Novinář Ian Willoughby se do České republiky přestěhoval z rodného Irska téměř před 30 lety a je zde doma. Od roku 2001 pracuje pro Radio Prague International. Na své práci miluje zejména rozmanitost. Se Studentskými listy mluvil o výhodách i záporech své práce, o sociálních sítích a budoucnosti žurnalistiky.
Jakým výzvám čelí dnešní novináři?
Není jich málo. Hned jako první mě napadá klasická věc – lidé u moci nechtějí, aby novináři věděli o všem, co dělají. Obrovskou výzvou pro novináře jsou také nové technologie, například datová žurnalistika. Tou se novináři do nedávna nemuseli vůbec zabývat. Dnes lze zpracovat obrovské množství informací způsobem, který by normálně vyžadoval armádu novinářů.
Další výzvou jsou finance, méně lidí si dnes kupuje noviny. Spousta velkých internetových médií tak hledá způsob, jak zaplatit svou činnost. Jedním z řešení je dávat články za paywall (platební bránu – pozn. redakce), což funguje, ale pro spoustu médií to tvoří zbytečné komplikace. Také máme méně pracovních míst. Lidé ovšem vždy budou shánět informace, takže místa se najdou, jen je jich stále méně. Výzev pro novináře je dost, ale žurnalistika tu bude věčně. A vždy bude dělat dobré věci.
Zmínil jste internetová média a jejich rostoucí popularitu. Umírají tištěná média?
Ano, umírají. Nevím, kdy naposledy jste otevřela noviny, ale já (ačkoliv jich konzumuji mnoho) jsem tištěné médium četl naposledy před dlouho dobou. Není to jen otázka přesunu na internet, většina věcí se do on-line prostředí už dávno přesunula. A většina lidí taky. Všichni žijeme on-line. Dává smysl, že média taky. Přesun ovšem poskytuje také spoustu nových příležitostí. Můžeme zasáhnout publika po celém světě. Například The Guardian, nyní globální mediální jméno, byl za mého mládí striktně britský.
Čeští politici, zejména prezident Miloš Zeman, jsou často k novinářům velmi kritičtí. Ovlivňuje to způsob, jakým lidé vnímají žurnalistiku?
Svým způsobem ano. Když vysoce postavení politici kritizují novináře, ovlivní především své stoupence. Novináři veřejnoprávních médií si sebou dnes na natáčení musí vodit ochranku, protože lidé je obtěžují. To je něco, co se objevilo relativně nově. A je to zčásti způsobeno i politiky jako jsou Andrej Babiš nebo Miloš Zeman.
Svým způsobem je to i dobré znamení. Ukazuje se, že tito politici vnímají novináře jako antagonisty a bojí se jich, protože odkrývají spoustu špíny. Přesto je to špatně. Politici mohou být kritičtí, ale nemají vzbuzovat nenávist nebo mluvit o střílení novinářů, i kdyby to měl být vtip. Není to vtipné a vytváří to špatný obraz žurnalistiky. Stejně mluví i Donald Trump, podporuje své stoupence v tom, aby nenáviděli novináře. Takhle se chovají populisti.
Dotýká se vás to nějak?
Pracuji pro Radio Prague International, což není nijak velké médium, takže nám téměř nikdy nechodí nadávky. Samozřejmě čas od času se to děje. Jednou mi někdo vyhrožoval, nakonec jsem to musel nahlásit. Například novinářům z České televize chodí příšerné zprávy. To mě mrzí a štve. Takhle to bohužel chodí v moderním světě.
Během stávající pandemie se stále častěji objevuje názor, že médiím se nedá věřit. Co by se mělo udělat, aby média působila věrohodněji?
Události jako covid svým způsobem mohou médiím pomoci. Všechny najednou zajímají zprávy. Když se pandemie projevila poprvé, Česká televize měla ohromnou sledovanost. Lidé potřebují média zejména v časech, kdy se dějí velké věci a je důležité, aby měli komu věřit. Někteří lidé jsou velmi ovlivněni dezinformacemi a zmanipulovanými médii, která vlastně nejsou média. V debatě okolo covidu můžeme vidět, že lidé se řídí strašně zvláštními informacemi. Říkám zvláštní, ale tyto zdroje jsou reálným nebezpečím. Bohužel pro novináře, dezinformace fungují.
Twitter jako součást novinářské práce
Vy sám jste poměrně aktivní na sociálních sítích, hlavně na Twitteru. Mají sociální sítě ve spojení s médii potenciál, nebo převažují nevýhody?
Samozřejmě existují negativní aspekty sociálních sítí. Dalo by se ale říci, že i sociální sítě jsou média. Já třeba nechodím na web iDNES.cz, ale vidím jej denně na Facebooku a Twitteru. Tak konzumuji média stejně jako spousta lidí. Nejsem si jistý, zdali všichni novináři chápou, jak moc se svět změnil.
Práce novináře už není jen o tom napsat hezký článek, ale umět ho prodat a propagovat. Pro mě osobně je Twitter součást mé práce. Pokud někoho zajímá dění v Česku a sleduje mě, dozví se toho hodně, i když část z toho jsou maličkosti nebo fotky mého psa (směje se). Nedávno mě zastavil pán v parku a zeptal se, jestli jsem Ian. Během hovoru jsem zjistil, že mě zná z Twitteru a líbí se mu moje práce, ani nevím, jestli myslel moje tweety nebo moje články. Pak jsem si uvědomil, že je to skoro to samé. Všechno to spolu souvisí. Novinář, co dnes nemá sociální sítě, se v moderním světě vydává nezvyklou cestou. Existuje spousta průměrných až špatných novinářů, co jsou slavní a úspěšní, protože jsou aktivní na sociálních sítích.
Nebezpečí tkví v tom, že přichází nové a nové sociální sítě. Já například nemám Tiktok, i když vím, že je to velká síť, která dost možná ovlivnila velké věci, třeba volby v Německu. Určitě taky jednou zaostanu nebo už zaostávám. Nemůžeme neustále používat model z roku 1995, musíme se měnit s dobou.
Co je nejtěžší část práce novináře?
Pro mě je to telefonování, to nemám rád, dokonce ho nesnáším. Jenže bez telefonování bych nikdy neměl dobré rozhovory, takže je nutné. Také je složité se soustředit na tolik věcí. Sleduju spoustu médií, musím být rychlý a vědět o všem. Je zásadní umět filtrovat informace a poznat, co je zásadní.
Psaní je pro mě snadné, hledání nápadů taky. Musím být velmi opatrný v nakládání s informacemi, je to strašný pocit, něco napsat nebo sdílet a pak zjistit, že to není úplně pravda. A lidé to už čtou a sdílí. Je to trochu trapné, vše pak zpětně měnit a mazat.
Co vás naopak motivuje?
Nejlepší je rozmanitost mé práce. Stále dělám nové věci, mluvím s novými lidmi, potkávám zajímavé osobnosti. To nikdy nezestárne. Vždy je skvělé potkat třeba filmovou hvězdu, kterou obdivuji, nebo pamětníka, který zažil minulý režim a má se o co podělit.
Konstantě se učím novým věcem. Například teď dělám rozhovor ke knize o Karlu Gottovi od Pavla Klusáka. Ačkoliv mě Gott moc nezajímal, teď se toho o něm mnoho dozvím. A za pár dní přejdu k něčemu úplně jinému – ke sportu, politice, čemukoliv. Pro zvědavého člověka je žurnalistika ideální oblast. A když má člověk štěstí jako já, dostane se k neuvěřitelné rozmanitosti.
Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.
Máte nějakou radu pro začínající novináře?
Zásadní je naučit se skutečně psát. Mám dojem, že v českém vzdělávacím systému se studenti neučí dostatečně psát. Novinář musí umět rychle zpracovat informace a stylisticky je upravit. Mám české kolegy, které mají úžasné znalosti, ale ne vždy jsou ve svém psaní tolik kreativní. Psaní se musí stát automatickým zvykem, mělo by to být jednoduché. To samozřejmě přijde i se zkušenostmi. Hlavní je psát hodně čehokoliv, číst a konzumovat média.
Je pro mě velmi frustrující, když se koukám na rozhovor a otázky jsou hodně povrchní, je důležité se připravit. Brzy budu dělat rozhovor s Marthou Issovou, sehnal jsem si okolo sto stránek rozhovorů s ní, projdu si je a najdu spoustu věcí, které o ní nevím. Není to samozřejmě jen o přípravě, rozhovor musí dávat smysl a přirozeně plynout.
Jak hodnotíte vývoj České republiky?
Tahle země nějak funguje. Moc nerozumím tomu jak, je tu tolik korupce a dalších problémů. Přesto máme velmi dobré zdravotnictví, dopravu a školství. Je tu malá nezaměstnanost, i když hodně lidí dostává malé platy. I to samozřejmě vede k rozdělení společnosti.
Chybí vám něco z 90. let?
Jsem tu už skoro 30 let. Preferoval bych jiné politiky, ale možná bych to samé řekl i kdybych bydlel jinde. Moje generace sem přišla v raných devadesátkách, kdy se vše měnilo, přišla svoboda. Chodili jsme do hospody v Obecním domě, ještě před renovací, pak jsme šli přes ulici do klubu ve Slovanském domě, než ho zrekonstruovali. Každou noc o víkendu. To bylo naše hřiště. Měli jsme velké štěstí, že jsme Česko zažili v téhle době.