Ahoj! Jmenuji se Simča a momentálně jsem na studijním výměnném pobytu v druhém největším městě Ruska, v Petrohradu. Na věhlasné Petrohradské státní univerzitě tu studuji právo a ruský jazyk. Během svého pobytu s vámi chci sdílet svoje postřehy a zážitky, a proto píšu Ruský deník. Doufám, že se vám budou líbit!

Musím se přiznat, že před odjezdem do Ruska jsem se trochu bála. V Rusku jsem nikdy předtím nebyla a svůj obraz o zemi jsem si tak udělala především ze zpráv. Varování o tom, co všechno se mi v Rusku může stát, přicházely ze všech stran, do toho všeho jsem do Ruska odlétala pár měsíců po kauze s Vrběticemi, a proto jsem se musela poměrně snažit, aby se mi podařilo zachovat chladnou hlavu.

Moc tomu nepřidala ani poměrně chaotická organizace univerzity a problémy s odjezdem – kvůli koronavirovým opatřením jsem promeškala první třetinu semestru a měla jsem pocit, že o ničem nemám dost informací. Abych byla upřímná, těsně před odletem se mi opravdu nikam nechtělo.

První oťukávání

Ve výsledku jsem tolik příležitostí k hovorům s běžnými Rusy neměla. Když už jsem s Rusy hovořila, většinou se jednalo o moje spolužáky z právnické fakulty, popřípadě jiné studenty vysokých škol. I tak jsem ale byla příjemně překvapená, že prakticky každý z nich byl rád, že si může popovídat s někým ze zahraničí. Dělalo jim radost, že jsem za nimi přijela a že se snažím naučit jejich jazyk, největší radost pak měli, když jsem jim řekla, že se mi u nich líbí.

Studenti ne vždycky hovořili dobře anglicky, ale rozhodně to pro ně nebyla překážka, aby se se mnou pokoušeli za pomocí překladače, noh a rukou bavit. Když jsem se s nimi pokoušela bavit rusky, s radostí mi vysvětlovali, co znamenají jaká slova a fráze, a doporučovali mi ruská videa, filmy a podcasty, které mi pomohou se jazyk naučit.

Zároveň jsem ale i při běžné interakci s Rusy např. při nákupu v obchodě, v restauracích, kavárnách či třeba na poště cítila velkou vřelost, trpělivost s mojí ruštinou a ochotu pomoci, která mi v Česku nepřijde tak velká. Moje asi nejlepší zkušenost byla s paní z pošty, která mi prodávala známky na pohledy. Zeptala se mě, odkud jsem, kde se učím ruštinu, jestli se mi ruština líbí, všechno v pomalé a zřetelné ruštině. Nicméně když došlo na vysvětlování praktických věcí, naprosto klidně přešla do angličtiny, abych vše správně pochopila. Když jsem toto vyprávěla svému učiteli ruštiny, tak mi odpověděl, že jsem měla opravdu štěstí, že taková zkušenost není moc obvyklá, protože ruská pošta jako taková nemá příliš dobrou pověst.

Obecně bych tak shrnula, že Rusové, alespoň ti z Petrohradu, jsou k Evropanům opravdu přátelští. Není to taková úroveň přátelskosti, s jakou jsem se setkala třeba při návštěvě Arménie, a přece jenom se občas projevila svého druhu uzavřenost Rusů (např. když jsme se s kamarádkou chtěly někoho na ulici zeptat na směr, musely jsme zkusit více lidí, než se s námi byl někdo ochotný bavit), ale všeobecně jsem si z interakce s místními odnášela vždy dobrý pocit, a to díky jejich srdečnosti a upřímné zdvořilosti.

Rusové a politika

Při povídání se spolužáky a studenty z Ruska často došlo i na politiku. Nejdřív jsem nevěděla, jak moc si o tom budou chtít povídat, ale nakonec byli všichni poměrně otevření. Slyšela jsem spoustu zajímavých historek o dilematech, kterým studenti čelili při rozhodování, zda jít protestovat za Navalného nebo nikoliv, o tom, jak někteří chodí do volebních komisí a snaží se tam zabraňovat volebním podvodům, či o tom, jak pohlížejí na konflikt s Ukrajinou.

Po různých konverzacích s touto bublinou Rusů jsem získala dojem, že si jsou velice dobře vědomi toho, co je v Rusku špatně a že se aktivně snaží různými činy přispívat k tomu, aby se to zlepšilo. Zároveň jsem si ale nemohla nevšimnout toho, že jako problém často nevnímají Vladimira Putina. Jak se vyjádřila jedna Ruska, se kterou jsem se seznámila zhruba v polovině svého pobytu: „Samozřejmě, že vidím na Putinovi nějaké chyby, ale není to tak, že bych ho nenáviděla. Mám pocit, že vede Rusko důstojně“.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

Někdy došlo i na vztahy s Českem. V této souvislosti jsem zaznamenala – ani nemohu tolik říct, že by mě to zas tak překvapilo –, že v Rusku se opravdu moc neřešila kauza Vrbětice a že studenti o ní možná něco málo zaslechli, ale spíš jsem jim ji musela připomínat. O čem ale nevěděl vůbec žádný Rus, se kterým jsem mluvila (a to jsem hovořila mj. se studenty např. politologie, mezinárodních vztahů či práva, kteří dle mého názoru měli objektivně velice slušný všeobecný přehled), byl onen nedávno publikovaný seznam nepřátelských zemí Ruska, na kterém nakonec skončily pouze dvě země – Česká republika a Spojené státy.

Z politických záležitostí bylo pro Rusy nejcitlivějším tématem NATO. Zde bylo vidět, že ho vnímají opravdu jako nepřátelskou organizaci a jako nástroj Spojených států, jak rozšířit svůj vliv přes Evropu až k ruským hranicím. Nejvíc mě v této souvislosti pobavil výrok jednoho mého kamaráda, se kterým jsem si povídala o generálu Petru Pavlovi. Vysvětlovala jsem mu, že pro Česko je jeho bývalá pozice v NATO velkým úspěchem a že možná bude kandidovat na prezidenta. V tu chvíli kamarád pozvedl obočí a řekl: „NATO? Tak to očekávejte spoustu dezinformací“.

Složitá historie

Obecně máte v Rusku jako cizinec pocit, že spoustě věcí nerozumíte. Zatímco ve výsledku není zas tak těžké pochopit postoj lidí z mladé generace k současné vnitrostátní i zahraniční politice Ruska, nikdy jsem se vlastně nedobrala k tomu, jak berou svoji sovětskou historii. Na jednu stranu, když jsem Rusům vyprávěla, jak populární je u nás pohádka Mrazík, tak mě opravovali, že není ruská, ale sovětská, a vypadali, že ta dvě období opravdu striktně oddělují. Na druhou stranu jsme se na hodinách ruštiny věnovali mnoha textům a písním z období rozpadu Sovětského svazu, ze kterých bylo cítit, za jak temnou událost to Rusové považují.

V Moskvě narazíte na odkazy Sovětského svazu doslova na každém rohu a často si nejste jisti, jestli jsou zachovány spíše jako historický artefakt nebo jako stále aktuální politický postoj. Když se potom na výletu v Moskvě jdete podívat na nabalzamovaného Lenina, kde vás přísně vypadající vojáci před vstupem donutí vytáhnout ruce z kapes a sundat čepice, abyste mu prokázali náležitou úctu, a následně si uvědomíte, že bezpečnostní prohlídka před vstupem k Leninovu těla byla vlastně přísnější než při vstupu do Kremlu, tak máte pocit, že to vlastně celé úplně nedává smysl. V Moskvě jsem měla opravdu pocit, že sovětská historie je stále živá.

Když jsem na tohle téma vztáhla řeč s jedním Rusem, který byl ve svých názorech obecně velmi liberální (možná protože žil nějaký čas v západní Evropě), tak mi odpověděl, že podle něj se Rusko se svou minulostí doposud úplně nevypořádalo. Nemohla jsem si pomoct a zkusila jsem to přirovnat k tomu, jak se Německo vypořádalo s druhou světovou válkou. Proti tomu se ale docela ostře ohradil, že si rozhodně nemyslí, že sovětské zločiny by byly srovnatelné s těmi nacistickými.

Rusko je tak podle mě velice zajímavá země, která rozhodně stojí za objevení a kde vás běžní lidé uvidí rádi, ať už jako turisty nebo jako například právě studenty. Rozhodně vám pomůže znalost ruštiny a historického a politického kontextu, abyste si plně uvědomili, jak moc fascinující to tam vlastně je.

Nemusíte se bát dát najevo, že moc nerozumíte, nemusíte být nervózní ze svého přízvuku. A nemusíte se bát ptát na věci, které vás zajímají, protože naprostá většina místních vám na ně vždycky ráda odpoví.

Momentálně jsem zpátky v Česku. Na další díly Ruského deníku se můžete těšit od února, kdy se do Ruska vracím.

Autorka je spolupracovnice redakce.