Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

26.01.2021 13:04

Absurdní krádež Mony Lisy krok za krokem

Proslulost Mony Lisy je v podstatě dílem náhody. Dnes nejslavnější obraz světa byl ještě na začátku dvacátého století pouze jedním z mnoha renesančních děl, z nichž bylo plno mnohonásobně hodnotnějších než to da Vinciho. Ženu s tajemným úsměvem veřejnost poprvé spatřila roku 1804 v pařížském muzeu Louvre, kde spořádaně čekala až do jednadvacátého srpna 1911. Toho dne totiž po obrazu zbyla jen prázdná stěna.

Krádež světovou senzací

Podoba muzea Louvre v roce 1911 měla k té dnešní velmi daleko hned z několika důvodů. Dnes ostře střežená stavba plná alarmovaných bezpečnostních zařízení tehdy představovala muzeum pod dohledem seniorů a vojáků ve výslužbě, kam denně zavítala jen hrstka návštěvníků. Pyšnila se především francouzskými královskými sbírkami umění a předměty z válečných loupeží z dob Napoleonových tažení po Evropě. Jedním z méně významných obrazů byla také Mona Lisa vystavená v Salónu Carré.

Její krádež připadla na strategický den, pondělí, kdy byla budova uzavřená pro veřejnost a kdy se v ní nacházelo jen pár zaměstnanců a muzejní ostraha. Ředitel údržby toho rána provedl tradiční obchůzku, na níž zprvu nezpozoroval nic, co by se zdálo v nepořádku. Při druhém kole obhlídky si však všiml, že na stěně chybí obraz Mony Lisy. To zjištění ho nijak neznepokojilo, neboť bylo běžné, že se během dne s obrazy manipulovalo z důvodu pravidelného čištění. Chybějící dílo zůstalo bez povšimnutí ještě několik dlouhých hodin, než na onu skutečnost upozornil malíř Louis Béroud, jenž přišel do muzea vytvořit kopii Mony Lisy. Jeho stížnost ihned spustila poplach. V prvotních okamžicích zmatku se věřilo, že dílo může být ukryto někde v budově, náměstek ředitele muzea však brzy učinil důležitý nález v podobě rámu a ochranného skla u služebního schodiště. Obraz Mony Lisy se ocitl v nebezpečí.

Victory gives trainer Mona Lisa-style smile | National Trotguide

Vincenzo Peruggia, Foto: National Trotguide

Záhada zmizelého díla zaplnila titulní stránky novin po celém světě, v důsledku čehož byla francouzská policie, čelící jedné z největších světových krádeží, pod velkým tlakem. Případ tedy převzal Louis Lépine, v té době zkušený detektiv se skvělým renomé, o jehož schopnostech případ vyřešit nikdo nepochyboval. Muž byl postaven před složitou situaci. Jelikož neznal pravděpodobný čas krádeže, začal nejprve s výslechy jednotlivých zaměstnanců Louvru, kteří se v prostorech pohybovali. Šéf údržby muzea vypověděl, že obraz s jistotou zahlédl na svém místě v půl sedmé ráno, zatímco v půl deváté a pět minut byl již pryč. Z tohoto tvrzení vyplývá, že pachatel Monu Lisu odnesl během pětašedesáti minut mezi těmito časovými úseky. Dále detektiv pracoval s informací jednoho z instalatérů, který potkal jakéhosi dělníka v bílém oděvu nedaleko místa, kde se později našel rám.

Vyšetřování se zpočátku zdálo být na dobré cestě, zejména díky Lépinovým progresivním metodám v oblasti forenzního vyšetřování. Jako jeden z prvních totiž využíval otisky prstů k identifikaci. Ke spolupráci při řešení nelehkého úkolu si povolal významného antropologa Alphonse Bertillona. Databáze zločinců, s nimiž by mohli porovnat otisk prstu nalezený na ochranném skle, čítala přes sedm stovek lidí, což by v rámci manuální práce zabralo příliš mnoho času. Lépinovi se nakonec podařilo seznam zúžit, jelikož si všiml, jakým způsobem byl obraz z rámu vyjmut. Pachatelem byl někdo, komu záleželo na zachování kvality díla. Detektiv tak díky tomuto zjištění nabyl dojmu, že Mona Lisa mohla být ukradena pouze vysoce kvalifikovaným týmem zlodějů umění.

Tuto teorii však musel zanedlouho opustit. Díky malému experimentu totiž naopak došel k závěru, že zlodějem musel být jedině bývalý či současný zaměstnanec muzea. Zatímco policistům trvalo obraz sejmout celých pět minut, pracovník Louvru byl hotový do pěti vteřin. Otisky se však s nikým z personálu neshodovaly, a tak musely být prověřeny všechny společnosti, se kterými Louvre v minulosti navázal spolupráci. Detektiva zajímala obzvlášť firma dodávající ochranné schránky na obrazy, která v letech 1907 až 1909 manipulovala i s některými muzejními obrazy. Případ se konečně začal posouvat dál v momentě, když na sebe upozornil jistý muž zvaný Vincenzo Peruggia.

Italský imigrant, nebo Picasso?

Mona Lisa: Greatest art theft in history?

Zdroj: CNN

Vincenzo Peruggia od začátku nezapadal do detektivových představ o tom, jak by měl skutečný pachatel vypadat. Tento téměř třicetiletý italský přistěhovalec přišel do Francie s vidinou lepších pracovních příležitostí a napohled působil jako nepříliš inteligentní a finančně zaopatřený muž. Mimoto byl v dřívějších dobách zatčen za krádež a napadení prostitutky nožem. Svou účast v případě zmizelého obrazu však popřel. Detektiv Lépine muže s přihlédnutím k jeho alibi a nízkému postavení po pár dnech vyřadil ze seznamu podezřelých. Peruggia se v jeho očích nejevil jako člověk, jenž by byl schopen ukrást umělecké dílo. Místo toho svou pozornost zaměřil na malíře Pabla Picassa, který měl naopak všechny znaky usvědčující pravého pachatele — byl vzdělaný, světaznalý a pocházel z ciziny. Umělci záhy uškodily i hlavy iberských sošek z Louvru nalezené při domovní prohlídce, jež mu kdysi věnoval přítel. Usvědčující se zdálo být i jeho dřívější prohlášení, že „dobří umělci kopírují, ale nejlepší umělci kradou”. Zatčen byl později i básník Guillaume Appolinaire, policie nicméně musela oba umělce po pár dnech propustit pro nedostatek důkazů. Proslulý detektiv Lépine si poprvé za svou kariéru nevěděl s případem rady a řešení záhady ztraceného obrazu se tak odložilo na dobu neurčitou. Rozuzlení mělo přijít až za celé dva roky.

Kauza díky nezájmu médií již poměrně vychladla, když dostal florentský obchodník s uměním Alfredo Geri dopis z Paříže. Autor se v něm chlubil vlastnictvím obrazu Mony Lisy a nabízel Gerimu pětadvacetiprocentní slevu za jeho italskou národnost. Obchodník si s mužem smluvil schůzku ve Florencii, na níž přišel s ředitelem muzea Uffizi, jenž měl ověřit pravost díla. Údajný majitel Mony Lisy odkryl falešné dno truhly a předal mužům předmět zabalený v červeném sametu. Ti se chtěli o pravosti Mony Lisy ujistit porovnáním s fotografiemi a odjeli do galerie Uffizi i s obrazem, který jim majitel ochotně půjčil. Zanedlouho se pak u jeho dveří objevila policie, kterou na pochybného muže odborníci zavolali. Zatčeným byl paradoxně Vincenzo Peruggia. Peruggia byl prvním podezřelým, kterému francouzská policie nakonec chybně nesejmula otisky, jelikož se jevil jako prostý muž nesedící do profilu člověka, jenž by byl motivován ke krádeži uměleckého díla.

Jak prosté

Vincenzo Peruggia stojí v sedm hodin ráno před Louvrem a následně vchází dovnitř. Vyjde po schodišti nahoru, cestou nikoho nepotkává. Rozhodne se zajít do Salónu Carré, kde spatří obraz Mony Lisy. Sejme ho a sejde několik pater po služebním schodišti, kde vyjme dílo z rámu a snaží se najít nejbližší východ. Dveře na dvůr jsou však zamčené a vracet se s obrazem zpátky vnímá jako příliš riskantní. Zkusí tedy odmontovat zámek, v tom ale na schodech slyší instalatéra, který si dané dveře otevře klíčem, Vincenza však dál nepustí. Ten se tedy musí vrátit původní cestou a nikoho ke svému štěstí s obrazem v ruce nezastihne. Celá akce zabere bezmála dvacet minut.

V případu krádeže Mony Lisy jsou absurdní téměř všechny jeho aspekty: způsob odnesení díla z muzea, bezpečnostní systémy budovy, pochybení policie či naivita Perrugii při obchodování s obrazem. Onen trestný čin je mimo jiné úzce spojen s tehdejšími společenskými poměry, které muže k jeho jednání vedly. Peruggia patřil k početné skupině italských imigrantů, kteří ve Francii zastávali podřadnější práce a byli často diskriminováni. Nedokázal pochopit, že francouzská společnost obdivuje díla velkých italských umělců, ale Italy ve své zemi vnímá jako druhořadé. Peruggia se chtěl skrze obraz Francouzům pomstít, neboť se také mylně domníval, že Mona Lisa byla součástí Napoleonovy válečné loupeže a nebylo by tak trestné ji ukrást zpátky pro Italy. Pachatelovou motivací byly tedy především vlastenecké zásady. Zajímavý je také fakt, že byla Mona Lisa pouhou náhražkou jeho lupu. Původně chtěl totiž ukořistit dílo Mars a Venuše, jež uteklo slávě jen díky svým rozměrům, kterých se Peruggia zalekl.

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře