Japonský snímek Drive my car na motivy povídky Haruki Murakamiho vstupuje do českých kin na konci března. Již nyní se těší vřelému přijetí diváků i kritiků na festivalu v Cannes či na předávání Zlatých Glóbů. Melancholické drama vlekle rozvíjí myšlenku hojení minulých traumat, ztráty blízké osoby, pochopení a naděje.
Režisér filmu Rjúsuke Hamaguči se dlouhodobě věnuje především komorním dramatům, z letošního roku pochází také jeho Kolo štěstěny a fantazie, z let minulých stojí za zmínku třeba monumentální epos Happy Hour nebo úvaha o podstatě vztahů Vášeň. Loňský Drive my car vychází z krátkého stejnojmenného příběhu japonského anglicky píšícího spisovatele Haruki Murakamiho, ale svým způsobem pokrývá celý autorův vesmír a skládá mu hlubokou poklonu.
Murakamiho knihy, specifické výraznou autorskou stopou, se navzdory velké popularitě zatím nedočkaly mnoha adaptací. Výjimku tvoří romantické psychologické drama Norské dřevo z roku 2010 s rozličným kritickým přijetím a podstatně úspěšnější thriller Burning z roku 2018. Na rozdíl od Murakamiho rozsáhlejších románů povídka Drive my car ze souboru Muži bez žen neobsahuje typické magické prvky číhající ve stínech běžných životů, které jsou pro autora tolik typické. Namísto toho se soustředí na obyčejné lidi, v jejichž životech cosi schází. Tito běžní lidé po oné věci podvědomě pátrají, aniž by si uvědomili, že hledají smysl v něčem, co ho dávno ztratilo.
S dějem, ale bez akce
Ústřední postavou Drive my car je stárnoucí herec Kafuku, který se mnoho let vyrovnává s náhlým úmrtím své ženy. Postupně ke svému zklamání zjišťuje, že jeho manželka nebyla člověkem, za kterého ji považoval. V zoufalé snaze pochopit jednání ženy, která se mu i po smrti stále více odcizuje, se spřátelí s jejím milencem. Zároveň ho obsadí do vlastní inscenace ruského dramatu Strýček Váňa. Banální, ale přesto výrazný, zlom každodenní rutiny nastává, když je Kafukovi přidělena soukromá řidička, rezervovaná dívka Misaki. Oba spojují všudypřítomné stíny minulosti a ztráta blízké osoby, za kterou se cítí (ať již právem či nikoliv) zodpovědní.
Krása tříhodinového snímku nespočívá v příběhu, který postrádá téměř jakoukoliv akci, ale v atmosféře. Rozmáchlá filmová gesta nahrazuje nostalgický děj, plynoucí smutně a otupěle jako postavy samotné. Ty získávají na plátně skutečně hodně prostoru a využívají ho na sto procent. I menší role dostávají možnost zazářit a diváci je mohou skutečně pochopit, ne jako černobílé osobnosti, ale skutečně komplexní osoby z masa a kostí.
Co (ne)lze říct slovy
Na první pohled chladný Hidetoši Nišidžima v hlavní roli divákům postupně odkrývá své nitro a nechává všechny potlačované emoce vyplout na povrch. V prvních minutách snímku ho potkáváme na divadelních prknech absurdní hry Čekání na Godota irského dramatika Samuela Becketta. Stejně jako postavy hry, i on se nachází ve slepé ulici, opuštěný a, spíše než ztrápený, jaksi otupělý. S příchodem tiché řidičky v podání Tóko Miura a postupující důvěrou, která mezi nimi vzniká, se svěřuje se svou bolestí. Vlastní zmínku si rozhodně zaslouží i Park Yu-rim v jedné z menších rolí. Korejská herečka s každou scénou dokazuje, že přenést emoce na plátno lze i bez použití jediného slova.
Režisér a scénárista v jedné osobě podobně jako autor knižní předlohy fandí literárním odkazům. I proto je značná část filmu věnována nacvičování hry Antona Pavloviče Čechova. Filmoví hrdinové k divákům i k sobě navzájem promlouvají ústy ruských klasiků a hranice mezi pocity herců a postav ztrácí na jasných líních. Právě rozhovory jsou centrálním výrazovým prostředkem filmu, což ho v mnohém činí ještě delším, než skutečně je. I scény z minulosti, které by se daly vyjádřit obrazy (byť se jedná o prostředek poněkud laciný a nadužívaný), jsou zde vyprávěny, případně pouze okrajově zmíněny. Celkové vyznění dramatu je tak nekonvenční a navzdory stopáží postupuje rytmicky bez větších výchylek. Kromě rozhovoru je dalším z klíčových konceptů jeho přesný opak – ticho.
Harmonie ticha
Přestože film i povídka nesou ve jméně (podobně jako další části Murakamiho tvorby) název písně, hudba je ve snímku zastoupena velmi úsporně. Nenapovídá, co má sledující cítit, ani na co má myslet. Omezuje se pouze na základní melodie, zvuky okolí, či pouhé ticho. Přesto zvuk představuje velmi silnou stránku snímku. Vrčení motoru auta a zvuk kazet s hlasem protagonistovy mrtvé ženy symbolizují střet dvou zcela rozdílných světů, uprostřed kterých přes všechna očekávání lze najít harmonii. Stěžejní místo ve snímku zastává také sexualita, díky které nedochází pouze k intimnímu spojení dvou osob, ale také propojení s hlubší částí osobnosti a rozkrytí dalšího rozměru lidské duše.
Filmu by se pravděpodobně dalo vytknout mnohé – rozvleklá stopáž, neurčitost příběhu, přílišná závislost na nuancích a samotné vyústění, které spíše než v katarzi spěje kamsi do bodu otevřeného naznačení. Drive my car ovšem nespoléhá na sentimentální emoce a kolosální prožitky. Perfektně pracuje s tím, co má – nekonvenční melancholii, něžnou rezervovanost a upřímnost mnoha běžných životů. Otevírá rozmanitý svět plný mikro příběhů, proměňujících každý lidský osud v tajemnou historku, na kterou bude divák myslet ještě velmi dlouho po odchodu ze sálu.
