Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

21.12.2021 10:00

S Čínou musíme jednat podle našich pravidel, říká novinář Tomáš Etzler

Novinář Tomáš Etzler strávil ve službách americké televize CNN a České televize přes dvě dekády. Během své kariéry přinášel reportáže z válečných oblastí Afghánistánu, afrických oblastí zničených zemětřesením a mnoho let strávil v Číně jako zahraniční zpravodaj ČT. V otevřeném rozhovoru hovoří o své životní cestě, nástrahách novinařiny v Číně i o budoucnosti čínského politického zřízení.

USA a žurnalistika

Jak se dramaturg ČT stane válečným reportérem americké CNN?
Všechno vlastně vystihují tři slova. Sebedůvěra, vize a důkladnost. Do Spojených států jsem odešel s batohem, turistickými vízy a sto dolary v kapse, protože jsem nebyl spokojený s tehdejším fungováním Československé televize. Živil jsem se manuálními pracemi a po pěti letech jsem dostal jeden z nejlepších nápadů v životě a začal jsem studovat žurnalistiku na University of Colorado. Ve svém předposledním semestru se stal první masakr na střední škole Columbine a moje profesorka mi řekla, že ve městě jsou všechna velká média jako Fox, CNN nebo NBC a hledají místní lidi na výpomoc.

CNN mě najala jako řidiče a já jsem to vnímal jako velkou příležitost, protože tam tehdy bylo celé vedení téhle stanice, tak blízko už bych se k těmto lidem nikdy nedostal. Přes noc jsem sepsal námět na reportáž, který se trochu vymykal z reportáží, které CNN o tragédii točila, a tehdejší šéfredaktorce se moc líbil. Už neměla štáb, kterému by práci zadala, a proto se mě zeptala, jestli bych to zvládl natočit sám. Reportáž jsem měl večer hotovou a už jsem nebyl řidič. O pár týdnů později mi nabídli práci v Atlantě, celostátním centru CNN.

Po vašem odchodu z ČT v roce 2017 vyšel knižní rozhovor, který s vámi vedl český novinář Jindřich Šídlo s titulem Kdo ví, kde budu zítra. Odpovídá tento název vašemu životnímu příběhu?
Určitě ano. Vyrůstal jsem v Ostravě, ale po odchodu do USA jsem nevěděl, kde skončím. Rok jsem strávil v Salt Lake City, pak několik měsíců v New Yorku, potom roky v Denveru, Atlantě a při práci v CNN jsem cestoval osm nebo devět měsíců v roce. Doma jsem měl vždy sbalený kufr a techniku, abych mohl kdykoli vyjet na letiště. Několikrát se mi stalo, že až v taxíku jsem se dozvěděl, kam letím natáčet. V roce 2002 jsem pokrýval záplavy v Praze, a když jsem jel na letiště, abych letěl zpět do Atlanty, volali mi, že potřebují, abych odletěl natáčet do Ammánu v Jordánsku. Tenhle vzrušující život mě neskutečně bavil, je to životní styl.

Ze zahraničí jste se vrátil po dvaceti šesti letech. Jak jste vnímal změnu politické situace v naší zemi?
S úděsem. Jedním z důvodů, proč jsem v roce 1991 odešel, bylo to, jak bývalí komunisté po tom, co na chvíli zalezli, protože nevěděli, co přijde, převlékali kabáty. Což se dělo v ostravském studiu ČST a jak jsem později pochopil, i v celé společnosti. Podle mě je jedním z nejhorších problémů této země fakt, že jsme se nikdy nevyrovnali s naší komunistickou minulostí, na rozdíl například od Německa, které se se svou nacistickou minulostí vyrovnalo.

U nás byly zavražděny stovky lidí, tisíce lidí bylo mučeno, desetitisíce vězněny, rodiny byly rozbíjeny a nikdo za to nikdy nemusel nést zodpovědnost. Nejhorší je, že právě tito zločinci jsou dnes ve velmi významných politických, sportovních nebo jiných funkcích. To je podle mě kletba tohoto národa a bez co nejrychlejšího vyrovnání s touto minulostí bude politická kultura v České republice upadat. Komunistickou stranu všude na světě považuji za zločineckou, protože žádná ideologie v historii lidstva nenapáchala tolik zla.

Ve veřejném prostoru se objevuje stále více kritiky české stanice CNN Prima News, mimo jiné kvůli šíření dezinformací. Jak vysílání hodnotíte z pozice bývalého zaměstnance americké CNN?
Pro mě je to znamení jistého poklesu celosvětové značky a významu CNN. Prima si ta tři písmenka nijak nezasloužila svou prací, pouze si je koupila. Americká CNN dnes patří telefonní společnosti AT&T, a ta určila jako hlavní úkol pro CNN každoroční nárůst výdělku o 6 %, což bylo v roce 2018, kdy k akvizici došlo přes 60 milionů dolarů a stále se to nabaluje. Proto začalo CNN prodávat své jméno, ale stanice, které si název koupí, zaměstnanci v USA nejsou schopni uhlídat.

Český trh je pro CNN navíc tak malým trhem, že jim, jak mi bylo řečeno, nezáleží na tom, co si Češi o značce myslí. Podle mě je to škoda, protože CNN Prima News není zpravodajský kanál, ale značně demagogická manipulativní propaganda, která připomíná televizní verzi Parlamentních listů (web, který bývá v oficiálních zprávách ministerstva vnitra a tajných složek ČR označován za dezinformační, pozn. red.)

Čínské (pře)žití

Podtitulem vaší první knihy Novinářem v Číně je otázka Co jsem to proboha udělal? Už jste našel odpověď?
Víceméně ano. Já jsem v Číně bydlel na hranicích takové ruské enklávy v centru Pekingu, měli jsme tam zároveň i redakci, a když jsem se vybaloval a z okna jsem viděl kromě toho strašného smogu rudé vlajky sovětského svazu, tak jsem se skutečně ptal sám sebe, co jsem to proboha udělal. Já jsem kvůli komunistům v roce 1991 odešel, protože jsem s nimi nechtěl pracovat a teď jsem do toho šel dobrovolně znovu.

Já obecně považuji odchod do Číny za největší chybu svého profesního života, a to hlavně kvůli té drastické změně životního stylu. Před odchodem do Číny jsem bydlel v Berlíně, a já jsem odešel z tohoto krásného čistého kulturního města do špinavého nekulturního barbarského Pekingu, takže moje životní úroveň šla razantním způsobem dolů.

V Číně jste poznal nespočet lidských příběhů, které s sebou nesly hodně utrpení. V knize píšete, že jste musel potlačit „Tomáše, novináře ze CNN a Tomáše, kluka z Ostravy.“ To jste v daný moment své emoce potlačoval?
Ano, já jsem se to naučil, už když jsem působil ve válkách, ve kterých jsem strávil pět let a poznal jsem tam taky mnoho naprosto strašných příběhů (v CNN působil Tomáš Etzler mimo jiné v Afghánistánu, Iráku nebo v afrických zemích jako válečný zpravodaj, pozn. red.) Kdysi jsem se setkal se svým kamarádem, který je jeden z nejlepších plastických chirurgů na světě a dělá rekonstruktivní chirurgii, takže operuje nádory v obličeji a jinde na hlavě a pracuje hlavně na dětech. A on mi vyprávěl, že prostě nemůže mít žádné emoce vůči tomu pacientovi, ale musí se soustředit jen na tu práci. Tuhle radu mi dal před tím, než jsem nastoupil do CNN, a těmihle jeho slovy jsem se při práci v CNN řídil.

Jsem jenom člověk, ale silou vůle jsem se zaměřoval jen na ten záběr, nosil jsem na očích pomyslné klapky proti emocím. Ta zeď mi ale čas od času kolabovala a v takových případech jsem musel okamžitě odjet na dovolenou, protože jinak už bych tu zeď znovu nedokázal postavit. Později jsem trpěl pocity viny a ptal jsem se sám sebe, čím jsem si zasloužil, že můžu zrovna já odletět do Atlanty a nebát se, že po mně někdo vystřelí, že mám dost peněz, abych si, když se zraním, zaplatil lékaře. Tyhle následné pocity viny jsou naprosto iracionální, ale člověk se stejně snaží najít odpovědi. Věděl jsem, že nemůžu zachránit všechny, ale když jsem mohl, snažil jsem se ty lidi podpořit, pomoci jim ať už finančně nebo zprostředkováním kontaktů.

V knize popisujete, že při první několikadenní návštěvě Pekingu jste byl nadšený. Kdy vás toto nadšení opustilo?
Já jsem vystřízlivěl velmi rychle asi během tří nebo čtyř týdnů, co jsem tam začal pracovat a zažil jsem na vlastní kůži, jak mi moji práci státní aparát znepříjemňuje a snaží se zakrýt, co se tam děje. Pořád jsem se snažil hledat na Číně něco pozitivního, ale nacházel jsem toho čím dál míň. Moje percepce Číny se zhoršovala nejen mými zážitky, ale hlavně tím, čím více jsem poznával obyčejné lidi a zjišťoval jsem, jak žijí a jak trpí.

Během rozhovoru už jsme narazili na neustálé obtěžování novinářů ze strany čínské státní moci. Jak to vypadalo v praxi?
Zaprvé nám neustále odposlouchávali všechny telefony. Neměl jste nikdy pocit bezpečí, co můžete říct. Měli jsme důkazy, že „štěnice“ máme dokonce i u nás v bytě. Nikdy jsem nechtěl zvát instalatéry a spravoval jsem si raději všechno sám, protože to mohli být, jak jsme věděli od kolegů z jiných médií, tajní agenti, kteří by například umyvadlo sice spravili, ale zároveň by tam nainstalovali nějaké další sledovací zařízení.

Naše čínské spolupracovníky si zvali čínští policisté každý měsíc „na čaj“, a tam jim říkali obsahy našich konverzací a tím je zastrašovali. Uniformovaní policisté jim sprostě nadávali do prostitutek, řvali na ně na ulicích. Mimo to těm spolupracovníkům vyhrožovali, volali jejich rodičům a ptali se jich, jestli ví, co jejich dcera nebo syn dělá, že pracuje pro zahraniční média, čímž zrazuje stranu a lid a že dříve nebo později za to může skončit ve vězení.


Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.czVíce informací naleznete zde.


Já jsem byl třiadvacetkrát zatčen, a zároveň mě nesčetněkrát vyhazovali z veřejných míst a zakazovali mi tam natáčet, takže bylo velmi těžké dělat tu práci jako takovou. Pořád jsem se díval přes rameno, kolem sebe, jestli nás náhodou někdo nesleduje, kdo může být tím udavačem a podobně. Oni přesně věděli, jak posíláme reportáže, takže nám schválně zpomalovali internet. Prostě každý den byl nějaký problém, dělo se to nonstop, a to člověka obrousí, byl to horor.

Touží Číňané po větší svobodě?
Jednoznačně ano, a to zejména vzdělaní Číňané ve velkých městech, kteří už mají větší finanční zázemí, takže cestují a jsou to inteligentní lidé. Říkají, že nechtějí žít v zemi, kde jim někdo říká, co mohou sledovat, číst, jak se mohou chovat, jak mají žít. Nyní k tomu nepřispěl ani tzv. systém sociálního kreditu (systém spuštěný v ČLR v roce 2021, na základě ekonomického a společenského chování ovlivňuje každodenní život obyvatel, pozn. red.) Když si na vás sousedi stěžují, že večer vám hraje nahlas muzika, body vám jdou dolů, když si stěžují, že špatně zametáte před svým vchodem, body vám jdou dolů, když se vám něco nelíbí a stěžujete si, tak body padají ještě razantněji. Za výsledek to má to, že chcete jet z Uherského Hradiště do Brna a oni vám neprodají jízdenku, protože nemáte dostatek bodů.

Na venkově je ale situace úplně jiná. Tam nechtějí demokracii nebo více svobod, oni nevědí, co to je. Na venkově chtějí spravedlnost, protože vidí, jak je místní komunisté nonstop okrádají, tyranizují a kdykoli si ti lidé stěžují, tak jsou buď zavíráni nebo biti. Požadují, aby je komunisté přestali okrádat a aby byli za to, co dělají, potrestáni. To se ale nestane a já věřím, že jednoho dne ti vesničané vezmou spravedlnost do svých rukou, a to nebude vypadat pěkně.

To měla být má další otázka. Bude komunistická strana v Číně vládnout do nekonečna?
Rozhodně ne. Jsem přesvědčen, že za vašeho života určitě a za mého pravděpodobně taky půjde komunistická strana od válu. Podle mě existují dvě možnosti. Buď tam dojde k obrovské sociální revoltě, protože už nyní v Číně probíhá asi 250 000 sociálních nepokojů ročně, a oni se jednou sjednotí nebo ty nepokoje propuknou ve městech. Nyní tam je obrovský problém s developerskou společností Evergrande, která má dluhy asi 300 miliard dolarů a do které investovaly miliony Číňanů velké množství svých finančních prostředků. Ta společnost nemá na vyplácení měsíčních dividend. Dvakrát už si na ně musela půjčovat a už se blíží další splátka.

To je příklad toho nejhoršího, protože Evergrande vzala střední třídě většinu jejich tvrdě ušetřených peněz. Odborníci odhadují, že celkově takto developerské korporace dluží v rámci investic zejména zástupcům střední třídy až 2 biliony dolarů, a to podle mě může být ta jiskra, která to tam všechno vznítí. Druhou variantu naznačují důkazy, které ukazují, že uvnitř vedoucí strany probíhá velká vnitrostranická řež, takže je podle mnoha odborníků dost možné, že se nakonec komunisté pozabíjejí navzájem. Ten systém je každopádně dlouhodobě neudržitelný.

Váš dokument Nebe se odehrává v čínském sirotčinci. Takto silných příběhů jste ale natáčel mnoho. Proč si právě tento příběh zaslouží celovečerní dokument?
Protože to je nejkrásnější místo, které jsem v Číně viděl. Byl to nejlidštější příběh, se kterým jsem se v Číně setkal. Udělal jsem to i kvůli jeptiškám, které tam působí, protože jsem z nich cítil, že chtějí, aby se jejich vzkaz dostal do světa. Mně ten sirotčinec připomínal něco jako oázu lásky v nacistickém koncentračním táboře, je to něco neuvěřitelného. Přináší to důkaz, že i tyto naprosto humánní hodnoty mohou být aplikovány v zemi jako je Čína.

O tom, co se děje teď

Svět nedávno popudila zpráva o zmizení čínské tenistky Pcheng Šuaj, která obvinila vysokého představitele komunistické strany ze sexuálního obtěžování. WTA zrušila veškeré své turnaje v Číně a Hong Kongu, mnoho států údajný únos odsoudilo. Proč mezinárodní organizace jako WTA nebo Mezinárodní olympijský výbor neodsoudily porušování lidských práv a nezačaly s bojkotem Číny daleko dříve?
Jediná odpověď jsou peníze. Odhaduje se, že WTA přijde v Číně o stovky milionů dolarů. Prezident WTA prokázal velkou odvahu, ale hlavně někdo konečně postavil princip nad peníze. Já doufám, že další státy a instituce budou tento postup následovat. Myslím si, že v posledním roce došlo k velkému obratu v pohledu na Čínu. Mnoha organizacím a státům dochází trpělivost, USA například vyhlásily diplomatický bojkot čínské olympiády, následovala Austrálie a očekávám to od dalších zemí.

Podle mě došla světu s Čínou trpělivost, a to zejména kvůli covidu-19 a po tom, jak letos zakroutila krkem Hong Kongu (Čína převzala Hong Kong od Velké Británie s tím, že v zemi bude platit kapitalistický demokratický systém, v roce 2021 Čína uplatnila v zemi kontroverzní zákon, na jehož základě omezuje lidská práva na shromažďování a uvěznila mnoho kritiků čínského režimu, pozn. red.) Myslím, že letos byl skutečně zlomový rok, po kterém mnoho lidí vystřízlivělo ze svých romantických představ o tom, že Čína je normální země. Není.

Prezident Zeman a lidé kolem něho, například šéf pražské Slavie Jaroslav Tvrdík, v českém prostředí za Čínu lobbují a prosazují ji jako důležitého partnera. Má Česká republika spolupracovat se zemí, které jsou lidská práva a demokratické principy naprosto cizí?
Miloš Zeman nikdy v Číně nereprezentoval zájmy České republiky. S prezidentem Si Ťin-Pchingem se sešel pětkrát a z těchto setkání není žádný reálný přínos, který by byl pro ČR výhodný. Zeman tam jezdil jako osobní emisar Petra Kellnera a hájil jenom zájmy jeho skupiny PPF, respektive společnosti Home Credit. Podle mě s Čínou spolupracovat máme, naši podnikatelé tam potřebují vydělávat peníze, ale musíme to dělat podle našich pravidel. V Číně funguje spousta švýcarských společností, které business nepolitizují.

U nás se za Petra Nečase hovořilo o „dalajlamismu“, tedy že setkávání politiků s Dalajlamou poškozuje ekonomické zájmy České republiky, což je naprostý nesmysl. Dalajlama býval ve Švýcarsku třikrát nebo čtyřikrát ročně, žije tam největší diaspora tibetských uprchlíků v Evropě, existuje tam de facto ambasáda Tibetské exilové vlády pro celou Evropu, Švýcarsko má s Čínou dokonce komisi, ve které probíhají debaty o lidských právech, a přesto se švýcarským firmám daří v Číně nesrovnatelně lépe, než českým. Švýcarsko je snad jedinou zemí na světě, která nemá s Čínou obchodní deficit. To všechno je možné proto, že Švýcarsko před Čínou neohýbá záda, nejedná lokajským způsobem jako my a jedná s ní podle svých pravidel a podmínek.

V USA i Číně jste trávil mnoho let. Jsme svědky „druhé studené války“, kdy proti sobě stojí nové supervelmoci 21. století?
Ano, ale Čína pro Ameriku zatím není takovou hrozbou, jako byl Sovětský svaz. Já Čínu v žádném případě nepovažuji za supervelmoc, protože to sice je druhé největší hospodářství na světě ale jen objemem, pokud se podíváme na jejich výsledky HDP po přepočtu na obyvatele, tak zjistíme, že Čína je podle dat Mezinárodního měnového fondu a Světové banky na úrovni zemí jako je Bulharsko nebo Turecko.

Jedna z mála dobrých věcí, které udělala Trumpova administrativa, bylo embargo, kterým prakticky zničil Huawei, a v těch sankcích pokračuje nadále i administrativa prezidenta Bidena. Dalším dobrým krokem bylo vyhození mnoha čínských studentů , o kterých tajné služby zjistily, že jsou ve skutečnosti napojeni na čínské tajné služby nebo armádu, kterým donášeli informace, z technických oborů západních vysokých škol. Spojených států se ty sankce skoro nedotknou, ale Čína zuří. Amerika má pořád navrch, a pokud se s Čínou nebude mazlit, tak bude nad Čínou.

Na české scéně se objevily kauzy, ve kterých vyšlo najevo, že Čína si prostřednictvím akademického prostředí zlepšuje svůj obraz. Proč to ale dělá, když je pro ni podle vašich slov české prostředí nepodstatné?
Obchodně je ČR pro Čínu nepodstatná. Udělali si tady ale dveře do Evropy a zejména do Evropské unie, což jim zprostředkoval zejména Miloš Zeman s Jaroslavem Tvrdíkem, kteří umožnili příchod společnosti CITIC (původně společnost CEFC, která vlastní například fotbalový klub Slavia Praha, pozn. red.) do českého prostředí obchodu.  Přijížděli sem tak z Číny stovky takzvaných podnikatelů, kteří se po pár dnech v ČR rozprchli po Evropě. Nikdo ale neví, kdo přesně ti Číňané byli.

Navštívil jste přes osmdesát zemí světa, dvacet šest let jste strávil v zahraničí. Co byste Čechům vzkázal?
Rád bych vzkázal hlavně mladým Čechům, nebojte se. Jedna z nejhorších vlastností v naší zemi je zbabělost. Běžte do světa a učte se tam a nebojte pobýt alespoň pár měsíců v zahraničí, strašně vám to rozšíří obzory. Jedna starší paní v Americe mi kdysi řekla: „Po zbytek života půjdeš do postele s jedním člověkem, a to jsi ty sám. Dělej všechno proto, aby ses za toho člověka nemusel stydět a abys ho měl rád.“ A já se tím snažím řídit.

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře