Již od zveřejnění prvního traileru k filmové adaptaci muzikálu Cats byl celý svět v napjatém očekávání finálního produktu. Oscarovému režisérovi Tomu Hooperovi se podařilo něco nevídaného – během upoutávky dlouhé ani ne tři minuty vyděsil snad všechny filmové fanoušky na planetě.
Cats nejsou v uměleckých kruzích žádná novinka, divadelní představení premiérovalo už v roce 1981 na West Endu. Scénář je inspirován knihou T. S. Eliota Praktická kniha o šikovných kočkách a stvořil ho slavný muzikálový skladatel Andrew Lloyd Webber (autor her jako je Fantom Opery, Sunset Boulevard nebo Evita). Filmová adaptace je své předloze až na pár detailů a bonusů věrná a po hudební stránce ji rozhodně skládá poklonu. To je ale asi jediný výrazný klad celého, téměř dvouhodinového, snímku.
Na jevišti i na filmovém plátně se před zraky diváků odvíjí příběh opuštěné vyhozené kočky Victorie po setkání se skupinou potulných koček, pro kterou právě začíná nejdůležitější noc života. Večer se totiž koná slavnostní bál, na kterém je pokaždé vybrána právě jedna kočka či kocour, kteří se dostanou do „kočičího nebe” , znovu se narodí jako mládě a získá tak šanci na nový život. Celý děj filmu se odvíjí od postupného představování jednotlivých soutěžících a vysvětlování, proč právě oni by měli být těmi šťastlivci (to vše samozřejmě pomocí hudby a písní). Scénář se se svou předlohou příliš nerozchází, tudíž (stejně jako divadelní hra) více méně postrádá děj.
Vypadá to jako kočka, ale kočka to není
Nejvýraznějším prvkem snímku jsou jednoznačně kočky samotné. Po celou dobu natáčení je ztvárnili živí herci z masa a kostí a veškeré zvířecí prvky byly dodělány až v postprodukci. A v tom je právě největší kámen úrazu. Pokud sledujeme divadelní muzikál, plně si uvědomujeme, že kočky před námi jsou skuteční lidé v kostýmech a make-upu. Jenže filmové kočky nepřipomínají ani jedno, totiž ani své zvířecí vzory, ani své lidské představitele. Jedná se tak spíše o hrůzostrašné mutanty, kteří místo roztomilosti v divákovi vyvolávají spíše rozpaky. V jedné scéně se dvě kočky málem políbí, což u těchto bytostí působí tak nepříjemně, že má divák chuť odvracet hlavu od plátna.
Kočky mají něco z obou říší – oči i nosy zdědily po lidech, srst od šelem a gesta se pohybují někde mezi. Kočky běhají pouze po zadních nohách a tančí, zároveň ale motoricky ovládají své ocasy, třou se o sebe, vrní a syčí. Navíc animátorům asi v polovině snímku došla se srstí trpělivost, takže naši protagonisté mají po zbytek filmu lidské končetiny, včetně hodinek na zápěstí a lidských nehtů (u některých koček jsou i nalakované). Kočičí slečny také mají jednoznačně ženské postavy a tvary, což je ve zvířecí říši notně netradiční.
Kočky na bál? Jedině v šatech
Ze záhadných důvodů mají některé kočky na sobě boty či oblečení, které během snímku střídavě dramaticky odhazují a opět oblékají. Tato činnost působí u domestikovaných zvířat podivně nepatřičně a vzbuzuje množství otázek bez odpovědí. Jak udrží kocour na hlavě cylindr? Proč mají kočky boty jen na zadních nohách? Není nahým kočkám bez sak a kalhot zima? Z čí kožešiny je kabát přehozený přes ramena kočičí královny?
Diskutabilní je také samotná velikost koček, která se mění scénu od scény. V úvodním obrazu dosahuje kocour na zadních vzrůstu osobního automobilu, poté se smrskne pouze na výšku dospělého dobrmana, aby v následující scéně v domácnosti připomínal chlupatý vodovodní kohoutek. Při společném tanci na vlakových kolejích je každý z našich protagonistů velký asi jako sirka.
Podívaná, kterou již nic nezachrání
Jedním z hlavních marketingových taháků filmu bylo absolutně hvězdné obsazení. Stačí přejet pohledem seznam účinkujících a hned je jasné, s jak velkým rozpočtem se pracovalo. V kočičí kůži na plátně tančí a zpívají mimo jiné herci Ian McKellen, Rebel Wilson, Jennifer Hudson, Judi Dench, Idris Elba, Jason Derulo nebo zpěvačka Tylor Swift. Ovšem i sebelepší herecký um se pod nánosy kočičí srsti ztratí, stejně jako taneční výkony profesionálů jako je baletka Francesca Hayward.
I režisér Cats nosí slavné jméno – není jím nikdo jiný než Tom Hooper, který má na svědomí Oscarové snímky jako je Králova řeč, Bídníci nebo Dánská dívka.
Abychom byli spravedliví, film není absolutní katastrofou, ale má k ní velmi blízko. Obsahuje působivé neonové scenérie a je vidět, že herci i tanečníci se opravdu snažili, i když jejich výkon je poněkud zastíněn zoufalou animací. Bohužel vzhled koček jako nejvýraznější část muzikálu je skutečně nepovedený a již nyní je jasné, že úspěch rozhodně nesklidí. Ale jedno musíme snímku nechat. Ani jeden divák nemá nejmenší šanci na něj po zbytek svého života zapomenout. Otázkou je, zdali je to dobře.
