Přesně před 101 lety byla Společností národů ratifikována Versailleská smlouva, dokument, který změnil dějiny světa.
Čím se tak výrazně zapsal do historie? Stal se klíčovým nástrojem pro potrestání a degradaci Německa po první světové válce, což podle mnohých historiků následně zapříčinilo vzestup Hitlerovy NSDAP a finálně i druhou světovou válku.
Smlouva, kterou za Německo podepsali jako projev nesouhlasu dva relativně bezvýznamní ministři, nutila nově vzniknuvší Výmarskou republiku (následnický stát Německého císařství – Deutsches Kaiserreich) se vzdát velké části teritoria ve prospěch Polska, Francie a Dánska a menší části ve prospěch Belgie, Československa, Litvy a „Svobodného města Gdaňsk“.
Sársko (Saarland) bylo nadále pod kontrolou Ligy národů a po 15 letech mělo referendum rozhodnout, zda připadne Výmarské republice, či Francii. Republika také musela uznat nové státy Polsko a Československo, demilitarizovat Porýní (Rheinland), vzdát se většiny svého námořnictva (smělo si ponechat jen dvanáct větších válečných lodí), veškerého letectva, ponorek, tanků a dělostřelectva a limitovat svojí armádu na 100 000 mužů. Ovšem hlavně, a to Němcům leželo nejvíce v žaludku, museli zaplatit 132 miliard marek jako reparace.
Obrovské reparace, ztráta části průmyslu a celosvětová poválečná krize způsobily ve Výmarské republice politickou krizi. Proběhlo několik pučů – několik komunistických i slavný pivní puč, kdy se nacisté pokusili převzít moc v Bavorsku.
Následovala hyperinflace, kterou se nepodařilo zcela uklidnit až do světové hospodářské krize ve třicátých létech. Ta způsobila další ekonomický propad, jenž výrazně pomohl nacistům k moci. V roce 1933 se Adolf Hitler stal kancléřem a Evropa byla na cestě k další válce. Netrvalo dlouho a nacisté získali absolutní moc, po smrti prezidenta Hindenburga se Adolf Hitler chopil náhle prázdného úřadu a sloučil ho s úřadem kancléře. Ostatní politické strany byly postupně vytlačeny, odpůrci režimu zavíráni a pogromy proti židům se staly státem podporovanou akcí.
Započalo období rapidní reformace a zvětšování armády, modernizace námořnictva (částečně započala už před Hitlerovým nástupem stavbou křižníků tříd Emden Königsberg a Leipzig a pancéřových lodí třídy Deutschland) a výstavba letectva, dělostřelectva a tanků.
Většina probíhala prozatím pod přísným utajením. Kvůli dvěma ztraceným dekádám výzkumu a technologií začínalo Německo (Hitler název Výmarská republika i její vlajku brzy po svém nástupu zakázal) ve vojenské technice v podstatě s čistým štítem.
Přišly proto plány k zajištění větší industriální kapacity a surovin. Referendum v Sársku, ať už zmanipulované nebo ne, vrátilo oblast Německu. Wehrmacht dostal rozkaz znovu obsadit Porýní a vláda tvořila nová pracovní místa, z nichž většinu ve vojenském průmyslu.
Skromné začátky ve formě lehkých tanků, dvouplošníků v letectvu, malých torpédoborců, křižníků a ve své době již zastaralých ponorek pro námořnictvo brzy vystřídaly slavné tanky PZ.III (1939), stíhačky Bf109 (1937), bombardéry Ju-87 (1936) a obří bitevní lodě Scharnhorst (1935) či Bismarck (1936).
Německo si tak mohlo pomalu dovolit být čím dál tím agresivnější. To už známe z historie, anšlus Rakouska, obsazení Sudet a později celého Česka a vznik závislého státu na Slovensku pod vedením klerofašistického Tisa, obsazení Klajpedy (jižní Litva), invaze do Polska, invaze do Dánska a Norska…
Když se ale zamyslíme, mohla jiná Versailleská smlouva zapříčinit i jinou historii? Mohla zabránit druhé světové válce? Nejspíše ano. Stačilo jen, aby Německo nemuselo platit tak obrovské reparace a aby se nemuselo vzdávat svého průmyslu.
Formulace, že válka byla zcela zaviněna Německem, a proto by Německo mělo platit obří reparace, byla minimálně mylná, ne-li zcela pokrytecká. Likvidace armády, letectva a námořnictva a ztráta velkých územních celků měla státy Dohody uspokojit.
Říká se, že historii píší vítězové. Někdy jsou však i vítězové zaslepeni pomstou a ve stylu Hamleta si ukousnou větší sousto, než jsou schopni sežvýkat. Poučením z Versailleské smlouvy a jejího neodvratného selhání tedy je nemyslet nikdy jednostranně. Nenechat se zaslepit a vždy si celou situaci objektivně rozebrat v plném rozsahu. Zasadit vše do souvislostí a zvážit každý náš krok.
Dovolím si na závěr vznést jedno osobní přání. Kéž by se naši spoluobčané i politici tohoto poučení drželi. Historie se totiž stále opakuje.
