„Veřejné mínění a názory napříč politickým spektrem nesměřují k tomu, že by se v Česku mělo právo na potrat omezovat. Je však pravdou, že ve chvíli, kdy Hnutí pro život připomínkuje koncepci rodinné politiky, tak chápu obavy z toho, co přijde příště,“ říká poslankyně hnutí STAN Barbora Urbanová. V rozhovoru pro Studentské listy mluví také o deficitech lidskoprávní politiky v Česku, spolupráci resortů s ultrakonzervativními spolky jako Aliance pro rodinu nebo o tom, kdy bude v Česku manželství pro všechny a kdy trans lidé nebudou muset podstupovat povinné sterilizace.

Když jsme spolu naposledy mluvili letos v lednu, říkala jste, že důkladně promýšlíte svůj postup ohledně předložení novely o manželství párů stejného pohlaví a vedete jednání s kolegy s jiných politických stran. Jak se to od té doby posunulo? Došlo k nějakému pokroku, nebo téma zastínily jiné priority třeba v podobě ruské invaze na Ukrajinu?

Nějaký posun tam je, postup máme. Ale nemůžu ho prozrazovat, protože je v současnosti vše na úrovni interních debat. My v programovém prohlášení vlády máme, že situaci párů stejného pohlaví vyřešíme a jejich práva narovnáme. Nyní diskutujeme, jakým směrem se budeme moci vydat a jak rychle.

A věříte tomu, že má návrh šanci? Víme, jak to dopadlo už v minulé sněmovně, a nyní je navíc dolní komora zablokovaná obstrukcemi poslanců z opozice.

Určitou šanci tu vidím, ale uvidíme, jak bude velká. To se dozvíme, až tu nějaký návrh bude ležet.

Co se týče právního postavení LGBTQ lidí, v Česku jim nestěžuje život jenom nemožnost uzavřít manželství. Česko nadále jako jedna z mála evropských zemí vyžaduje sterilizaci při úřední změně pohlaví a gayové nemohou darovat krev bez roční absence pohlavního styku. Plánujete se věnovat i těmto tématům?

Myslím si, že manželství pro všechny je hodnotové téma, kdy se musíme zastat menšiny, aby měla stejná práva jako většina. Ale co se týče sterilizace trans lidí nebo možnosti darovat krev, to jsou pragmatická témata, jde o konkrétní problém, kdy se stát vůči LGBTQ lidem nechová dobře a dá se to poměrně snadno vyřešit změnou jednoho paragrafu.

Změna měla proběhnout už i v minulém volebním období, ale tehdy na to měla různý ministerstva jiný názor. V podstatě šlo o politické stanovisko. Co se týče sterilizace, řešíme aktuálně, aby ministerstvo vnitra předložilo novelu matričního zákona, kdy kvůli změně pohlaví v občance nebude třeba podstupovat sterilizaci. Ale jak říkám, tenhle problém není o tom, jaký máme názor na stejnopohlavní páry nebo trans lidí, spíše máme v zákoně něco špatně a je třeba to napravit.

Děsí mě, že takový člověk, jako je paní Jochová, se v České republice podílí na tvorbě jakékoliv politiky.

Kritiku vzbudilo, když vyšlo najevo, že na ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu práce radí zástupci anti-LGBT organizace Aliance pro rodinu, druhý zmiňovaný resort spolupracuje také s ultrakonzervativním Hnutím pro život. Jak se na to díváte jako zástupkyně koaličního partnera ODS a KDU-ČSL, jejichž politici v čele obou ministerstev stojí?

Já jsem se proti tomu ohradila na svých sociálních sítích. Viděla jsem na DVTV rozhovor s paní Jochovou (předsedkyně Aliance pro rodinu, pozn. red.) a ačkoliv obecně respektuji lidi s jiným názorem, než je ten můj, tady mě vyděsila ta ideologická zaslepenost. Paní Jochová si v rámci rozhovoru u svých záměrů několikrát odporovala, některé teze nemá domyšlené, postavené na relevantních studiích. Děsí mě, že takový člověk se v České republice podílí na tvorbě jakékoliv politiky, a je jedno, jestli jde o rodinnou politiku nebo jakoukoliv jinou.

Myslím, že i v rámci koalice se budeme bavit o tom, zda je vhodné aby v ministerských poradních orgánech byli lidé, kteří danému oboru zcela nerozumí a nemají základní podklady, na kterých své názory staví.

Širší politická vůle pro ratifikaci Istanbulské úmluvy není a nebude. Istanbulská úmluva má mezi veřejností šílenou pověst a odpovědní politici nejsou dostatečně odvážní, aby se pustili do vysvětlování, co dokument reálně znamená.

V Česku nedávno téma kulminovalo téma potratů v souvislosti s kontroverzními názory vlivného spolku Hnutí pro život. Máme se obávat možného zpřísňování práva na interrupci?

Já si myslím, že něco takového tu nehrozí, protože debata se tímto směrem vůbec nevede nebo je případně zcela minoritní a občas rozdmýchávána Hnutím pro život. Veřejné mínění a názory napříč politickým spektrem nesměřují k tomu, že by se mělo právo na potrat omezovat. V tomto směru jsem poměrně v klidu. Je však pravdou, že ve chvíli, kdy Hnutí pro život připomínkuje koncepci rodinné politiky, tak chápu obavy z toho, co přijde příště.

V souvislosti s ženskými právy vláda také opět o rok odložila ratifikaci Istanbulské úmluvy o prevenci potírání sexuálního a domácího násilí. Jak dlouho na ni budou české ženy čekat?

Byť s tím nesouhlasím, tak širší politická vůle pro ratifikaci Istanbulské úmluvy není a nebude. Politici se toho prostě bojí. Istanbulská úmluva má mezi veřejností šílenou pověst a odpovědní politici nejsou dostatečně odvážní, aby se pustili do vysvětlování, co dokument reálně znamená. Naopak naskakují na populistickou vlnu a snaží se na odporu k ní získávat hlasy.

Za sebe ale musím říct, že Istanbulská úmluva není jediným receptem na to, jak řešit problém s domácím a sexualizovaným násilím. My úplně klidně, a na tom pracuji já osobně, můžeme přijmout různá opatření, která v Istanbulské úmluvě zanesena jsou a zavést je do naší legislativy tak, abychom obětem pomáhali. Pokud tu nebude Istanbulská úmluva, protože se někdo bojí toho, že se jmenuje Istanbulská, tak si pojďme pomoci sami a pojďme na tom pracovat pragmaticky v rámci vlastních aktivit a legislativy.

Nevěříte tedy tomu, že Istanbulská úmluva bude v tomto volebním období a za této vlády ratifikována?

Nevěřím. Jak říkám, odpovědní politici se toho bojí. Já věnuji svou energii tomu, abychom problém s domácím a sexualizovaným násilím řešili, a je mi jedno, zda se tak stane skrze rámec Istanbulské úmluvy nebo jinou cestou, prostřednictvím kroků, který může vykonat český parlament nebo vláda.

Česko nedávno zažilo úspěch, když bylo zvoleno do Rady OSN pro lidská práva, kde nahradilo Rusko. Zaznívají názory, že bychom si nejprve měli zamést před vlastním prahem a neřešit lidská práva na mezinárodní úrovni v momentě, kdy se nedokážeme vypořádat s lidskoprávními deficity ani u nás doma?

Částečně souhlasím, protože otázku lidských práv v posledních letech nikdo koncepčně neřešil a nezvedal. Pro minulou vládu šlo o nedůležité téma a na úrovních různých vládních rad nebylo dopřáváno sluchu odborníkům. Tohle nezměníte tím, že vyměníte politické představitele a vše najednou začne fungovat jinak a lépe. Je to o postupné změně, evoluci spíše než revoluci.

S tím souvisí i debata o Istanbulské úmluvě nebo jiných směrnicích týkajících se lidských práv. Osobně si myslím, že to, že jsme se dostali do Rady OSN pro lidská práva, nás může motivovat k tomu, abychom si ten náš práh začali zametat. Všechno to spustil způsob, jakým přistupujeme k ukrajinské krizi a jak se chováme k uprchlíkům. To jsou malé politické kroky, které nikoho nic nestojí a v nás vzbudí to lepší.

Členství v Radě nám tak může pomoci v tom, začít o lidských právech více mluvit, jenom máme nyní problém v tom, že je tu inflace, energetická krize, Putinova drahota, což nutí politiky řešit spíše tako akutní témata. Agenda lidských práv v očích těch, kteří jsou krizí zasaženi, není tolik důležitá. Musíme si promyslet, jak pragmaticky ukazovat, že lidská práva jsou i přes tyto problémy stále důležitá, a hnát téma dopředu. Myslím si, že se to naší vládě může podařit.