„Nejde o to přijít s co nejlepší historkou, ale dokázat dobře prodat svoje osobní úspěchy. Protože pokud to neprodáte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. A pokud chcete do OSN nebo jiných mezinárodních organizací, tak competency-based interview je základ,” říká vyšetřovatel válečných zločinů Vladimír Dzuro. V rozhovoru mladým lidem radí, co mají dělat, pokud aspirují na práci v OSN.

Vy jste ve strukturách Organizace spojených národů zastával hned několik různých pozic. První z nich byla v rámci práce mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR). Mohl byste nám říci, jak jste se k ní dostal?
Musíme začít trochu dřív než s UNPROFORem. Já jsem pracoval u kriminální policie v Praze na násilné trestné činnosti, a potom jsem nastoupil jako policejní rada k INTERPOLu na organizovaný zločin. V té době jsem měl asi trochu naivní představy o tom, co INTERPOL dělá, možná jsem se moc díval na americké filmy. Z kriminálky jsem byl zvyklý na tu akci – na chytání pachatelů závažné trestné činnosti, a asi proto mě ten INTERPOL tehdy v mém věku a v té době moc nebavil. A absolutně to není problém INTERPOLu jako organizace, byl to můj osobní problém. Já jsem z té dobrodružné práce na kriminálce přešel do krásného úřadu, který byl vybavený zbrusu novým nábytkem, a kde měl už tenkrát každý svůj počítač – a to mluvím o roce 1993, kde se většinou psalo na psacích strojích – a svoji tiskárnu. Navíc jsem se ještě dostal do vyšší hodnosti.

Takže v podstatě to měla to být pozitivní změna. Ale tenkrát v tom věku 32, 33 let jsem se tam cítil jako ve zlaté kleci, mě ta práce prostě nebavila. Hledal jsem něco, kde bych mohl využít to, že jsem se naučil anglicky, a to, že jsem měl zkušenosti z práce vyšetřovatele. Nechtěl jsem odejít od policie proto, abych dělal kancelářskou práci, protože mě kriminálka a vyšetřování bavilo. Tak jsem se díval dál po různých možnostech uplatnění.

A zrovna v těch letech OSN ustanovilo mírové jednotky pro Jugoslávii. Můj bývalý švagr tenkrát pracoval pro nakladatelství Naše vojsko, a na nástěnce našel nějaký náborový letáček, kde armáda ČR inzerovala, že do mírových jednotek UNPROFOR nabírají dobrovolníky. Jeho napadlo, že bych o to mohl mít zájem, tak mi ten letáček přinesl. Já jsem si řekl, že to zkusím, vyplnil jsem přihlášku a poslal jsem ji firmě do Anglie, která měla nábor na starost. No a oni se skutečně ozvali. Do Česka za mnou přiletěl náborář udělat pohovor. Evidentně se mu líbilo, že jsem uměl anglicky, a taky že jsem měl za sebou kriminálku i INTERPOL, který vypadal v životopisu moc dobře.

Takže mi nabídli smlouvu. Já si u INTERPOLu vzal neplacené volno a vyrazil jsem na rok do války, kde jsem pracoval jako šéf UN Field Security v obklíčeném Sarajevu, takže jsem se ocitl přímo uprostřed válečného konfliktu. Byla to obrovská životní zkušenost, a to i z profesního hlediska. Byl jsem tam jako Čech úplně sám vystaven anglicky mluvícímu prostředí. Byl jsem například životně závislý na vysílačce, které jsem na začátku jen těžko rozuměl. Nejen kvůli šumu a rušení, ale když ještě navíc každý mluví anglicky s nějakým přízvukem, tak si uvědomíte, že ta školní angličtina, co jsem se tehdy naučil v Praze, není úplně dostačující. Byla to taková první výzva, rychle se naučit rozumět anglicky tak, abych své zaměstnance a sebe nevystavil nebezpečí.

A tahle moje zkušenost je důležitá i pro vás. Angličtina je opravdu důležitá jako základní komunikační jazyk. Můžete být skvělí v tom, co děláte, ale pokud se nedokážete pracovat v anglickém jazyce, tak vám to strašně omezí možnosti toho, čeho můžete v životě dosáhnout.

Poté, co mi skočil roční kontrakt v UNPROFORu, tak mi nabídli prodloužení, ale já už jsem odmítl. Měl jsem v Praze rodinu, a navíc jsem už tam opravdu nechtěl zůstávat, měl jsem pocit, že jsem si to, proč jsem do války šel, poměrně úspěšně splnil a že nemá smysl tam dále zůstávat. Tak jsem se vrátil zpátky do INTERPOLu do Prahy. No a zhruba v té době OSN založila Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Takže vaše další pozice byla u Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, kde jste po dlouhou dobu působil jako jediný český vyšetřovatel. Co obnášela tato práce a jak jste se k ní dostal?
Než jsem se vrátil do Prahy, tak jsem se jednou bavil s kolegou, bývalým americkým mariňákem, a on se zmiňoval o tom, že odchází pracovat právě k Tribunálu. A tenkrát ještě nebyl internet, tak jsem se ho ptal, co to je. Vysvětlil mi, že Tribunál byl ustanoven Radou bezpečnosti a že tedy bude vyšetřovat válečné zločiny, které byly spáchány v bývalé Jugoslávii.

Vyplnil jsem žádost a poslal jsem ji do Haagu. A pak se nic nedělo, no a já zavolal tomu americkému mariňákovi a ptal jsem se ho, jestli o té mojí žádosti něco neví. On ji našel a odnesl ji za šéfem vyšetřování a řekl mu, že mě zná a že si myslí, že bych mohl být jako vyšetřovatel pro Tribunál přínosem. Takže ještě před odjezdem z bývalé Jugoslávie jsem byl pozván na pohovor se dvěma vyšetřovateli Tribunálu, a když jsem se vrátil do Prahy na INTERPOL, tak jsem obdržel nabídku na místo vyšetřovatele v Úřadu prokurátora.

15. 4. 1995 sem odletěl do Haagu, přidělili mě do týmu, který měl vyšetřovat zločiny spáchané Srby na neSrbech v Chorvatsku a západní Bosně. Ten tým byl velice mezinárodní. Náš tým lídr byl z Filipín, právník byl Američan, analytik byl kanadský Rus, já Čech, dva britští vyšetřovatelé, sekretářka byla z Francie a ještě jeden analytik z Nového Zélandu. Bylo to velice multikulturní mezinárodní prostředí, jediné společné byl opět … anglický jazyk. V tomto týmu jsem strávil více než 9 let. Nepracoval jsem ale pořád jenom v Haagu, dvakrát jsem byl vyslán na 6 měsíců do Bělehradu, několik měsíců jsem strávil i v Kosovu.

Práce, kterou jsem vykonával, byla typická práce vyšetřovatele – zajišťování důkazů, vyslýchání svědků. Všechno to směřovalo k tomu získat důkazy o válečných zločinech. Náš právník měl pak za úkol sestavit obžalobu proti konkrétním pachatelům. Úplně na začátku byl náš největší případ masakr na farmě Ovčaře poblíž města Vukovar v Chorvatsku. Tohle vyšetřování detailně popisuji ve své knížce. Na základě obžaloby pak tribunál vydal mezinárodní zatykače, a ty byly předány Jugoslávii, kde se tenkrát pachatelé masakru z Ovčary ukrývali. No a Jugoslávie neudělala nic. Pachatele nezatkli a tribunálu nevydali.

Vy jste už hovořil o tom, že Jugoslávie příliš nespolupracovala při zatýkání a vydávání pachatelů. Co se pak stalo? Jeli jste je tam zatknout vy?
No, my jsme se rozhodli, že si je musíme pochytat sami. Teď to trochu zlehčuji, ale ta situace byla taková, že Tribunál zhruba po roce, co jsem tam pracoval, obžaloval asi 70 pachatelů. Ale nikdo je nebyl ochoten zatknout a vydat. Cílem našeho vyšetřování totiž nebyli jenom ti, kdo přímo zabíjeli, ale naším hlavním cílem byly osoby, které byly za páchání válečných zločinů zodpovědné, což byli často politici, vysocí důstojníci v armádě, policii a zpravodajských službách. Takže my jsme vyšetřovali lidi, kteří byli ještě v bývalé Jugoslávii u moci, a ti s námi prostě neměli zájem spolupracovat.

Vladimír Dzuro se v roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Holandsku. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.

Unikátní osobní svědectví přináší v tištěné i audio podobě kniha Vyšetřovatel – Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou Vladimír Dzuro napsal (Grada 2017). V listopadu 2019 vyšla ve Spojených státech její anglická verze pod názvem The Investigator – Demons of the Balkan War (Potomac Books, 2019). Vladimír Dzuro působil více než devět let v týmu pověřeném vyšetřováním válečných zločinů Srbů v Chorvatsku a západní Bosně. Z toho důvodu kniha pojednává převážně o zločinech Srbů na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny.

Takže to v jednu chvíli vypadalo, že Tribunál bude takové plácnutí do vody mezinárodního společenství, že obviníme hromadu lidí, ale nikoho neodsoudíme. Což ale nikdo z nás nechtěl, my jsme chtěli chytat a soudit pachatele těch strašných zločinů, co se tam staly. A tak prokurátor Goldstone přišel s tím, že se obžaloby začnou vydávat jako tajné. Aby pachatelé a veřejnost nevěděla, kdo jsou ti obvinění, což nám mělo zjednodušit přístup k nim.

Tak se začaly vydávat neveřejné obžaloby, ale pořád se nedařilo nikoho zatknout. Já jsem se pak jednou úplně náhodou dostal k informaci o jednom z pachatelů, který byl na neveřejné obžalobě. Byl to starosta Vukovaru Slavko Dokmanović. Jedna moje kolegyně, která pracovala v týmu vyšetřujícímu zločiny Chorvatů na Srbech, se s  panem Dokmanovićem setkala v Bělehradě jakožto se svědkem. Ona nevěděla, že je obžalován, protože obžaloby byly tajné i mezi týmy v rámci prokuratury, aby se informace o pachatelích nedostaly na veřejnost. Zeptal jsem se té kolegyně, jestli má na pana Dokmanoviće má nějaký kontakt a ona mi na něj dala adresu a telefon.

Promyslel jsem si to, a přišel s plánem, který jsem předložil našemu právníkovi. Spočíval v tom, že budeme předstírat, že jsme tým, který vyšetřuje zločiny Chorvatů na Srbech a pod záminkou pana Dokmanoviće vylákáme buď do Maďarska nebo do Východní Slavonie. Východní Slavonie bylo území Chorvatska okupované Srby, v té době pod přechodnou správou OSN, kde jsme měli jurisdikci pro zatčení. Na území Maďarska jsme pak mohli předat mezinárodní zatykač maďarské vládě, aby pana Dokmanoviće pro nás zatkli. My jsme ale preferovali možnost Východní Slavonie, kde jsme ho mohli zatknout sami.

Ten plán byl schválen, a pak jsme na přípravě celých půl roku pracovali. Skutečně se nám podařilo pana Dokmanoviće vylákat na území Východní Slavonie, tam jsme ho zatkli a převezli do Haagu, kde byl souzený. Teď jsem to ve vyprávění hodně zkrátil, ale podstatné je to, že se nám pachatele podařilo zatknout, čímž se vytvořil precedent. Vyslali jsme se tím státům bývalé Jugoslávie a mezinárodním organizacím důležitou zprávu. Když tento malý tým dokázal zatknout válečného zločince, aniž by byl kdokoliv zraněn, tak proč by to nezvládly státy a organizace jako například NATO se špičkovým vybavením a kapacitami. Dva týdny poté Britští SAS podnikly akci v Bosně na tři pachatele, kteří byli také na tajné obžalobě. Od té doby začalo zatýkání obviněných válečných zločinců.

Tahle naše tajná operace na zatčení Slavka Dokmanoviće nesla název „Little Flower“ (Květinka) a byla tím spouštěcím moment zatýkání. Dokázali jsme světu, že to jde udělat. Na základě toho se Tribunál mohl skutečně stát mechanismem mezinárodní spravedlnosti. Operace Květinka byl opravdu náš obrovský úspěch.

Proč byl Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii důležitý? Vy jste na to už teď částečně narazil, když jste říkal, že bez toho tribunálu by nejspíš drtivá většina  pachatelů nebyla potrestána.
Je potřeba si uvědomit, že poslední dva tribunály soudící válečné zločiny byly Norimberk a Tokio po druhé světové válce. To byly tribunály vítězů. Spojenci porazili Německo a Japonsko, a potom soudili válečné zločince na území, které kontrolovali. Mohli si pochytat, koho chtěli, zajistit důkazy. Jugoslávský tribunál na druhou stranu operoval v úplně jiném prostředí. My jsme chtěli soudit pachatele, kteří byli stále u moci. Proto jsme museli volit úplně jiné postupy.

Ta důležitost spočívala v tom, že se mezinárodní společenství poprvé od druhé světové války odhodlalo soudit válečné zločince, aby se ukázalo, že nikdo není nad zákonem a že Ženevské konvence nejsou jenom teorie, ale že se musí dodržovat, jinak přijde trest. Bylo třeba ukázat, že mezinárodní společenství není bezzubé a dokáže mezinárodní závazky vymáhat. A Tribunál pro bývalou Jugoslávii byl úspěšný, ze všech tribunálů vlastně nejúspěšnější. Třeba rwandský tribunál ICTR dodneška chytá pachatele. Jugoslávský tribunál už se se všemi pachateli vypořádal – jsou ve vězení nebo si trest již odpykali, někteří jsou mrtví nebo byli třeba zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů.

Byl ale Tribunál vůbec nutný? Vždycky je nejlepší spravedlnost v tom konkrétním místě a hned. Nejlepší by bylo, kdyby místní policejní složky v Srbsku, Chorvatsku a Bosně dokázaly pochytat válečné zločince, předvést je před soud a soudit je přímo tam.  Ukázalo by se tak, že státní složky nerozlišují, jestli je pachatel Srb, Chorvat nebo Bosňák. Je smutnou pravdou, že ani dnes (čtvrt století po konci války v bývalé Jugoslávii) soudy až na vzácné výjimky bohužel nejsou schopny v Chorvatsku soudit Chorvaty nebo v Srbsku Srby. To, že musel vzniknout Tribunál, byl právě důsledek toho, že místní spravedlnost nebyla schopná se s tímto vypořádat. Byla to vlastně taková náhražka za neschopnost těch, kteří měli povinnost v bývalé Jugoslávii zatýkat a soudit pachatele válečných zločinů bez ohledu na jejich národnost.

Nyní vedete kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku. Mohl byste vysvětlit, čemu se tento úřad věnuje a proč je důležitý? A případně i přiblížit, co obnáší vaše práce?
V roce 2004 jsem odešel z práce u Tribunálu a začal jsem nově pracovat u Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN ve Vídni, kde jsem dostal funkci team leadera. O tři roky později jsem odešel do New Yorku a stal jsem se šéfem tamní kanceláře toho úřadu.

Ve stejném roce, ve kterém vznikl Tribunál, tedy v roce 1994, vznikl i tento Úřad pro vnitřní záležitosti. U obou dvou těchto institucí hrála klíčovou roli paní Madeleine Albright, naše krajanka. V té době byla stálou představitelkou USA při OSN a aktivně se podílela na ustanovení obou těchto institucí.

Úřad pro vnitřní záležitosti OSN má tři divize. První z nich je auditová, další je hodnotící (evaluation) a pak vyšetřovací. A do té vyšetřovací patřím právě já. Úřad má tři sídla – zde v New Yorku, ve Vídni a v Nairobi, a dále máme kanceláře tam, kde působí mírové jednotky, takže např. v Mali, Kongu či Středoafrické republice. Samotná činnost Úřadu je podobná tomu, co dělá v Česku generální inspekce. Jednoduše řečeno, my vlastně vyšetřuje trestnou činnost zaměstnanců OSN. Máme mandát od Valného shromáždění OSN k tzv. operační nezávislosti (operational independence).

Kancelář tady v New Yorku má na starost oblast Severní i Jižní Ameriky, vídeňská kancelář potom oblast Evropy, Blízkého a Dálného východu a kancelář v Nairobi celou Afriku – ta je největší, protože tam je mírových misí nejvíce. Vyšetřujeme například korupci – podvádění v benefitech poskytovaných zaměstnancům OSN ze strany OSN a tak podobně, dále podvody při nákupu zásob pro mise, ale také sexuální vykořisťování a zneužívání. To se týká zejména těch tzv. „modrých přileb“ – vojáků, kteří jsou za OSN někam vysláni, aby tam udržovali mír, většinou to jsou mladí kluci. V těch oblastech zmítaných nějakou formou konfliktu se nachází spousta žen ve složitých situacích, a může se stát, že tam vznikne nějaká forma vztahu mezi vojákem OSN a touto ženou.

Jak OSN takové situace řeší?
OSN se snaží předcházet dalšímu zhoršování situace těchto žen. Vojáci tam jsou vysláni třeba na šest měsíců, seznámí se tam s nějakou místní ženou, která potom může otěhotnět, a on za pár měsíců odjede, třeba o tom ani neví, že ta žena je těhotná. Žena pak zůstane sama s dítětem, které může mít i jinou barvu pleti, než je v dané oblasti obvyklé. To dítě potom do společnosti jednoduše nezapadne a celá situace se tak ještě víc komplikuje. Proto se OSN snaží těmto situacím předcházet. Prakticky všechny případy sexuálních styků mezi vojáky OSN a domorodým obyvatelem pod 18 let jsou považovány za znásilnění.

S tím souvisí další věc, kterou vyšetřujeme, a to sexuální obtěžování v rámci OSN. Kromě toho máme na starost i problém rasismu. OSN je velice rozmanitá organizace, a proto se snaží, aby v ní nepracovaly osoby, které mají rasistické sklony. Když to shrnu, tak vyšetřování se tak týká ekonomických záležitostí, jako jsou úplatky, potom pracovních věcí jako právě třeba rasismus a sexuální obtěžování, až po to sexuální zneužívání. Naše portfolio je tak poměrně široké.

To vyšetřování není kriminální, ale administrativní. To znamená, že cílem je získat dostatek informací pro to, aby mohl generální tajemník rozhodnout, zda chce, aby taková osoba pracovala pro OSN. Zaměstnanec OSN tak může být za takový prohřešek propuštěn. Pokud však dojde k trestnému činu, tak může generální tajemník předat podklady státu, odkud zaměstnanec pochází, aby tam mohl být trestně stíhán.

Co považujete za profesně nejvíce naplňující moment své dosavadní kariéry v OSN?
Bylo to jednoznačně zatčení Slavka Dokmanoviće. Ono se to povést vůbec nemuselo, bylo to riskantní, nevyzkoušené, mohli tam zemřít lidé, … to se ale naštěstí nestalo. Když se zatčení povedlo, byla z to samozřejmě velká radost.  Dobrý pocit z toho mám v podstatě dodnes. Dokázali jsme politikům v bývalé Jugoslávii, ale i NATO, že pokud nebudou na zatýkání válečných zločinců spolupracovat, tak si je budeme zatýkat sami. Byl to jasný game breaker v životě Tribunálu.

Nicméně v této souvislosti bych rád zmínil, že pracovat pro OSN považuji stále za velkou čest, i přesto že se vlastně každý den zabývám problémy, nebo můžeme říct i špínou té organizace. Z toho cynického pohledu bych si tak už dávno mohl říct, že to za nic nestojí, ale já principu, na kterém je OSN postaveno, věřím. Jsem moc rád, že ve světě existuje taková organizace, která chce pomoci těm lidem, kteří ji potřebují. Protože i my můžeme jednoho dne právě tuto pomoc potřebovat, my proti neštěstí nejsme imunní. Vzpomeňte třeba na druhou světovou válku nebo období takzvaného reálného socializmu. Není pravda, že se nám nic špatného nemůže stát.

Vím, že OSN není ideální organizace, ale pořád je opravdu hodně potřebná, a cítím hrdost, že pro ni mohu pracovat. Hrdost, že se mi podařilo do takové organizace dostat na takto vysokou pozici, bez nějaké protekce, na základě tvrdé práce a samozřejmě i kusu toho potřebného štěstí. Mít v životě štěstí je strašně důležité, ale je třeba mu jít naproti, domů za vámi samo nepřijde. Musíte se o něco sami pokusit, něco tomu obětovat a pak můžete se štěstím dosáhnout velkých věcí. Pokud narazíte na nějakou nespravedlnost, tak ta vás nesmí srazit k zemi, ale postrčit. Musíte chtít ukázat, že to zvládnete i přes tu nespravedlnost a že všem ukážete. Takový přístup je potřeba všude v našem životě.

Trochu jste už narazil na moji další otázku. Co byste doporučil mladému člověku v Česku, který by chtěl být jednou ve vaší roli?
Potřebujete tu aspiraci, musíte chtít něco dokázat – neexistuje na to žádný recept, ale bez toho to nejde. Z praktického hlediska potřebujete několik zásadních věcí. Zejména, jak jsem již zmiňoval: musíte umět dobře anglicky, abyste v angličtině dokázali pracovat. Když umíte nějaký další jazyk, jako je třeba francouzština, je to výhoda. Dva pracovní jazyky OSN jsou francouzština a angličtina, ale realita je taková, že je to hlavně angličtina. Poté jsou ještě oficiální jazyky OSN, ty se taky hodí, ale ty pracovní jsou klíčové. S francouzštinou se domluvíte třeba v sídle OSN v Ženevě, ale i tak musíte umět anglicky, abyste se dorozuměli se zbytkem OSN. Takže to zdůrazňuji ještě jednou.

Potom potřebujete mít minimální zkušenost či praxi. OSN vás nenajme přímo ze školy. Během školy nebo po škole můžete na stáž – my třeba u nás v Úřadu každé tři nebo čtyři měsíce nabíráme nové stážisty, v současnosti je možné ty stáže vykonávat i virtuálně. Taková stáž je určitě dobrá věc, protože se seznámíte s tím, jak OSN funguje. Nicméně k práci v OSN potřebujete tu praxi, a ta je většinou 5 let práce v příslušném oboru – u nás tím pádem třeba jako vyšetřovatel. Bez praxe kandidáta ten systém prostě nepropustí dál, vaše přihláška se automaticky vyřadí. Na každém konkurzu (job opening) je praxe a i další podmínky uvedeny.

Systém má minimální požadavky, kromě praxe to je i samostatné vysokoškolské vzdělání. Na nižší pozice stačí bakalářský, na ty vyšší pozice je pak třeba magisterský, ale pokud máte dostatečnou praxi, tak se i na ty vyšší pozice můžete dostat s bakalářským titulem. Tím pádem je základem mít alespoň ten bakalářský titul.

Jak přihlášení provést po technické stránce?
Na webovou stránku inspira.un.org/ OSN musí povinně inzerovat veškeré pozice. Na všechna místa se totiž dělá oficiální výběrové řízení, na které se musíte přihlásit právě přes tuto webovou stránku. Tam si založíte profil a poté si můžete podat žádost na ty pozice, které chcete. Na každou pozici se musíte hlásit zvlášť, nefunguje to tak, že byste se přihlásili jednou a pak by vás automaticky posuzovali na všechny pozice, tomu mnoho lidí nerozumí. A nesmíte se nechat odradit, když to hned nevyjde. Tím sítem není úplně jednoduché projít, my máme běžně tisíc přihlášek na jednu pozici. Poté třeba půlka vypadne tím, že nesplňuje minimální podmínky. Tomu zbytku pošleme test, kde si ověříme, zda kandidát umí anglicky, zda umí v angličtině psát atd., a zbyde nám cca 40 nebo 50 kandidátů, kteří jsou pozváni k pohovoru.

Takhle ten systém funguje vždy, nedá se obejít. Já jako šéf svojí kanceláře většinou ani nejsem součástí toho řízení na pozice v ní, takže si nemůžu říct, že se mi někdo líbí a vzít si ho tam.

Ten pohovor, na který jste potom pozváni, se nazývá competency-based interview. To je něco, co v Česku není úplně obvyklé, a pro lidi z Česka potom takový pohovor může být problematický, protože my v Česku nejsme schopní se chválit, přijde nám to trapné. U tohoto pohovoru je to však potřeba. Padne např. otázka na komunikaci, která je jednou z kompetencí OSN – zeptají se vás, zda jste někdy měla problém v týmu s komunikací a jak jste ho vyřešila. Vy potom musíte ten panel, který pohovor dělá, přesvědčit, že jste ten problém skutečně měli a že jste ho vy jakožto člověk dokázali vyřešit. Nesmíte mít problém mluvit o tom, jak jste dobří, musíte ukázat, že úspěšné vyřešení toho problému se podařilo právě díky vám. V některých kulturách to je problém, já bych řekl, že mimo jiné i u nás a ve východní Evropě obecně.

Ale vy se od toho musíte oprostit. Tyhle panelisty musíte přesvědčit, jak jste dobří, a to falešnou skromností nedokážete. Oni snadno zjistí, jestli ten příběh je nebo není skutečný, protože vám pak začnou podávat konkrétní otázky na tu situaci, a pokud jste si to vymysleli, tak poměrně rychle zjistí, že to nesedí. Nejde o to přijít s co nejlepší historkou, ale dokázat dobře prodat svoje osobní úspěchy. Protože pokud to neprodáte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. A pokud chcete do OSN nebo i jiných mezinárodních organizací, tak competency-based interview je základ.

A pozor, dá se prodat i neúspěch. I to musíte umět – co jste se z toho naučila, co budete příště dělat jinak. Ne vše se vždy povede, ale vy musíte tomu panelu ukázat, že i z neúspěchu dokážete vykřesat něco pozitivního. V každém případě doporučuji se s výběrovým řízením poprat, vyzkoušet to a nedat se odradit prvním neúspěchem. Pracovat ve Vídni, New Yorku nebo i v Nairobi je super životní zkušenost. Přeji vám hodně úspěchů a třeba na viděnou v New Yorku.

Rozhovor původně vyšel jako součást blogu na webových stránkách programu Mladých delegátů ČR do OSN. Zveřejňujeme jej se souhlasem autorky.