instruovány tak, aby šly naproti mainstreamovému konzumentovi. Buďte jednodušší, struční, obsahově co nejmělčí. Obsah se ve formě zcela rozpustí a mediální přešlapy jsou jen kousek od vyvolání neskrývané nenávisti. Není to nic, co bychom dnes neznali. Průměrný konzument médií je také postavou, se kterou se divák může nejsnáze identifikovat. Dokonce už tím, že ho film nemine, tuto svou roli potichu v určité podobě přijímá.
K zemi hleď! přeneseně hovoří také o nové zkomolené roli médií ve století sociálních sítí. Právě ty do cesty původním informacím od vědců zasahují rozhodující formou. Průměrný čtenář odmítající uvěřit vědeckému bádání je totiž stejně jako tichým viníkem chování politiků také obětí algoritmů a informační přehlcenosti. K lidem se dostává takové množství informací z různých zdrojů, že si nejsou schopni pamatovat kde kterou informaci četli, natož aby dovedli posoudit její relevanci. Vzdorovat tomuto charakteristickému rysu dneška klade obrovské nároky jak na kvalitní „tradiční“ média, tak i na čtenáře a jejich schopnost a časovou možnost si informace ověřit z různých zdrojů.
Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.
Tato mediální dimenze je pak s tou politickou přímo propojena. Politik si může dovolit odmítat vědecká fakta ověřitelná důkladně provedenými studiemi, pokud se mu svou opozitní pozici povede ve spolupráci s mediálními trenéry a odborníky na správu sociálních sítí před většinovou společností obhájit. Nejde totiž tolik o obsah, kterého je všude na internetu plno, ale o formu, která je tím, co musí masy zaujmout. Je to už známý trik, který používají všichni vysoce postavení politici světa: jeho příznakem je Trumpovo „Make America Great Again“ i Babišovo „Až do roztrhání těla“, stejně jako Merkelové „Zvládneme to“ nebo „Změna je možná“. K zemi hleď!, kde roli úderného hesla plní právě výzva, jež filmu dala název, nám tak může připomenout, že z tohoto stavu už není návratu.
Mluvit tak, aby to lidi pochopili
Specifickou dimenzí snímku je pak otázka důvěry, ať už v odborníky nebo veřejné instituce. Až pesimisticky z něj čiší to, že je téměř celá v rozvalinách. Přitom ale realita ukazuje, že jednou z možných cest je přistoupení na všudypřítomnou politickou hru: přizpůsobit „dobrý“ a „správný“ obsah jednoduché formě. Pochopily to i nejvýznamnější osobnosti spojené s pandemií v Maďarsku i Německu, kde se komunikace ujali důvěryhodní odborníci. Velkou otázkou, se kterou si budeme ještě v budoucích letech lámat hlavu, však je, jestli se takovým krokem nedostáváme do spirály jednoduchosti, která nám v budoucnu nevyhnutelně způsobí problém. Dost možná se také otázka, jakým způsobem vědu správně a beze škod popularizovat, stane pro odbornou veřejnost z tohoto důvodu ještě naléhavější.
Kdy, když ne teď?
Dost bylo řečeno o obsahu, ale právě samotná forma, která je typicky netflixovská. Je tím, co poselství filmu činí divácky přístupným. Je možné ho vnímat jako sofistikovanou alegorii stejně jako jednoduchou blbost, která možná vyvolává otázky, ale zůstává ve své komfortní zóně. Možná je tak trochu obojím. Podoba připomíná třeba kontroverzní The Interview, ve kterém se hlavní postavy novinářů rozhodly diváky i své kolegy zaujmout tím, že – ve stínu miliardy komických situací – odletěly udělat rozhovor do Severní Korey s Kim Čong-unem. Rozměr formy i obsahu filmu byl vlastně dost podobný: forma glorifikovala provokaci, vulgární humor a bláznivé nápady. Přesah filmu byl pak z určitého úhlu pohledu možná lidskoprávní, mnohem spíš ale produkce cílila na sledovanost. Svým způsobem tomu pomohla i mezinárodní roztržka se severokorejským režimem, která byla pro film darem z nebes. Stejně tak i K zemi hleď! je možné brát jako vyždímání reality dnešních dnů s přidáním komických situací, kde jsou politické implikace pouhým vedlejším produktem.
Pokud však něco potřebujeme a v posledních letech jsme na to možná trochu zapomněli, je to spojení filmové a knižní tvorby se světem kolem nás. Pokusy v době covidu dopadly zatím neslavně. Jen velmi málo věcí si identifikujeme jako kulturní výstup současné doby (což samozřejmě mohla ovlivnit i doba samotná, když výrazně podvázala možnosti divadelníků nebo filmařů). Pro další vývoj civilizace je ale důležité, abychom svůj život současně reflektovali. Do budoucna to povede k poučení se z vlastních chyb i k tomu, že více lidí přece jen vzhlédne vzhůru, aby dokázali porozumět nebezpečí.
Autor je interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.
