Vítám vás u posledního dílu Amerického týdne během volebního období Donalda Trumpa. Při té příležitosti jsem se rozhodl dnešní díl vaší oblíbené rubriky o americké politice věnovat právě odcházejícímu prezidentovi. Společně si připomeneme všechny důležité momenty, které formovaly jeho prezidentství, připomeneme si známé eskapády a zamyslíme se nad jeho odkazem. Má trumpismus co nabídnout budoucím republikánským politikům, nebo se od něj dříve loajální strana odvrátí? A co čeká Trumpa v budoucnu? To vše, a ještě maličko více se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!

Že to ale byly dlouhé čtyři roky. Donald J. Trump, troufalý obchodník, který se odedávna topil v penězích, měl vždycky vysoké politické ambice. Mezi jeho největší vzory patří bývalý prezident Ronald Reagan, jehož dlouhodobě obdivoval ještě předtím, než se z oblíbeného hollywoodského herce stal kalifornský guvernér a následně prezident Spojených států. Ostatně byl to právě Reagan, kdo začal v 80. letech používat Trumpem zprofanované heslo „Make America Great Again”. Nutno však dodat, že přátelství těchto dvou vlivných mužů bylo tak trochu jednostranné.

Poprvé se Trump svou slávu pokusil přetavit v politickou kariéru už v roce 1999, kdy ohlásil spuštění své prezidentské kampaně, jejíž cílem bylo vyhrát nominace Reformní strany (Reform Party) a posléze zvítězit v listopadových volbách roku 2000. Už v únoru toho roku však z boje o Bílý dům odstoupil, a to údajně proto, že věřil, že Reformní strana je „příliš dysfunkční na to, aby jeho kampaň podporovala a umožnila mu ve volbách zvítězit“. V listopadu se nakonec o prezidentské křeslo utkal George W. Bush a Al Gore, přičemž se z vítězství nakonec radoval první jmenovaný.

Posouváme se o osm let dál, téměř okamžitě po volebním vítězství Baracka Obamy z roku 2008 se z Trumpa stal jeho zarytý kritik. Zklamání z nedodržených Obamových slibů, které se po osmi letech jeho vlády šířilo v americké společnosti, bylo pravděpodobně jedním ze základních kamenů pro Trumpovu druhou, tentokrát mnohem vážněji myšlenou prezidentskou kandidaturu. Ani mezi republikány však jeho kampaň dlouho nebyla brána vážně. Mezi hlasité odpůrce Donalda Trumpa se během kampaně v roce 2016 zařadil například Lindsey Graham nebo Ted Cruz – oba patří v současnosti mezi Trumpovy nejbližší a nejfanatičtější obdivovatele.

Tehdejší republikánské primárky by se tak daly popsat jednoduchým slovním obratem: všichni proti Trumpovi. Ani zkušení politici jako Chris Christie, Jeb Bush nebo Marco Rubio však nakonec Trumpově pravicově-nacionalisticky orientované kampani nedokázali dlouho vzdorovat, a po divokých primárkách měla republikánská strana víceméně jasno: do voleb posílá do té doby vcelku populárního boháče Donalda Trumpa.

Zatímco se republikáni symbolicky podepisovali pod Trumpovu kandidaturu, Hillary Clinton na straně demokratů čelila v rámci své strany nevídané rebelii. V primárkách se utkala s levicovou ikonou Berniem Sandersem, který pod svá křídla vzal především mladé a latinskoamerické voliče, a ačkoli mu ze začátku nikdo nedával moc šancí, začal se jejich souboj přiostřovat. Do jisté míry si tak s Trumpem byli podobní – ani jeden z nich nebyl registrovaným členem té strany, za jejíž nominaci bojoval, a oba byli tamním establishmentem považování za neškodné outsidery.

Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma kandidáty, kteří jsou ve všech ostatních aspektech rozdílní jako den a noc, byla ale koncovka. Zatímco se tak Trump radoval z ukořistění republikánské nominace, Sanders nakonec na Clinton nestačil a ze souboje o prezidentské křeslo odstoupil. Na rozdíl od předešlých kandidátů se svou podporou demokratické kandidátce přispěchal (dá-li se to slovo v tomto kontextu vůbec použít) až měsíc nato.

Možná i proto šla Demokratická strana do voleb značně rozdělená a možná i proto se z těsné výhry, všem průzkumům, ukazatelům a předpovědím navzdory, nakonec radoval Donald Trump. A tak začalo jedno divoké prezidentství…

Většina z nás si asi pamatuje na jeden z prvních Trumpových kroků na poli migrační a zahraniční politiky, a sice bezprecedentní zákaz vstupu muslimským obyvatelům pocházejícím z určitých zemí na půdu Spojených států. O tomto dekretu se následně celé dva roky vedly hořečnaté spory, které vyvrcholily až rozsudkem Nejvyššího soudu, který se v případě Trump v. Hawaii těsnou většinou přiklonil k zachování tohoto, podle žaloby protiústavního cestovního zákazu.

Během první fáze svého prezidenství Trump také odstoupil z tzv. Pařížské klimatické dohody, ke které Ameriku zavázal jeho předchůdce a která svým signatářům nařizovala výrazné snížení produkce skleníkových plynů a splnění stanovených ekologických cílů. Stejně tak zrušil další nemalé množství Obamových ekologicky zaměřených dekretů. Jednoduše řečeno, pro životní prostředí byly první měsíce Trumpovy vlády obzvláště těžké.

Jedním z dalších Trumpových velkých slibů, které formovaly jeho úspěšnou prezidentskou kampaň, byl legendární příslib postavit „velkou, krásnou zeď“ na hranicích USA s Mexikem – ke všemu ještě řekl, že ve finále přinutí výdaje za její stavbu zaplatit mexickou stranu. I tento prezidentův plán byl dlouhodobě opozičními demokraty kritizován, a nakonec vyústil až ve vládní krizi, která vyvrcholila v tzv. government shutdown, do češtiny poněkud krkolomně přeloženo jako vypnutí vlády.

To je stav, ve kterém se Kongres nedokáže dohodnout s Bílým domem na podobě federálního rozpočtu pro příští rok. To bývá vcelku běžná praxe, zřídka se však stává, že celá situace zajde tak daleko, že vládním institucím jednoduše dojdou peníze, které ke svému fungování potřebují. Trumpův shutdown z přelomu roku 2018 a 2019 byl ve své délce trvání 35 dní tím nejdelším, jaký kdy americká vláda zažila, a ve finále z něj prezident vyšel jako poražený – kývnul totiž na schválení federálního rozpočtu, ve kterém nebyly zahrnuty výdaje na stavbu slíbené mexické zdi.

Tento neúspěch navíc přišel po další hořké porážce, kdy v kongresových volbách pořádaných v listopadu 2018 ovládli demokraté Sněmovnu reprezentantů, a výrazně tak zkomplikovali prosazení republikánské agendy. Nová mluvčí Sněmovny Nancy Pelosi usedala na své vůdčí křeslo s cílem zablokovat co největší množství Trumpovy xenofobní agendy – a ať už si o ni myslíme, co chceme, musíme uznat, že se jí to do značné míry podařilo.

A když už mluvíme o xenofobní agendě, mělo bychom si připomenout i Trumpovu migrační politiku tzv. nulové tolerance. Obrázky dětí, které američtí pohraničníci odtrhávají od svých rodičů a zavírají je do klecí (!), obletěly svět. Jakkoliv se během mé rubriky snažím být nestranný, neodpustím si říct, jak zavrženíhodná tato politika je. Možná byste řekli, že se proti prezidentovi a jeho rasistickým postupům na jižní americké hranici Kongres víceméně jednotně postaví a že bude považovat její ukončení. To byste ale byli trochu vedle.

Trumpovi republikáni se během jeho čtyřletého prezidentství naučili přehlížet a odpouštět všechny jeho „přešlapy“, ignorovali jeho sexuální a korupční skandály a slepě ho podporovali prakticky ve všem, co dělal. Jednoduše řečeno, kudy šel Trump, jeho spolustraníci z Kongresu ho následovali. Když tak vyšlo najevo, v jak nelidských podmínkách probíhá oddělování malých i větších dětí od jejich rodičů, republikáni nejen že se od této praktiky nedistancovali, nýbrž ji a Trumpa hájili.

Tehdy to už nebyl boj pravice s levicí. Nebyl to boj proti zdravotnické reformě, nebyl to boj proti daňové reformě, nebyl to boj o podobu rozpočtu ministerstva obrany. Na hranicích se na Trumpův rozkaz cíleně ničily celé rodiny, rodičům se braly jejich malé děti a zavíraly se do klecí. To už nebyl boj progresivistů s konzervativci. Byl to boj proti rasistické a naprosto nehumánní politice, byl to boj proti ničení životů, byl to boj za lidská práva.

Podobně přitom demokraté nahlíželi už na Trumpův pokus o zrušení významné reformy zdravotnictví, kterou v roce 2010 prosadil Trumpův předchůdce Barack Obama. Reforma, známá jako Obamacare nebo ACA zajišťovala dostupnou zdravotní péči spoustě do té doby nepojištěným Američanům, a přestože stále zanechávala milióny lidí bez nároku na pojištění, jednalo se o největší zdravotnickou reformu od roku 1965, kdy prezident Lyndon Johnson zavedl dodnes fungující programy Medicare a Medicaid.

Republikáni se proti ACA stavěli už od začátku, a když v roce 2016 získali Bílý dům a většinu v obou komorách Kongresu, bylo jasné, co bude v brzkých měsících následovat. Republikánský návrh, který se zrušením Obamacare počítal, naše dostatečnou podporu v dolní komoře, v Senátu se ohledně něj však svedla pompézní bitva. Zákon, který Mitch McConnell pojmenoval Health Care Freedom Act, nakonec v horní komoře velmi těsně neprošel, a to díky republikánům Lise Murkowski, Susan Collins a Johnu McCainovi.

Právě poslední zmiňovaný sehrál v hlasování onu rozhodovací roli. Jen pár dní předtím, než měl Senát o osudu Obamovy reformy rozhodnout, prodělal tento arizonský senátor operaci, během které mu byl objeven zhoubný nádor na mozku. Do Washingtonu se vrátil pouze kvůli tomuto hlasování, které za stavu 50-49 uvízlo na mrtvém bodě, a posledním a tedy tím, kdo měl o osudu ACA rozhodnout, byl právě McCain. Scéna, kdy se ze zasedací místnosti odporoučí, aby se za pár chvil vrátil a po dlouhém napínání všem ukázal palec dolu na znamení „proti“, je dnes již legendární. John McCain je tak demokraty často oslavován jako muž, co zachránil Obamacare. Zhruba rok nato komplikacím spojeným s rakovinou mozku podlehl.

Zcela loajální byli republikáni k Trumpovi i během jeho prvního procesu impeachmentu, který Sněmovna zahájila v prosinci 2019, a to kvůli Trumpově roli v tzv. ukrajinské aféře. Podle obžaloby, ale také mnoha nezávislých svědků, ze kterých nemalé množství tvořili bývalí členové Trumpovy administrativy, vyhrožoval prezident svému ukrajinskému protějšku Zelenskému. Konkrétně prý podmiňoval vojenskou pomoc Ukrajině zahájením vyšetřování Huntera Bidena, syna tehdejšího prezidentského kandidáta Joea Bidena, který na Ukrajině dlouhodobě působil na vysoké pozici v plynárenské firmě Burisma.

Něco takového americká historie nepamatuje, a k zahájení i potvrzení impeachmentu, tedy ústavní žaloby na prezidenta, to alespoň ve Sněmovně reprezentantů stačilo. I přes přítomnost svědků, kteří nezávisle na sobě a pod přísahou vypovídali proti Trumpovi, se však k demokratům nepřipojil ani jeden republikánský kongresman či kongresmanka.

A podobný příběh se konal i v Senátu. Zde však republikáni, kteří tehdy horní komoru ještě stále ovládali, šli přeci jen o něco dál. McConnell ani nedovolil předvolání svědků, a všichni víme, že soud bez svědků není soud, nýbrž obyčejná fraška. Nakonec tak Trumpův impeachment v Senátu neprošel, a prezident byl všech bodů obžaloby zproštěn. Jediným republikánem, který hlasoval pro usvědčení, byl Mitt Romney.

Z tohoto skandálu, který by většině jeho předchůdců pravděpodobně zlomil vaz, tak Trump vyšel paradoxně jako vítěz, silnější než kdy předtím. Otestoval si věrnost své strany, ekonomika šlapala a vypadalo to, že kdokoli se mu v listopadu postaví, Trump ho dokáže porazit.

Proti tomu sice mluvily mnohé průzkumy, které prezidenta opět pasovaly do role outsidera, většina lidí jim však po jejich debaklu z roku 2016, kdy byly předvolební odhady úplně vedle, nevěnovala přílišnou pozornost. Podle mnohých byl tak Donald J. Trump na nejlepší cestě k druhému volebnímu období. Jenže pak začala celosvětová pandemie. No, a zbytek příběhu už známe…

Dnes, 18. ledna 2021, zbývají do konce Trumpova prezidentství už pouhé hodiny. Joseph R. Biden a Kamala D. Harris složí své slavnostní přísahy už v poledne 20. ledna, a to před budovou Kapitolu ve Washingtonu, D.C. Donald Trump bude prvním prezidentem po dlouhých 152 letech, který nebude přítomen na slavností inauguraci svého nástupce.

Důvodů k tomu má nepochybně hned několik. Po nechutném útoku jeho příznivců na Kapitol z 6. ledna se dosluhujícímu prezidentovi po čtyřletém obdivu dostalo zavržení i od mnoha bývalých spojenců. Někdo říká, že se jednalo o zkrat, který zcela zničí Trumpův prezidentský odkaz. Já jsem však toho názoru, že ho to „pouze“ výrazně podtrhává.

Trump měl vždy poněkud autoritářské sklony. Jeho politika i názory jsou nepochybně xenofobní, rasistické, misogynní, homofobní a mohl bych pokračovat. Nemám nejmenší pochyb o tom, že je Trump rasista. Když se podíváme na jeho již zmiňovaný cestovní zákaz nebo rozdělování mexických rodin na hranicích, vidíme jasné porušování individuální svobody jedince, a to na základě jeho vyznání nebo rasy. Prezident se netajil ani svým obdivem ke konspiračním skupinám, jako je např. QAnon. Po protestech neonacistů a fašistů v Charlottesvillu označil účastníky, kteří mávali vlajkami konfederace a hákovými kříži, za „dobré lidi“.

Neonacisté, fašisté a příznivci krajní pravice v Trumpovi viděli poslední naději. Poslední záchranu před „multikulturním světem“, ve kterém pro ně, jako vyznavače bílé nadřazenosti, nebude místo. Bílá nadřazenost v Americe byla vždycky. Americká demokracie byla na rasismu postavená, jeho kořeny sahají až k Washingtonovi či Jeffersonovi, kteří sice na veřejnosti prohlašovali, jak věří v lidskou rovnost, následně se však oba vrátili domů ke svým černým otrokům. Rasismus Spojeným státům dlouhodobě vládne, od začátku 70. let byl však na ústupu. Prezidenti, ať už demokraté či republikáni, se od něj, alespoň veřejně, distancovali. Skupiny, které rasismus vyznávaly, žily de facto na okraji společnosti.

Pak ale přišel Trump a řekl jim, že je v pořádku mávat vlajkou Konfederace. Ukázal jim, že vyznávat nadřazenost bílé rasy je legitimním názorem. Trump tyto radikální skupiny nevytvořil. Trump jim dal platformu, národní a celosvětovou pozornost. Nebýt jeho, žily by tyto skupiny nadále v ústranní, a na veřejnosti by tolik nevystupovaly. Ale když v Oválné pracovně sedí někdo, kdo s vašimi názory víceméně souhlasí a veřejně to přizná, je mnohem jednodušší považovat své názory za mainstream. Je mnohem jednodušší za bílého dne pochodovat po ulici s hákovými kříži. Je jednodušší vyznávat nenávistnou ideologii Ku Klux Klanu. Je mnohem jednodušší terorizovat židovské školy a školky tak, jak se to v USA poslední dobou děje. Je mnohem jednodušší šířit nenávist.

Rasismus byl v Americe už před Trupem. On mu ale dal platformu, postavil ho pódium, vrazil mu do ruky mikrofon a řekl „zpívej“.

A právě to je Trumpův odkaz. Probudil v americké společnosti to nejhorší spící monstrum a přivedl jej na svět. Jenže to monstrum se mu tak trochu vyvléklo z otěží a on nad ním ztratil kontrolu. Je tak pravděpodobné, že i po jeho brzkém odchodu z úřadu bude toto zvíře rasismu a bílé nadřazenosti dál žít vlastním životem. Aby jej Američané zkrotili, budou k tomu muset vynaložit veškeré prostředky a občas udělat nelehká rozhodnutí.

Je to běh na dlouhou trať. Nemůžeme očekávat, že po příchodu Joea Bidena všechny problémy Ameriky zmizí jako mávnutím kouzelné hůlky. Rasismus bude stále žít. Antisemitismus bude stále žít. Homofobie, transfobie a nenávist celkově nezmizí přes noc.  Výsledek, a sice férová společnost bez nenávisti, za ten boj ale rozhodně stojí.

A co dál? Na programu je prezidentův druhý impeachment, jehož finální hlasování se však odehraje až po jeho odchodu z úřadu. A potom se uvidí. Je možné, že se Trump za čtyři roky pokusí kandidovat znovu, události z posledních týdnů mu však tuto snahu značně zkomplikovaly. Je také možné, že za čtyři roky bude Donald Trump místo pěkného prezidentského kvádra nosit pruhovanou soupravu. Alespoň jednomu soudnímu procesu se totiž po svém odchodu z Bílého domu rozhodně nevyhne, předvídat jeho výsledek je však práce spíše pro věštce.

Bude to ale rozhodně zajímavé. Svým způsobem je Trump ale už teď živoucí legendou. Jediný prezident, který za své vlády čelil hned dvěma ústavním žalobám. Jediný prezident, který se ať přímo či nepřímo podílel na pokusu o svržení americké vlády. Jak to po sobě tak čtu, ujišťuji se víc a víc v tom, jak moc se těším, až Trump na kamery naposledy zamává jako prezident Spojených států. Prezident, jehož ostudný odkaz bude v Americe živý ještě hodně dlouho.

To je pro dnešní Americký týden všechno! Budu se na vás těšit zase příští pondělí. Rozebereme si první kroky nového prezidenta Bidena a zaměříme se na agendu, kterou plánuje v nejbližších dnech a týdnech prosadit. Také si povíme něco o impeachmentu, jehož finální výsledek bychom tou dobou už měli znát. Témat tak určitě bude víc než dost!