Vždy když zemí zmítá ekonomická krize, přírodní katastrofy, válka nebo v současné době pandemie, upíráme své zraky k vládě, k ústavním činitelům, zejména pak na ty úplně nejvýše postavené, v případě České republiky na prezidenta a předsedu vlády. Doufáme, že nás z tíživé situace vyvedou, ať už s menšími či většími škodami, a dokážou nám, že umějí vládnout. Jenže co máme dělat, když se nakonec ukáže, že garnitura umí cokoliv, jenom ne vládnout?

O tom, jak je naše současná vláda hnutí ANO a ČSSD neschopná, jak bez důkladného odůvodnění omezuje ta nejzákladnější občanská práva a ničí životy mnohých lidí, bylo již řečeno dost. Stejně tak o samotné osobě premiéra Andreje Babiše (ANO), jenž byl už před pandemií velkou částí společnosti upřímně nenáviděn, stejně jako u jiných lidí milován. Na samostatný příběh by stačila osoba Miloše Zemana. Mohli bychom pak pokračovat i dalšími známými politiky.

Co mají však všichni výše zmínění společného? Rozdělují společnost. Zejména současná hlava státu, která se kdysi dávno nechala slyšet, že se bude snažit společnost spojovat, je v naší zemi nejspíše nejvíce polarizující osobou. Úspěšně jí sekunduje premiér Andrej Babiš, který hraje prim v čase, kdy prezident v pyžamu regeneruje v Lánech. Tato polarizace se dá jakž takž přežít v časech relativního klidu a prosperity, kdy většina občanů netrpí existenčními problémy, a mají tak čas a energii pro rozčilování se nad margináliemi. Naopak při vyhrocených a kritických situacích, mezi něž patří i současná epidemie čínského koronaviru, se naopak stupňuje. Chybí zde „nekonfliktní figura“, která by národ v těžkých chvílích podržela a vybízela ke společnému úsilí.

Umění vládnout je velice specifická disciplína. Zejména z pozic čelních, a zde se dostáváme ke klíčovému slovu, volených představitelů státu. Tvrdě jsme to poznali na přímé prezidentské volbě. Volený prezident totiž nemusí být poplatný celé společnosti, ačkoliv ji jako hlava státu reprezentuje. Stačí mu být prezidentem jeho voličů. Nemusí nikoho sjednocovat, důležité je být zvolen svými voliči. Ostatní ho nemusejí zajímat.

Inspirujme se u monarchů

Protikladem tomu je naopak stálý vládce, panovník, monarcha. Není závislý na volebním programu a volbách, na nevyzpytatelnosti voličských mas, nemění se po pěti, respektive deseti letech. Ze své podstaty a často i ze zákona není reálně odpovědný čistě svým voličům, nýbrž skutečně všem občanům státu. Míním tím hlavně současné západní konstituční monarchie, nikoliv absolutistické monarchie orientálního střihu.

Příkladem budiž nejslavnější monarchie současnosti, britská královská rodiny Windsorů. Instituce se staletou tradicí, fungující úspěšně vedle jednoho z nejstarších parlamentů. Královna Alžběta se těší neobyčejné popularitě, a hlavně je, i díky zákonem určené přísné politické neutralitě, hlavním pojítkem britské společnosti. Stačí se podívat na její projev k Britům z kraje dubna 2020, kdy Velká Británie byla jednou z koronavirem nejvíce zasažených zemí světa, abychom spatřili skutečnou státnici, která byla vychována a vyučena přesně k těmto okamžikům, aby se v době nejtěžší postavila před svůj národ a vyzvala k jednotě a výdrži. Podobné projevy měl sice i například náš premiér Andrej Babiš, nicméně britské panovnici bylo na rozdíl od něj možné věřit všemu, co vyslovila.

Je mi samozřejmě známo, že ne každý panovník je vzorným reprezentantem národa, stejně tak je spousta úctyhodných a poctivých volených představitelů státu. Stejně tak je mi známa naprosto beznadějná šance na případné obnovení monarchie v naší zemi, o kterou usiluje pouze pár nadšenců z Koruny české.

Zamysleme se ale pro příště, až například půjdeme volit, co vlastně očekáváme od našich politiků, abychom pak nemuseli nadávat, jakou nám dělají ostudu. Ale kdyby náhodou… Karl von Habsburg je pořád volný.

Očima studenta je seriál Studentských listů, který vychází každý pátek. Jeden z redaktorů v něm představí svůj pohled na vybrané téma, které v poslední době hýbalo českým nebo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury.