Snaha o větší participaci žen prochází naší republikou již od časů Československa, avšak bez větších úspěchů. Ani rozpad komunistického režimu a zavedení svobodných voleb nepomohlo českým ženám k větší účasti v poslaneckých či senátních lavicích. I proto je Česko jednou z mála evropských zemí, která neměla ženu na pozici premiérky nebo prezidentky. Jedná se o institucionální problém, nebo je politické prostředí vůči ženám nefér?
Česká republika není v otázce lepšího zastoupení žen v politice nijak úspěšná, což ostatně dokazuje i Gender Equality Index pro rok 2021. Podle něj je zastoupení českých žen v politice pod evropským průměrem. Nejvýrazněji se nerovnost projevuje v obecních zastupitelstvech a parlamentu. Evropský průměr zde činí asi 30 procent, avšak český průměr je pouhých 20 %.
Jediné, v čem se blížíme evropským průměrům, je procentuální zastoupení ministryň, kde rozdíl činí pouze pět procent. Data se však vztahují k vládě Andreje Babiše, ve které mezi šestnácti ministry zasedaly čtyři ženy. V aktuální vládě Petra Fialy zasedají tři ženy z osmnácti členů, což je znatelně méně.
Jedním z problémů, proč jsou ženy málo zastoupeny v politickém prostoru, jsou předsudky spojené s jejich vlastnostmi. Společnost často vnímá ženské vlastnosti z pohledu mateřství, proto ženy vidíme nejčastěji na postech spojených s péčí, školstvím a ochranou zdraví.
Jistou snahu o rovné zastoupení žen v politice vykazují zejména levicové strany. V České republice jimi jsou zejména ČSSD a KSČM (obě strany mají vnitrostranické organizace, které sdružují ženy). Dále jsou zde viditelné pokusy u Zelených, kteří se snaží prosazovat skladbu kandidátních listin metodou tzv. zipu (střídání mužů a žen). Problémem je, že žádná z uvedených stran nemá zastoupení ve Sněmovně, tedy ani možnost problém jakkoliv ovlivňovat.
Snaha o rovnost mužů a žen není pouze záležitostí politiky, ale širšího segmentu, zejména pracovního trhu. Pracovní trh je pro ženy mnohem otevřenějším a přátelštějším prostředím, než jsou politické strany, a zároveň nabízí benefity, které ženám pomáhají se do pracovního procesu jednodušeji zapojit (možnost hlídání, firemní školky, dětské akce apod.).
Oproti tomu politické strany tyto služby nenabízí, a většinou ani nabídnout nemohou, protože jde o náklady navíc, které mohou raději investovat do politické kampaně. A zde začíná jádro řešení celého problému. Bez zajištění základních podmínek pro účast žen (již zmíněné hlídaní nebo společenské akce orientované na děti) se budou ženy účastnit politických schůzí, jen pokud budou mít zajištěny věci spojené s obstaráním dítěte. Proto je pro zejména pro matky politická participace ztížena.
Jak naznačují předchozí řádky, k vyřešení problému rovného zastoupení žen a mužů v politice vede ještě dlouhá cesta. Vzhledem k západním trendům lze předpokládat, že i Česká republika se bude v budoucnu posouvat směrem k rovnému zastoupení obou pohlaví v celém spektru politiky.