Jedna z největších kapel současnosti Fontaines D.C. vydala své páté album Dopamine Chamber. Jde o ambiciózní výpověď o současném světě, v níž skupina opouští část své dosavadní identity a hledá nové zvukové i myšlenkové polohy. Přestože deska sklízí nadšené recenze a jako celek působí soudržně, její syntezátorové experimenty nenaplňují vždy svůj potenciál a postrádají výraznější momenty. Je začátek nové éry irské pětice skutečnou evolucí, nebo jen příslibem změny, která zatím nedokázala přesvědčit?
Fontaines D.C. se na své dosavadní cestě proměnili z postpunkové kapely s výrazným literárním přesahem v jednu z nejvýraznějších formací současné hudební scény. Tvrzení, že jsou největší současnou rockovou skupinou již zdaleka nepůsobí jako hyperbola. Irská pětice se za zhruba 12 let existence prodrala do žebříčků světových hitparád a streamingových platforem. Značný podíl na tom má deska Romance z roku 2024, která byla mimo jiné nominována ve dvou kategoriích cen Grammy. Úspěch lze vidět i na místech, kde Fontaines D.C. hrají. Irské a britské kluby vystřídaly obrovské stadiony v Evropě, Asii, Austrálii a Amerikách. S takovou popularitou samozřejmě přichází i tlak a očekávání. Je tato nově nabytá sláva spíše prospěšná, nebo škodlivá?
Koncept dopaminové komnaty
Fontaines D.C. si dobře uvědomují zvrácenost dnešního světa a materializují další aspekt jakési převládající světové nálady, zmíněné už v představení nejnovějšího alba Interpol. Ostatně sám frontman Grian Chatten v rozhovoru pro NPR Music vyslovil toto: „Myslím, že chci v lidech vzbuzovat nějaké pocity o světě, v němž žijí. Protože je tak strašidelný (…), je přirozenou lidskou reakcí z něj utéct a rozptylovat se. My žijeme
v úžasné době rozptýlení a (…) dekadence. Přijde mi, že stojíme na prahu velkého zlomu a nevím, co přijde po něm.“
Většinu textů napsal Chatten o samotě. Inspirací mu byl jeho pobyty v Benátkách, Vídni a na Sicílii které ho vedly přemýšlet o rozpadu kdysi velkých civilizací. Za temnou náladou alba bohužel stojí i jedna osobní událost: tragická smrt manažera, blízkého přítele a „šestého člena kapely“ Trevora Dietze, která skupinu silně zasáhla. „Trevor byl po našem boku od samotného začátku kapely (…) bude nám navždy chybět,“ uvedli Fontaines D.C. v instagramovém příspěvku.
Již z prvních představených materiálů bylo jasné, že Dopamine Chamber bude v podstatě estetickým opakem předcházející Romance. Zatímco té dominuje světle modrá, Dopamine Chamber je oděna v černé. Ač mohou na první pohled působit jako své opaky, mají i leccos společné. Kontrastní neonové barvy jsou jasným odkazem a nepřímo poukazují na vzájemnou provázanost. Dopamine Chamber tedy není negací Romance, ale její evolucí. Můžeme ovšem zpozorovat ještě jeden odkaz na předchozí alba a to v podobě fontů užitých na album coveru. „Dopamine“ je totiž napsané bezpatkovým tiskacím písmem, odkazujícím na cover arty Dogrel a A Hero’s Death, a „Chamber“ zase gotickým písmem odkazujícím na Skinty Fia a již zmíněnou Romance. Kapela tedy zjevně staví na základech položených předešlými deskami a chce mezi nimi zachovat jakousi kontinuitu přirozeného vývoje.
Singly
Jako první vsadili Fontaines D.C. na Marianne. Tato skladba posluchačům zřetelně představila nové směřování kapely hned na několika rovinách. Nejznatelnější změnou je přítomnost syntezátorů, kterých sice kapela využila při některých předchozích skladbách, ovšem ne v takové míře. Nový směr ilustruje i text – nejvíce v pronikavých verších referénu „You can follow my lead / I can help you disappear“ Jako hlavní rádiový single Dopamine Chamber s působivým videoklipem funguje Marianne velmi dobře, přesto nelze setřást pocit, že skladbě něco chybí.
Následujícím singlem překvapivě nebylo Six Shot Morning, které představili spolu s Marianne během svých letních koncertů, nýbrž Tongue. Tato skladba opouští punkovo-rockový zvuk, typický pro v podstatě celou diskografii kapely, ve prospěch instrumentálky inspirované hip-hopem
a industrialem. Zejména silné jsou paralely s Death Grips a Massive Attack. Text je velmi repetitivní a může v tomto ohledu vyvolávat vzpomínky
na debut Dogrel. Tongue vznikla již během nahrávání Romance v roce 2024, poté, co bylo Chattenovi diagnostikováno ADHD. Mimo jiné, i na to odkazuje text – konkrétně verš „More abuse than an Adderall“( pozn. red. tento lék je totiž užíván právě k léčbě zmíněné poruchy).
Posledním vydaným singlem byla Where is Gone?. Tato skladba předznamenává další výrazný odklon od dosud známého zvuku Fontaines D.C.
a zároveň první spolupráci v historii kapely. Některé verše totiž zpívá španělská popová ikona Rosalía. Nejen díky tomu zní píseň velmi filmově. Zahraniční magazíny ji přirovnávají k soundtracku nového filmu s Jamesem Bondem a podle ohlasů na sociálních sítích nejsou redaktoři jediní, kteří by si tuto skladbu dokázali představit při závěrečných titulcích nějakého snímku. Filmy jsou ostatně jedním z výrazných motivů celé desky, takže není překvapující, že se kapela o něco takového pokusila. Oproti ostatním baladám irské kapely působí text stroze; originální obraty jsou nahrazeny přímočařejším narativem a nadužívanými motivy. Příkladem budiž „The darkest room / On the brightest day„. Tato slova sice odráží myšlenku duality života, ovšem způsob předání této myšlenky není nijak originální. Odráží absence originálního poetického jazyka nově nabytou slávu Fontaines D.C.?
Průvodce Dopamine Chamber
Do světa dopaminové komnaty nás uvádí Six Shot Morning, které je opravdu energickým a grandiózním uvítáním. Píseň je založena na velmi dobře strukturované gradaci začínající syntezátorovými melodiemi, ke nimž se postupně přidávají ostatní nástroje. Vše vede k explozivnímu refrénu těsně za polovinou skladby. Jde o jednu z mála (ne-li jedinou) opravdu dynamických písní na albu, což je opravdová škoda, protože se může zdát, že albu trochu dochází dech. Následuje Mimesis, vzácný příklad pozitivně laděné písničky, který ale posluchače neohromí. Syntezátorové melodie jsou jednoduché, o to lépe zapamatovatelné, a dávají prostor výrazním bicím a basové lince ve stylu New Order. Jednotlivé sloky se poslouchají velmi příjemně, refrén bohužel méně. Nelze setřást pocit jako by refrén nebyl vrcholem písně a jen jednou z jejích součástí. Přesto jde o jednu z výraznějších písní alba. Happy For You pojednává o rozpadu nešťastného vztahu (tento motiv je na Dopamine Chamber hojně užíván) za doprovodu kytarové melodie podobné The Cure a opět staví na gradaci, která vede ke grungové kytarové explozi v refrénu. První polovinu desky uzavírá Demolition, v niž ustupují syntezátory ve prospěch běžných nástrojů Fontaines D.C. a která dále rozvíjí zmíněný motiv rozpadajícího se (nebo již rozpadlého) vztahu. Text je jedním z povedenějších na Dopamine Chamber a ač jde o relativně běžné téma, pocity ze vztahu jsou vylíčeny originálně a na poměry desky i relativně poeticky.
Druhou stranu desky uvádí baladická skladba One Man, která svým tónem a emotivními smyčci může připomínat In the Modern World z Romance. Mimo jiné ve verších této písně slyšíme vyslovený název alba. Následuje You Miss Me, jejíž úvodní verše jsou kreativní, ačkoliv opět pojednávají
o ne úplně šťastném vztahu. Japan je jakousi mimořádností; spojením textu Bug a instrumentálky Favourite. Jde o jednoduchou skladbu s ironickými verši, která, ač není singlem, se nejblíže přibližuje hitu. Album končí Intimate, která je v jistém smyslu podobná Six Shot Morning – zejména ve své umělé syntezátorové atmosféričnosti. Intimate je temná, tajuplná a je perfektní závěrečnou písní. Nedoplácí na slabý refrén, ale na outro, jehož prvoplánovité rýmy tahají za uši a kazí dojem z celé písně. Nicméně, zbytek textu, zejména tedy naléhavý, rapem inspirovaný bridge, je velmi působivý a perfektně uzavírá pomyslný kruh dopaminové komnaty.
Závěr
Dopamine Chamber sklízí pětihvězdičková hodnocení a extrémně pozitivní ohlasy napříč celým spektrem světových hudebních publikací. Je však toto nekritické přijetí namístě? Album je bez pochyb solidním dílem, nicméně má svá slabá místa. Je zřejmé, že se Fontaines D.C. (chtěně či nechtěně) vlivem své nově nabyté slávy orientují na čím dál víc mainstreamové publikum. Pravděpodobně tedy nestojíme jen na prahu změny našeho světa, ale i na prahu změny samotných Fontaines D.C. (a to jak změny zvukové, tak myšlenkové). Ač je Dopamine Chamber prezentována jako evoluce, nelze si nevšimnout jisté formy odcizení od minulých desek. Pryč jsou písně stavěné převážně na kytarách, stejně jako poetické verše
a sloky a na jejich místo nastoupilo něco nového, co se ještě bude muset vstřebat. Začátek této nové éry kapely působí trochu nejistě a je tedy otázkou, zda ji irská pětice dál rozvine, nebo se vrátí ke svým kořenům.
Dopamine Chamber je velmi zajímavým konceptem. Trefně pojmenovává aspekty dnešního světa, ovšem ne vždy je přesně převádí do instrumentální podoby. Instrumentálky založené na syntezátorech nejsou nudné, nicméně ani nijak převratné. Pravděpodobně budou muset ještě časem uzrát, stejně jako si členové kapely budou muset zvyknout na jejich užívání. Albu také chybí hity. Oproti Skinty Fia a Romance působí poněkud prázdně a to i přes to, že jde o v celku koherentní dílo. Album je dobré. To je ale zároveň jeho největší slabinou. Je jen dobré, nevzbuzuje větší emoce a selhává tedy ve splnění svého vytyčeného cíle.