Ahoj! Jmenuji se Simča a momentálně jsem na studijním výměnném pobytu v druhém největším městě Ruské federace, v Petrohradu. Na věhlasné Petrohradské státní univerzitě tu studuji právo a ruský jazyk. Během svého pobytu s vámi chci sdílet svoje postřehy a zážitky, a proto píšu Ruský deník. Doufám, že se vám budou líbit!

Protože je Rusko opravdu veliké, věřím, že zkušenosti zahraničních studentů z různých oblastí se mohou diametrálně lišit. Nicméně já mám to štěstí, že jsem na svůj výměnný pobyt zamířila právě do Petrohradu, téměř šestimilionového kulturního střediska Ruské federace.

Petrohrad, nebo také Pitěr, jak ho místní mají ve zvyku nazývat, na mě od začátku působil velmi evropským dojmem. Ulice jsou čisté, doprava klidná a spořádaná (troufnu si říci, že řidiči tu na sebe troubí výrazně méně než v Praze), na každém kroku narazíte na kavárnu, restauraci nebo bar, celé město je plné krásných památek a budov a všeobecně máte dojem, že vše poměrně dobře funguje.

Některé věci mi tu přijdou i mnohem propracovanější, než na co jsem v Praze a v Česku zvyklá – např. většina semaforů jak pro auta, tak pro chodce, má odpočítávání. Tudíž víte, jak dlouho budete čekat, případně kolik času vám ještě zbývá na cestu přes silnici. Hlavní rozdíly však spatřuji v cenách, které jsou citelně nižší než v Česku, a v obecně nižší schopnosti místních dorozumět se anglicky (jak jsem psala již v minulém díle). Co mě osobně vzhledem k mým předsudkům o ruském vlastenectví poměrně překvapilo, je nízká koncentrace ruských vlajek. Narazíte na ně spíše výjimečně.

Petrohradské mosty 

Petrohrad leží ve Finském zálivu, při ústí řeky Něvy. To je důležitá informace, protože celé město se vlastně skládá z několika ostrovů, které jsou vzájemně propojené mosty. Pokud jste nedostatečně informovaný cizinec, může se vám dost dobře stát, že kvůli těmto mostům uvíznete v baru nebo klubu o něco déle, než jste původně plánovali. Mosty se totiž v průběhu noci zvedají, aby pod nimi mohly proplout větší lodě. Většina z nich se zvedá okolo jedné až druhé hodiny ráno, a otevírá okolo čtvrté hodiny ranní. Své návštěvy místních barů či další noční cesty si tak musíte plánovat s ohledem na to, kdy se zvedají mosty, které potřebujete pro cestu domů (podrobný rozvrh lze nalézt na internetu).

Bohužel vás nezachrání ani metro, které sice ke svému fungování mosty nepotřebuje, nicméně přestává jezdit krátce po půlnoci. Ačkoliv veřejná doprava v Petrohradu mi nejdříve přišla jako velice spolehlivá a přesná, poté jsem poněkud ztratila důvěru v místní autobusy a tramvaje, protože se stávalo, že občas prostě nepřijely, u autobusů jsem pak zažila i naprosto nepochopitelné změny tras oproti tomu, co tvrdí jízdní řád.

Co však funguje naprosto perfektně, je metro. Prakticky vždycky jezdí v tříminutových intervalech, je rychlé, a se svými pěti linkami spolehlivě pokrývá celé město, i když stanice bývají poměrně daleko od sebe. Ohledně metra jsem byla v prvních dnech překvapená poměrně přísnými bezpečnostními opatřeními – každý, kdo vstupuje do metra, prochází skrze detektory kovů, a následně ještě okolo přísně se tvářících pracovníků, kteří vybírají náhodné lidi na bezpečnostní kontrolu jako na letišti (nebo ty, kterým zapípá právě detektor kovu).

Později jsem zjistila, že tyto přísné bezpečnostní kontroly jsou poměrně nové, byly zavedeny po teroristickém útoku v Petrohradském metru v roce 2017. Tehdy jedna bomba přímo ve vlaku metra zabila 14 lidí, a druhá byla nevybuchnutá nalezena ve stanici metra. Teroristický útok se stal zrovna v době, kdy měl v Petrohradu schůzku prezident Vladimir Putin s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. K útoku se nikdo nepřihlásil, jako útočník byl však identifikován v Kyrgyzstánu narozený ruský občan.

Turismus v době koronaviru

Zpět ale k pozitivním věcem. Co je na Petrohradu vlastně nejlepší? To, že je to nádherné město, s mnoha unikátními památkami, krásnými ulicemi a pěšími třídami, dechberoucími výhledy z různých nábřeží Něvy, obrovskými parky a věhlasnými muzei. Mě osobně nejvíc oslovilo centrum města okolo Něvského prospektu (hlavní třída, kde naleznete mnoho obchodů, kaváren a restaurací, a která spojuje hlavní památky), Ermitáže (jehož součástí je i Zimní palác), Chrámu Kristova vzkříšení a Katedrály svatého Izáka.

Za návštěvu určitě stojí také Přímořský park vítězství nebo Park 300 let Petrohradu, jež se nacházejí u moře, a nabízejí tak jedinečné výhledy, nebo Petropavlovská pevnost, která stojí na samostatném ostrůvku, a je obklopená pláží s úžasným výhledem na protější břehy Něvy. Petrohrad je doslova plný muzeí a nádherných budov, které rozhodně stojí za návštěvu, v současné chvíli máte však jako Evropan spíše smůlu.

Od konce lockdownu (7. 11.) totiž zůstala ve městě poměrně přísná pravidla v souvislosti se šířením koronaviru – do muzeí a divadel sice můžete, ale pouze s očkováním ruskou vakcínou nebo případně prokázáním proděláním nemoci v posledních šesti měsících (pokud nejste ruský občan, tak získat potvrzení o prodělání nemoci uznávané místními institucemi je poměrně administrativně náročný proces, podobně i v případě očkování Sputnikem nebo jinou ruskou vakcínou).

Cizinci mají v současné chvíli možnost nahradit tyto podmínky negativním PCR testem, který je ale platný pouze den následující po jeho provedení (s trochou nadsázky lze říci, že budete mít štěstí, když vám výsledek přijde ještě v době, kdy vám k něčemu je). Tato pravidla se tu někdy mění i vícekrát za den, a kouzlo je v tom, že opravdu málokdo se v nich orientuje.

Pro doplnění všeobecného zmatku bych dodala to, že jiná pravidla se vztahují na federální instituce a na instituce spravované samosprávou – tam PCR test uznávají také, a to po dobu 72 hodin od provedení. A samozřejmě, PCR test si musíte platit – stojí tu v přepočtu cca 600 korun. Návštěva muzeí nebo divadel je v takovýchto podmínkách tedy trochu adrenalinový zážitek. Může se vám stát (zejména v méně frekventovaných muzeích a památkách) i to, že vás kontrolovat nebudou nebo že přimhouří oko nad tím, že vaše vakcína není v Rusku oficiálně uznávaná, ale spoléhat se na to příliš nedá.

Pravidla jsou tak pro turisty a cizince obecně v Petrohradu dost nepříznivá. Vždy, když si na to však stěžuji někomu ze svých ruských spolužáků, tak jsem upozorněna, že když oni přijedou do Evropy, situace je podobná, protože u nás obecně zase nejsou uznávány ruské vakcíny. Bohužel i v tomto případě tak platí, že na politikaření a neochotu jednotlivých zemí spolupracovat pak nejvíce doplácejí obyčejní lidé.

A na co se můžete těšit příště? Tentokrát vám povím více o svém studiu na Petrohradské státní univerzitě a obecně o vysokém školství v Rusku! Předchozí díl Ruského deníku naleznete pod tímto odkazem.

Autorka je spolupracovnice redakce.