Správa věcí veřejných se dá pojímat různými způsoby. Jako služba vlasti, prostředek k vlastnímu obohacení nebo získání moci. Jsou však také netypické cesty, jak zájem o politiku veřejně prezentovat. I do zoufalství a přehnané skepse se totiž může promítnout sklon k ironii, sarkasmu a recesi.
Češi jsou národem Josefa Švejka. Geniální postavička vojáka okázale a bezelstně bojujícího proti nástrahám světa, jehož největší tragédií je válka, proslavila naši zemi po celém světě. A ukázala mu, jací Češi dokážou v neslavných chvílích být: ironičtí, vtipní a až zoufale a roztomile naivní. Málokoho tudíž překvapí, že praotcem fenoménu prosazování recese i do politického světa byl právě autor románů o Švejkovi Jaroslav Hašek. V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, jež byla více než jen hospodskou zábavou. Přilákala mnoho (později velmi známých) spisovatelů a intelektuálů, kteří ještě před první světovou válkou kritizovali dobové poměry v zemi císařpána.
Politický odkaz ve stínu vtipu
I když se v dobách rakouské monarchie Haškova strana samozřejmě politicky neprosadila (a ani jí to nebylo nástupem více tragické, než komické doby umožněno), oživila českou politiku o prvek nevážnosti v době čerstvě úspěšně vybojované bitvy za všeobecné volební právo a pokračujícího boje za prosazení české politiky v multinárodní monarchii. Heslem strany se stalo německé „Solidarität, Recht und Kameradschaft“ (Solidarita, právo a kamarádství), což podle Haška samotného v praxi znamenalo „Slivovice, Rum a Kontušovka“ (kontušovka je bylinný likér vyrábějící se z aromatizované vodky dochucené bylinkami a medem).
V dobách budování české (a slovenské) státnosti za první republiky, následně za protektorátu a dob komunistického režimu se k věhlasu Haškova politického odkazu, který v politické praxi směřoval spíše k anarchismu, nikdo ve stejné podobě nepřiblížil. Politika se stala více vážnou věcí (když už jsme měli vlastní stát) a recesistické prvky se v ní objevovaly spíše v jednotlivinách. Neznamená to však, že za dobu strastiplného potýkání se s dějinami dvacátého století národ i v nejhorších chvílích přišel o úsměv na tváři.
Až po roce 1989 a kladení nových základů českého stranického systému se haškovský fenomén do politiky vrátil. Hned zkraje 90. let, v době, kdy politika pro většinu Čechů a Slováků byla synonymem pro znovunabytí svobody a havlovské obrody, kde „kdo nevolil, volil komunisty“, se zájem o věci veřejné vrátil svobodně a beze strachu do hospod. Tou dobou vznikla Strana přátel piva, která svou lásku ke zlatavému moku chtěla přenést i do parlamentní politiky. V euforické době neuspěla, přesto ve volbách roku 1992 získala přes 1 % hlasů.
V hlavní roli chmel
Pivní strany jsou vůbec specifický fenomén 90. let, a to nejen v České republice. Stejná strana vznikla po pádu komunismu i v Polsku, kde se její vůdčí postavou stal herec Janusz Rewiński. Fenomén tam přerostl sám sebe: i když vznikl, podobně jako u nás, jako žert utahující si z politické upjatosti, vzhledem k velmi poměrnému volebnímu systému v Polsku se strana roku 1991 dostala do parlamentu. Ne všichni pivaři se ale vždy dokážou shodnout, proto se ještě během svého parlamentního působení strana rozdělila na dvě frakce: Velké pivo a Malé pivo. Tento obrovský spor znamenal začátek jejího konce.
Nevážně a odvážně do české politiky v bouřlivých 90. letech, dekádě kromě znovu získané svobody znamenající také volný rozmach českého pornografického průmyslu a odšpuntování dříve tabuizovaných témat, vplula i Nezávislá erotická iniciativa. Prosadila se sice jen na komunální úrovni (jejím lídrem byl sexuolog Radim Uzel), přesto zaujala svým nekonvenčním pojetím politiky. Jak totiž sám Uzel prohlásil, „když se podaří prosadit zákon, je to jako orgasmus“.
Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.
Historické šrámy zahojeny humorem
Ne ve všech případech, a tím spíš ne u evropských států zatížených tragickou a bolestnou historickou zkušeností, jsou však jejich recesistické strany prvoplánovým projektem s cílem pouze pobavit. Poukázat na historické křivdy satirickým způsobem se snaží třeba maďarská Strana dvouocasého psa. Jedním z často připomínaných národních komplexů Maďarů je totiž Trianonská smlouva, jež po první světové válce znamenala drastické zmenšení státního území. 25 % Maďarů se jedním škrtem pera ocitlo v cizí zemi. Strana s touto nacionalisty často připomínanou problematikou zachází po svém: ve svém programu slíbila další zmenšení Maďarska.
Stranou dlouho přítomnou na politické scéně je i německá Die Partei (jednoduše „Strana“). Ani ona neváhá ostře tnout do historických křivd, a že jich v německém případě bylo. Její agenda se posouvá od absurdních gest (policisté v západoněmeckém Bielefeldu vyšetřovali vyvěšování plakátků jménem strany s nápisem „Tady by mohl viset nacista“, u něhož se autority nedokázaly shodnout, jestli vlastně vzhledem k „celkovému kontextu“ vyvolává nenávist) až po provokativní zahraničně-politické požadavky („Tak jim dejte Sasko!“ reagovala strana na polský požadavek po další platbě válečných reparací za křivdy způsobené druhou světovou válkou). V současné době má Strana jednoho europoslance a sem tam uspěje na komunální úrovni.
Milion na pokuty
V posledních letech nejviditelnějším případem české recesistické strany byla formace ANO, vytrollíme europarlament do voleb vedená svébytnou youtuberkou Sejroškou. Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry se svým programem o dotacích na okurkový salát, postavení zdi kolem z EU odcházející Velké Británie či propagaci „koláčových grafů“, dokázala zaujmout voliče „originálního ANO“. Ve volbách strana získala více než 1,5 % hlasů, což pro ni znamenalo zhruba milionový příspěvek na další činnost. Jak čelní představitelé strany uvedli, částku použili zejména na platbu pokut pro porušení volebního zákona.
Recesistické strany nejsou mrtvým fenoménem, těžko se dá ale posoudit, zda se ve společnosti objeví přesně v situaci zvýšené nespokojenosti s politickou situací. Jsou zejména odrazem vůle svých zakladatelů, ale také touhou veřejně a pořádně viditelně poukázat na národní nešvary. Jak říkal Jan Werich, „smích není nikdy pro nic za nic“.
Autor je interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.
