Christopher Nolan je lety prověřený tvůrce, a ne náhodou je už dnes považován za filmového velikána své doby. Svůj nejnovější snímek se rozhodl věnovat jinému velikánovi, v tomto případě na poli vědy, vynálezci atomové bomby J. Robertu Oppenheimerovi. Rozhodnutí zpracovat příběh jedné z velmi významných osobností novodobých dějin ho jistě postavilo před mnohé otázky – filmařské i historické, přitom děsivě aktuální. Navzdory vědomí, že před režisérem stojí náročný úkol, jsem očekával jen to nejlepší. Dočkal jsem se nejen řemeslně perfektně zvládnuté podívané, ale především až překvapivě citlivého pohledu na muže bojujícího s vlastními zásadami.

Oppenheimer nezapře Nolanův rukopis. Přes tříhodinovou stopáž vás nenapadne sledovat čas. Sám jsem zastánce kratších snímků, klidně pod dvě hodiny, ale jsem připravený „odpouštět“ takovým filmům, které si delší seanci obhájí. Oppenheimer posouvá můj vztah k dlouhému filmu ještě někam jinam – z kina jsem rozhodně neodcházel s pocitem, že jsem zhlédl tříhodinový epos.

Je to tím, že podobně jako v Tenetu nebo Počátku se i v nejnovějším blockbusteru pořád něco děje. A to i přesto, že se v podstatě jenom mluví. Tempo je hlavně na začátku opravdu zběsilé a divák se oproti zmiňovaným předchůdcům orientuje lépe jen díky tomu, že Oppenheimer pracuje s reáliemi skutečného světa.

S Tenetem má novinka společného víc, než by se mohlo zdát. Oba filmy vyžadují divákovu nepřetržitou pozornost, hlavně kvůli retrospektivnímu vyprávění. Každý ze snímků má pro něj jiné důvody a trochu jinak s ním pracuje, oba ale poskytují divákovi jen střípky příběhu, které se začnou skládat až zhruba v poslední čtvrtině. Znovu ale zopakuji, že jako historické drama o víceméně známých událostech je Oppenheimer pochopitelný a relativně exaktní.

Krev na rukou

Spoustu lidí nepochybně zajímá, jak se Oppenheimer (film i postava) vypořádává s morálními otázkami kolem výzkumu a použití atomové bomby. Asi můžu prozradit, že jednoznačnou odpověď neposkytuje. Vyprávění je neodlučitelné od hlavní postavy a ona sama jen těžko nachází vztah ke svým činům. Dnes máme to štěstí, že známe osud a význam jaderných zbraní. V době, kterou film zobrazuje, šlo pouze o domněnky, vize a strachy – jakkoli naivní se nám mohou zdát.

Stejně přistupuje Nolan i k samotnému protagonistovi. Nestaví ho do pozice hrdiny, vraha, ani nikoho mezi tím. Názor si musí (nebo nemusí) divák utvořit sám. Je to logické a nejsprávnější řešení. Sám Oppenheimer se ptá, do jaké role je pasován a do jaké se vtěluje.

Že mohu o postavě Oppenheimera psát takto hluboce, je dozajista také zásluha jejího představitele Cilliana Murphyho. Vrcholí zde jeho dlouholetá spolupráce s Christopherem Nolanem. Pod jeho vedením si zahrál v batmanovské trilogii, Počátku a Dunkerku. Zde mu ale na bedra padají tři hodiny konverzačního dramatu, které umně nese směrem k závěrečným titulkům.

I s přispěním Murphyho se Oppenheimer pyšní nadmíru nabitým obsazením. Nechci spekulovat, zda jde o vůbec nejhvězdnější sestavu v Nolanově filmografii, ale jména jako Matt Damon, Emily Blunt, Robert Downey Jr. nebo Florence Pugh se na uvěřitelnosti charakterů projevují. I takové postavy, které se povětšinu času nezdají být příliš důležité, nakonec dostanou svůj moment, jenž je přehlídkou herectví.

V barvě nebo odstínech šedi?

Oppenheimer nabízí standardní barevné záběry, ale relativně často se díváme také na černobílé podání. Nejdříve se mi zdálo, že jde možná o trochu samoúčelný prvek i přes brzké pochopení klíče, které, jak jsem se později dočetl, odhalil Nolan už před příchodem snímku do kin. Zatímco černobílé části popisují události objektivně a věnují se zpravidla dění kolem postavy ztvárněné Robertem Downeym Jr., barevná většina filmu se dívá na svět Oppenheimerovým – subjektivním – pohledem.

Později jsem si nechal prvotní dojem rád vyvrátit. Varianty obrazu mohou poskytnout odlišné pohledy na stejné problémy (třeba i stejné situace) a v poslední třetině filmu, a v úplném závěru obzvlášť, jsem si začal pokládat otázky o hlubším symbolickém významu barevné palety. Nerad bych o něm ale vedl rozsáhlejší diskuzi, jsem přesvědčený, že je úzce spojena s názorem na zobrazené události.

Znovu Nolan trochu jinak

Především Dunkerk a Tenet byly po řemeslné stránce dotaženy k dokonalosti. Není divu, že se Nolanův tým od posledního snímku výrazněji nezměnil. O kameru se stále stará Hoyte van Hoytema, střih měla na starosti Jennifer Lame a skvělou orchestrální, často smyčcovou hudbu složil Ludwig Göransson. Stejně jako u Tenetu, pro který spojil švédský skladatel s Nolanem síly poprvé, platí, že nezaslechneme vyloženě zapamatovatelný leitmotiv. Hudba funguje především pro zvýraznění napětí a exceluje v gradaci.

Zvláštní zmínku si zaslouží zvuk, který je naprosto klíčový nejen při výbuších, při kterých doceníte také Nolanovu zálibu v praktických tricích, ale i ve vcelku častých vizích. Ani ty se nespoléhají na digitální technologie. Bez některých z těchto vsuvek bych se zřejmě obešel, napomohlo by to komornosti, která je dozajista esencí filmu, ale na překážku nebyly. Smysl mají při rozvíjení osobnosti hlavní postavy.

Oppenheimer je Nolan zase trochu jinak. Tematicky je unikátní, rozhodně není válečným filmem jako Dunkerk – v celém filmu není jediný záběr z války. Možná to ubírá jisté naléhavosti, která by se mohla při větším důrazu na globální situaci projevit a ještě víc zahrát na emoce diváka, ale Nolanovi o to zřejmě tolik nejde a mě to nevadí.

Přesto režisér promítá do příběhu atomové bomby svůj nezaměnitelný styl, ať už jde o práci s postavami, tempo a způsob vyprávění nebo technické provedení. Právě proto dělá výborné filmy ve všech žánrech od sci-fi a špionážních akcí po konverzační drama. To je Oppenheimer – výborný film.