Loni v létě uvedla v premiéře Městská divadla pražská inscenaci dua dramaturgyně Věry Maškové a režiséra Pavla Kheka „Čapek“. Kromě čtyřech představení v měsíci na domovské scéně divadla Rokoko vyjíždí nyní soubor s představením i do krajů.

Děj se začíná odehrávat ve dvacátých letech minulého století, tedy zhruba v době, kdy se Čapek seznamuje s Olgou Scheinpflugovou, a končí jeho smrtí v prosinci 1938.

Lépe snad hlavního protagonistu, spisovatele Karla Čapka, Jiří Hána ztvárnit nemohl. Hána Čapka vystihuje nejen charakterově, tedy jako intelektuála s jasnými názor a nenásilným, ba až příliš neprůbojným přístupem, ale i vzhledově, což platí i pro většinu hlavních rolí toho představení.

Hezkým dokladem toho, kým Čapek byl, je pro mě jednoznačně scéna z vysokoškolské auly, v níž Čapek studenty varuje před násilnými útoky proti Němcům a proti myšlenkám české ultrapravice. Z posluchárny na něho vzápětí padají papírové koule, on však stojí dál, bez změny tónu hlasu dokončuje myšlenku. Hána, který začínal v Středočeském divadle Kladno, aktuálně účinkuje v devíti představeních Městských divadel pražských, z toho v sedmi z nich v hlavní roli.

Ve vedlejších rolích zde vystupují některé tváře známé z televizního seriálu České televize První republika – Viktor Dvořák (trojrole Havel, Mann a Beneš) a Jan Vlasák (Tomáš Garrigue Masaryk).

Čapkův příběh se paralelně proplétá s románkem Vlasty a Jaroslava. On český nacionalista, představitel české ultrapravice, který je připraven zemi hájit zbraní, ona neúspěšná začínající herečka bez většího zájmu o politiku, okouzlená kavárníkem s německými kořeny.

Obě linie se protínají jen dvakrát: jednou při setkání Vlasty s Olgou Scheinpflugovou, která se chová vůči ní povýšenecky a odmítá ji obsadit v divadle, podruhé na již výše zmíněné Čapkově vysokoškolské přednášce, kde Jaroslav veřejně proti jeho názorům vystupuje. Jaroslav Vlastu kvůli poměru s německým kavárníkem s hrubými nadávkami a bitím opouští. To samé však vzápětí udělá i kavárník, aby naverboval do Říše.

Vedlejší dějová linie velmi pěkně dokresluje atmosféru tehdejší společnosti. Dává odpověď na důvody postojů jednotlivých stran, jejíž role zastupují – Vlasta závidí Olze její postavení v divadle, Jaroslav nenávidí Čapka pro jeho snahu o mírové řešení a německý kavárník jde do války proti Čechům, protože mu zabili otce.

Khek střídá scény v nejvyhrocenějším bodě po podepsání Mnichovské dohody rychle, jednotlivé názorová spektra doslova hází do publika své argumenty, které jsou z jejich výchozí pozice vesměs všechny pochopitelné. Divák si pak sám musí položit otázku: a s kým se ztotožním já? Kdo je v právu? Existuje správné objektivní řešení situace?   

Naproti tomu v představení stojí také na mě až příliš dětinsky a sladce vyznívají některé dialogy Čapek – Scheinpflugová nebo bratrského tandemu. Krom jedné scény, kdy Josef nejeví nadšení ze svazku s Olgou s poukázáním na jeho nemoc, která z něj udělá v dohledné době invalidů, a tedy neschopného převzít odpovědnost za rodinu, jsou tyto vztahy líčeny jako skoro ideální a bezkonfliktní.

Kostýmové i kulisoví řešení spojuje jednoduchost, výstižnost. Z Pátečníků tak třeba pouhé černé čelenky udělají rázem stenografy. Jednotlivé obrazy se mění bez větších přestaveb: divadelní šatnu symbolizuje stolek na líčení se zrcadlem, kavárnu několik stolků, vysokoškolskou aulu řečnický pultík.  Na samém konci jeviště vzadu je po celou dobu představení roztažené bílé plátno. Promítají se na něj krátké filmové záběry, siluety okna, stromů, či vstupuje přímo do děje – jako zeď, na kterou se lepí plakáty, píší výhružná hesla, hraje se za ním stínohra (sny, odposlouchávání v druhé místnosti), aby byla nakonec rozbouřeným davem protržena.

Kvalitně udělaný je i divácký program. O hře jako takové se tam sice čtenář dozví v zásadě jen na deskách, ostatní text však skrz historicky populárně-naučné texty seznamuje s osudy postav, vystupující v představení.

Na závěr zážitek z hlediště: z divadel mám takovou zkušenost, že po představení se najde několik odvážlivců, kteří herce odmění potleskem ve stoje. Začnou a postupně se přidají i další a nakonec stojí prakticky celý divadelní sál. Po této hře tomu tak nebylo. Těch, kteří si stoupli, bylo v poměru s ostatními málo a ta většina sedět zůstala po celou dobu.