V minulém díle politické gramotnosti jsme mluvili o základních politických směrech. Dnes se podíváme důkladněji na levici a levicové strany ve světě.

Jak už jsme zmínili minule, levice jako klíčovou mantru prosazuje rovnost výsledku a státem kontrolovanou či přímo ovládanou ekonomiku. Z toho se odvíjí i politika jednotlivých levicových stran, která se však také dále přizpůsobuje požadavkům levicových voličů v jednotlivých zemích. Tedy alespoň většinou, jak si ukážeme i na příkladech.

Levice v ČR

V Česku máme dvě, případně čtyři levicové strany, podle toho, jak se na ně díváme. První dvě jsou ČSSD a KSČM.

ČSSD, tedy Česká strana sociálně demokratická, se na politické scéně pohybuje de facto od vzniku republiky. V únoru 1948 se její radikální křídlo sloučilo stranu s komunisty a umožnilo tak vznik asi nejhorší totality v dějinách této země. V dnešní době se ČSSD profiluje jako umírněná levice se silnou sociální politikou (podporou ekonomicky slabých, důchodců, nemocných, zaměstnanců) a proevropskou orientací. Opustila tak politiku „genderu“, kterou zavedl bývalý předseda strany a premiér Bohuslav Sobotka, například ve formě stejného počtu mužů a žen na kandidátce. Ta totiž české voliče příliš neoslovila a vedla k postupnému propadu strany.

KSČM, Komunistická strana Čech a Moravy, je de facto jen převtělená KSČ, která totalitně vládla v Československu mezi lety 1948 až 1989. Proto se dones vyznačuje silně marxistickými rysy, protievropskou politikou, kritikou NATO a výraznou orientací na Rusko a Čínu. Dlouhodobě prosazuje vystoupení z EU a NATO, zdanění církevních restitucí (které nedávno spolu s ČSSD protlačila) či protlačováním zákonů (zatím žádný neuspěl), vedoucím k potlačování svobod, například Zákon o ochraně českého jazyka, který by přikazoval, jakou formou se veřejně činné osoby smějí či nesmějí vyjadřovat při výkonu své funkce (politici, moderátoři, komentátoři).

Dalšími dvěma sporně levicovými stranami jsou SPD a ANO.

SPD, Svoboda a přímá demokracie, je strana, ve které nejvýraznější postavou je poslanec a místopředseda sněmovny, Tomio Okamura. SPD se profiluje jako protiimigrační, euroskeptická a relativně východně orientovaná strana. Nalevo ji lze snadno zařadit díky radikální levicové politice, jako například zrušení exekucí, státem sponzorované oddlužení, silná podpora pro sociálně slabé či zestátnění médií. Díky těmto silným, ale mnohdy nesplnitelným slibům se také řadí mezi populistické strany (zjednodušeně „slíbíme cokoliv, jen ať nás zvolí, jestli je to reálné nebo vůbec prospěšné, to budeme řešit potom.“), ale najdeme u ní rovněž pravicové prvky jako nacionalismus či vystupování proti zvyšování daní.

ANO 2011 je politické hnutí založené Andrejem Babišem v roce 2011. Podobně jako SPD hraje na populistickou notu, obzvláště pak jeho předseda a nynější premiér Andrej Babiš s jeho slavnými otočkami, „jak vítr vane“. ANO má v programu mnoho levicových bodů, ať už je to zavedení elektronické evidence tržeb (EET), zvýšení sociálních dávek, minimální mzdy či plošné zvyšování důchodů. S ČSSD prosadilo také zrušení karenční doby. Často se tak tvrdí, že současná nejsilnější politická strana se od původně centristického programu posunula k levicovému.

Levice ve světě

Za nejvýznamnější levicové strany ve svobodných zemích světa se považují britští labouritsté a američtí demokraté.

Labouristé, neboli Strana práce (Labour party), jsou vedeni Jeremym Corbynem, mužem, jenž je často označován za marxistu a antisemitu, druhé označení však popírá. Sám se označuje za socialistu a odpůrce pravicové politiky. Labouristé jsou jako strana rozdělení především okolo brexitu. Půlka strany je proti, druhá půlka váhá, včetně Jeremyho Corbyna, který byl v minulosti euroskeptikem. Mimo brexit se labouristé orientují na sociální podporu, výstavbu domů a levnější vzdělání či zdravotnictví.

Demokraté, neboli Democratic party, je středolevá strana v USA. Jedno její křídlo, vedené Berniem Sandersem se dokonce profiluje jako zástupce socialismu. Obecně se demokraté nyní soustředí na „genderovou“ politiku, tedy rovnost výsledků mužů a žen, výhody pro transsexuály, homosexuály atd. a kampaň proti „toxické maskulinitě“, která má zabránit mužům zneužívat ženy a jednat s nimi jako s nerovnými. Politická agenda demokratů odpovídá i změně jejich elektorátu, původní voliči z nižší a dělnické třídy se masově přelili k republikánům, obzvláště díky populistickým slibům Donalda Trumpa, a naopak se k demokratům přelili voliči z řad studentstva, především ze středu a severu USA.