24. října skončila pražská větev filmového festivalu jednoduše pojmenovaného Das Filmfest aneb Festival německy mluvených filmů. Na dva filmy jsem zavítal i já. Pojďme se podívat na to, v čem jsou úspěšné, ale i méně povedené, a proč je dobré na festivaly chodit. Drobné spoilery nás neminou.

Německá tvorba v Čechách

Sedmnáctý ročník v Praze začal 19. října. Za úkol si dává pravidelně přinášet to nejzajímavější a nejaktuálnější z filmů, jež vznikly v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Divák uvidí filmy, které by zřejmě normálně na velkém plátně neviděl. Ať už proto, že německý film by běžně neupoutal jeho pozornost, nebo proto, že zrovna ten či onen film do distribuce nejde. Navíc nabízí i setkání se samotnými lidmi, kteří stáli za vznikem filmu a vytváří tak jedinečný a kouzelný zážitek.

Na festivalu lze zhlédnout dokumenty, kvalitní mainstream i snímky oceňované na mezinárodních filmových festivalech. Myslím, že se najde něco pro každého. Nejenže se promítaly skoro tři desítky filmů, ale učaruje i žánrová různorodost od dokumentárních snímků po romantické komedie. Dokumentární filmy se letos věnovaly největšímu evropskému pohoří, Alpám. Ale teď k tomu, co jsem viděl.

Nádherné destrukce – Alma a Oskar

Životopisné drama Dietera Bernera mapuje mapuje milostný mnohoúhelník mezi hlavní hrdinkou Almou Hamhlerovou a jejími osudovými muži. Divák má možnost nahlédnout v průběhu 88 minut do Almina milostného života v období po smrti jejího prvního manžela – hudebního skladatele Gustava Mahlera – přes její zásnuby s architektem Walterem Gropiem a paralelní vztah s národním stylovým malířem Oskarem Kokoshkou na sklonku první světové války.

Děj se věnuje vztahům Almy k světu, který zdánlivě ovládají muži. Hned v první scéně Mahler objeví dopisy psané jejím milencem. Jakási „romantická linka“ provázející film je totiž sebedestruktivní, bohémská spirála, které se Alma dobrovolně oddá spolu s Oskarem. Ten v ní nalézá zdroj největší inspirace. Bouřlivé několikanásobné milenecké pouto se mísí s uměním a kulturou, jež nezmizí ani na minutu.

Umění, potažmo kultura, jako paměť se v díle objevuje neustále, zvláště v Mahlerově odkazu. Postupný vznik nové umělecké vlny na pozadí zvěstí o přicházející válce chytře narušuje jemné momenty zamilovanosti. Zatímco se Alma snaží prosadit Kokoschku jako génia nadcházející doby, stále nad ní visí Mahlerův stín, stejně jako nad Oscarem. Nedokončená symfonie, s kterou se potýká Alma a odlitek Mahlerova obličeje post mortem provedený Kokoschkou, jsou navracející se motivy celého filmu a dodávají onu tragickou výbušnost vztahu dvou mladých lidí.

Na filmu jsem ocenil několik věcí. Svižnost vyprávění a poměrně krátká metráž vytvořily jasně uzavřený snímek, přesto si režisér mohl odpustit přehršel milostných scén Almy a Oskara. Problémem není obsah, ale počet . U čtvrté scény jsem si říkal, že to stačí. Kdyby byly tři, každá byla jiná a vyvrcholila tímto zničujícím momentem, který ve mně vyvolal značnou úzkost, bylo by to lepší.

Výjimečný je i způsob zapracování umění do snímku. Scény jakými jsou procházka galerií, avantgardní divadelní představení nebo zkouška symfonie jsou rychlé, ostré a účelné, nepůsobí podivně naučně, naopak diváka pohlcují a zasvěcují ho do svého světa. Jako bonus je pak pro diváka hra na objevení scén, které vyjevují místa České republiky, zejména Prahy, jelikož rakouský snímek je v české koprodukci. 

Hodnocení: 6,5/10

Deromantizace Amélie – Franky Five Star

Romantická komedie Franky Five Star tematizuje problém, který se v dnešní době mezi mladými stupňuje – jak se vyrovnat se světem, který už zřejmě není dělaný pro lidi. Protagonistka Franky žije život, který zná většina studentů, musí bydlet se spolubydlící, dělá podivné a ponižující brigády a drtí ji úzkost. Před reálným světem utíká do fantastické reality, již reprezentují hotel a jeho nálady (obyvatelé). Film tyto osobnosti střídá s Franky, která si do hotelu utíká odpočinout. Není to však další snímek o disociativní poruše osobnosti. Snímek nikdy přesně nevysvětlí, jak funguje. To je jeho největším kamenem úrazu. I když si divák domýšlí, zůstanete bez jasné odpovědi.

Franky a určité aspekty její osobnosti (erotičnost, pragmatičnost nebo „dětskost“) se kvůli vynucenému polibku zamiluje do přítele své kamarádky Katji. Svízelná situace, navíc komplikovaná jejími city k sousedovi Romanovi, vyústí v zajímavý, leč občas trochu stupidní, příběh. Franky musí bojovat nejen se světem kolem ní, jenž se extrémně rychle proměňuje, ale i s aspekty své osobnost, jež jen přilévají benzín do ohně. Splétá se tak síť mezilidských vztahů a značně se „zašmodrchává“ až do momentu, kdy se celá rozpadne.

Mnohem zajímavější jsou zřejmé inspirace Amélií z Montmartu (Jean-Pierre Jeunet, 2001) a Grandhotelem Budapešť (Wes Anderson, 2014). Realita kopíruje Amélii, v čemž spočívá tragický element celého díla, zatímco fantasknost se značně vzhlíží u Andersona. Nenechte se napálit, protože vše romantizující Amélie zde nemá žádnou sílu, každý moment útěku k této inspiraci je záhy „potrestán “.

V dnešní době se nelze plně obětovat romantickým představám. Přesto se objevuje jeden roztodivný motiv, a to slepice, která slouží jako něco nepatřičného, narušujícího. Slepice prostupuje oběma realitami a komplikuje vztah fikčního a reálného. Přestože popsat film je poměrně chaotické, sledování není. Vše do sebe zapadá a nad ničím se nezastavíte natolik dlouho, abyste se ztratili.

Nebudu dále spoilerovat, film je na to moc dobrý. Přestože nejde v Česku do distribuce, zapátral bych na streamovacích platformách.

Hodnocení: 7,5/10

Za rok zas…

Největší přidanou hodnotou celého festivalu je podle mě setkání s tvůrci a herci. Během Franky Five Star jsem úplně zapomněl, že na konci filmu je diskuze a velmi mile mě to překvapilo. Režisérka Birgit Möller a mužský protagonista Cino Djavid svůj film jednoznačně milují. Diskuze s nimi byla nejen v přátelském duchu, ale často i velká zábava. Právě v tomto spatřuji největší sílu festivalu, vytváření kontaktů a jiný pohled na lásku k filmu.

Nejde o umění pro umění, ale o kolektivní radost z tvoření. Proto moc doporučuji navštívit příští ročník, kdy festival nabude pomyslné plnoletosti. Některé německé filmy už jsou v českých kinech nyní. Alma a Oskar vstupuje do české distribuce 30. listopadu. Český divák může zhlédnout i divácký hit festivalu Víkendoví rebelové, skvostnou rodinnou tragikomedii na téma autismu. A 14. prosince se do kin dostane působivé drama Celý život, kronika 20. století očima neobyčejného muže, který žije ve fascinujícím prostředí alpských štítů a vrcholů.