U příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii a transfobii Studentské listy oslovily několik mladých aktivních LGBTQ+ lidí s otázkou „Co by pomohlo mladým LGBTQ+ lidem v Česku?” Odpovídají mladý delegát ČR do OSN Kryštof Stupka, člen předsednictva ČSU Adam Paluka, členka kolektivu Ostravský Prajd Lucie Arendacká, členka organizace Sdruženy Eliška Koldová a pirátská politička Georgia Hejduková.

Kryštof Stupka, mladý delegát ČR do OSN

Mentalita mladých lidí, když se týká LGBTQ+ je diametrálně někde jinde než to, jak to vnímá generace mileniálů a boomerů. Z toho důvodu nastává srážka mezi generacemi, která je ovlivněna tím, že v Česku jsou zákony proti LGBTQ+ lidem diskriminační. Z toho důvodu si myslím, že jedna z možností, jak ujistit mladou LGBTQ+ generaci, že nejsou občany druhé kategorie, je právě přijmout takové zákony, které by jim umožnily větší rovnost alespoň z pohledu zákonů.

Ať už jde o rovné manželství, konec sterilizací, změnu nemožnosti darovat krev a dalších zákonů, které LGBTQ+ lidi diskriminují nebo jim jako minoritě nezajišťují ochranu jako v jiných zemích západního světa. Vidění světa mladých lidí a speciálně mladých LGBTQ+ lidí je velmi založené na vývoji kultury, Netflixu, všechno je víc free, víc queer a více equal. Když lidí vyrůstají s tím, že eventuálně se bude něco takového dít i v Česku a potom tu Babiše vystřídá Fiala, jeden je co do LGBTQ+ práva horší než ten druhý, tak se situace pro mnohé mladé lidi z komunity může zdát jako beznadějná.

Samozřejmě je tam i role mladých lidí, kteří by se sami měli zasazovat o to, aby ta práva měli, a aktivizovat se, mobilizovat se, vstoupit do politiky, kandidovat. Zároveň, my jako mladí LGBTQ+ lidé jsme ohrožená skupina, a i z toho důvodu je důležité, aby stát vyslal signály, že si nás cení a že chce, abychom byli plnohodnotnou součástí společnosti.

Adam Paluka, člen předsednictva České středoškolské unie

Přijetí a respektování LGBTQ+ lidí na se v Česku liší škola od školy. Některé jsou „LGBTQ+ friendly“, avšak existují i jejich protipóly – školy, které jsou vůči těmto studentům uzavřené a ingorují jejich existenci. 

Na takových školách se objevuje homofobie a šikana. Jak ze stran studentů, tak kantorů. Samotná tématika o sexuálních menšinách není ve většině škol probíraná a vytváří heteronormativní prostředí, které posiluje netolerantní chování. I přes výskyt těchto problémů začíná být o tématu LGBTQ+  společnost obecně více informovaná  a školy se mu začínají otevírat. 

Nejde o téma, které se týká pouze studentů. Jde i o kantory. Někteří pedagogové se ke své sexuální orientaci otevřeně hlásí, není jich však mnoho. Velká část kantorů je uzavřená. To může být zapříčiněno několika důvody. Mohou se bát, aby nebyli terčem posměchu od kolegů a studentů, ale strašákem mohou být i rodiče. Někteří bez relevantních důvodů podléhají strachům „z přenosu deviantního chování” a nedokážou se přenést přes fakt, že jejich dítě učí queer osoba. Jistě nalezneme i další důvody. 

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že být vyoutovaný je skvělé, ale ze začátku náročné. V tuto chvíli o mé sexuální orientací ví pouze moje třída, která je skvělá a maximálně mě podporuje. Učitelský sbor neví, že jsem gay, a ani necítím potřebu je s tím obeznamovat. Na druhou stranu, pokud by se někdo z nich zeptal, nemám problém jim odpovědět, jak to je. Není důvod se stydět a žít otevřeně. Být někým jiným a přetvařovat se, je jednoduché. Postupem času vás to ale začne sežírat a to za to nestojí. Hlavní je být sám se sebou šťastný a obklopovat se lidmi, kteří vás mají rádi a záleží jim na vás. Takovými, kteří vás berou takoví, jací jste.

Lucie Arendacká, členka organizace Ostravský prajd

Klíčovou roli ve zlepšování situace mladých LGBT+ lidí hrají vzdělávací instituce. Dle výzkumu veřejné ochránkyně práv se právě během studia více než tři čtvrtiny kvír lidí setkají s negativním přístupem. A nejde zdaleka jen o potřebu předcházet otevřeně nenávistným a diskriminačním projevům. Ve školách stále narážíme na cisheteronormativní nastavení a nedocenění diverzity. LGBT+ studující jsou tak mnohdy vnímáni jako odchylka od „normálu“, což nenapomáhá přijetí sebe sama a naopak může vytvářet podhoubí pro šikanu nebo internalizovanou kvírfobii.

Ve školních třídách se tak často nacházejí mladí lidé, kteří se od útlého věku musí učit racionalizovat svoji identitu a obhajovat ji před ostatními. Školy by měly pro kvír lidi vytvářet bezpečný prostor, kde jejich identita nebude stigmatizována, ani zpochybňována.

V tomto mají významnou úlohu i média. Je skvělé, že se setkáváme s čím dál tím větším množstvím filmů nebo seriálů se zastoupením LGBT+ lidí. Řada médií ale bohužel stále dává prostor kvírfobním názorům pod záminkou potřeby „vyvážené debaty“. Tyto postoje je třeba přestat legitimizovat, protože jsou to opět právě mladí kvír lidé, na které má tato nenávist šířící se veřejným prostorem největší dopad.

Eliška Koldová, publicistka, lenka organizace Sdruženy

Než začnu rozebírat kardinální nedostatky českého školství, chtěla bych před závorku vytknout, že čeští učitelé*ky, jsou vzhledem k nefunkčnímu systému, ve kterém pracují, mí hrdinové*ky. Děkuji každé*mu z nich, kdo potřeby queer žáků*ček vnímá.

Na střední jsem měla spoluža*čku , který*á se v našich šestnácti letech začal*a prezentovat androgynní estetikou a říkat o sobě, že není holka. O queerness jsem tehdy neměla ani ponětí, sama jsem se jako queer člověk vyoutovala poměrně nedávno. Spolu s ostatními holkami jsem ji pomlouvala a smála se jí „že si hraje na kluka“. Hodně dlouho jsem si to potom vyčítala. O jak moc jednodušší by pro ni*něj i pro mě bylo, kdybychom nebyly*i formovány*i kompulzivně heteronormativním prostředím? Jak by vypadala škola, která vytváří prostor pro nuanci a lidem, kteří*ré hledají svou identitu a sexualitu, nabízí pomocnou ruku?

Největší radost mi v poslední době dělají konverzace s mladšími příslušníky*cemi mé generace Z, na hraně s nastupující generací alfa. Ve věku, ve kterém mě na prvním místě zajímalo, jestli mě Petr z béčka pozve na Star Wars (které jsem tehdy, stejně jako dneska nesnášela), se ony*i – pod vlivem seriálů a infografik na sociálních sítích a s nimi související demokratizace informací zajímají o feminismus, klimatickou krizi i queerness. Často o těchto tématech ví víc než jejich učitelský sbor. Právě na to ale české, striktně hierarchizované a segregované školství není připraveno.

Pro generaci, která mě tolik inspiruje, bych si přála učitele*ky proškolené v LGBTQ+ problematice, vědomé toho, že hledat sám*a sebe je nejen v pořádku, ale především vítané. Chtěla bych, aby vnitřní prostor školy, kterou navštěvují, citlivě pracoval s genderem, včetně šaten a toalet. Líbilo by se mi, kdyby se queer lidé objevovaly*i na stránkách knížek ve školních knihovnách, a především na stránkách učebnic, a to napříč předměty. Přála bych si, aby se žactvo učilo o queer historii i současnosti a spolu s tím o svých vzájemných zkušenostech a prožívání.

Byla bych ráda, kdyby školy měly zaměstnance, kteří*ré budou mít LGBTQ+ agendu na starosti, a za kterými žactvo v případě problému (třeba když se bude někdo hloupě smát spolužačce*kovi, že si „hraje na kluka“) bude moci zajít. V neposlední řadě bych chtěla, aby každá třída měla dostatečný počet dobře zaplacených školských asistentů*ek, kteří*é budou se sduenty*kami pracovat podle jejich individuálních potřeb. Myslím, že to, co popisuji, není nic jiného než Inkluze, která je v našem kontextu stále tak trošku cizí pojem. Inkluze se totiž bez queerness neobejde. A bez inkluze se zase neobejde české školství, má-li se posunout dopředu.

Georgia Hejduková, pirátská politička

Pro mě a moje kamarády je asi nejpalčivější problém nepřijetí mladých lidí ve školách. Obecně by to chtělo, aby učitelé více akceptovali LGBT+ jako běžnou součást společnosti, aby byli připraveni řešit šikanu způsobenou homofobií a transfobií a uměli vytvářet lepší a akceptující prostředí pro LGBT studenty. Nejvíce konkrétně by pomohlo, aby se o LGBT+ identitách učilo ve školách.

Mělo by se o tom mluvit ale s respektem a ideálně s přítomností lidí z oněch identit ať už přímo, nebo pomocí videí. Bylo by také dobré, kdyby se ve školních hodinách podporovala LGBT literatura, ať už historická či moderní. Nejvíce edukace potřebují školní psychologové. Ti mají často dosti zkreslený pohled na to, jak LGBT+ mladí lidé fungují a jaké problémy řeší. Bylo by fajn, jim dát v těchto věcech školení, myslím, že by to vyřešilo spoustu problémů.