Minulý týden vstoupil do kin prequel k sérii Hunger Games s podtitulem Balada o ptácích a hadech. Film, stejně jako knižní předloha, přináší návrat do fikčního světa dystopické Ameriky. Jaký je to návrat?
O šedesát čtyři let dříve
Ve filmu se vracíme do doby desátých Hunger Games, krátce po válce, která je ale ve filmu znázorněna pouze krátkou scénou. Prostě se stala, víc se divák nedozví. Stejně jako se nedozví nic o válce, nedozví se příliš ani o vzniku Hunger Games, prostě se dějí a u desátých už o ně obyvatelé Kapitolu pomalu ztrácí zájem.
V tento moment se na plátno dostává dvacet čtyři vybraných studentů z nejelitnější školy v Kapitolu. Mezi nimi je i Corionalus Snow, budoucí prezident, de facto diktátor, a hlavní záporná postava původní série. On i zbylých ostatní napjatě očekávají, kdo letos dosáhne na stipendium, které je pro Snowa jediná možnost, jak by mohl jít ve stopách svého, před smrtí vysoce postaveného, otce.
Pravidla pro udělování stipendií se ale znenadání mění. Už nestačí prospěch ve studiu a oblíbenost v očích sponzora. Rozhodlo se, že stipendium dostane ten, kdo nejlépe provede svého splátce (vylosovaného teenagera z 12 podrobených krajů) Hladovými hrami. Pravidla jsou tvořena za pochodu a nikdo studentům nevysvětlí, co je povoleno a co nikoliv, ani co přesně je dovede ke stipendiu. (Vítězství to být nemusí.)
Není jasné ani to, podle jakého klíče jsou splátci studentům přiřazováni, jako by tím tvůrci Her sledovali svou vlastní hru, do té ale divák nikdy nedostal možnost nahlédnout. Jak už to tak ale bývá, na Snowa vyšel ten nejméně favorizovaný splátce – Lucy Gray.
Rozestavěný svět
Na podobném principu jako boj o stipendium funguje i svět filmu. O jeho minulosti se nedozvíme (téměř) nic, stejně tak o jeho zákonitostech a pravidlech. Naopak narážíme na spoustu rozporů. Na jedné straně stojí snaha vykreslit tyranii vlády v Kapitolu. Ta se ale na plátně smrskává do jednotek poprav v dálce přítomných vojáků a právě Hunger Games.
Na straně druhé pak narážíme na nespoutanost a divokou svobodu Lucy Gray, dívky z Dvanáctého, tedy toho nejvíce podceňovaného a nejchudšího, kraje. Skrz Lucy je ale Dvanáctý kraj vykreslen sice jako chudý, ale také jako nejsvobodnější. Přestože v každém kraji jsou přítomní vojáci, kteří mají zajišťovat podřízenost a poslušnost obyvatel, zde jsou spíše pro okrasu. Lucy, původně potulná zpěvačka, prožívá svůj život ve svobodě, kterou za hranicemi Kapitolem ovládaného území má. Stačí, aby seběhla kopec nebo začala zpívat a je svobodná.
Od Andílka k ďáblu
Prvotní Snowova motivace je jasná, chce vyhrát stipendium. Chce vyhrát a je proto ochoten udělat opravdu hodně. U jedné z tvůrkyň Hunger Games prosadí změnu od prostých gladiátorských zápasů do podoby Arény, kterou známe z původní série a jako jediný z uchazečů se skutečně sblíží se svou splátkyní, dokonce tak, že kvůli ní později riskuje věci, které jiní studenti neudělali a není jasné, do jaké míry to dělá kvůli stipendiu a do jaké míry kvůli Lucy.
Bojem v aréně film ale nekončí. Snow se za jistých okolností znovu setkává s Lucy a my opět narážíme na onen rozpor mezi proklamovaným životem v totalitě a možností svobody. Stačilo by seběhnout kopec a jsou volní…
Zde se Snowova osobnost začíná rozpadat. V celém filmu není jasné, podle čeho se rozhoduje. Což ve výsledku vypadá, jakoby se rozhodoval podle toho, kterou vstal nohou. Rozhodnutí, která ho dovedla zpět do Kapitolu a na cestu největšího záporáka pozdějšího děje, se zdají víceméně jako náhodná. Měl štěstí, že věděl, co v danou chvíli očekávají postavy stovky kilometrů daleko.
O deset let později
Nerada bych, aby se zdálo, že film jen haním. Příliš jsem od snímku neočekávala, šla na něj převážně z nostalgie a tuto úlohu film splnil. Přizpůsobením tempa o pár let staršímu divákovi a chytrým propojením vizuálních, ale i zvukových prvků, se tvůrcům v divácích povedlo vyvolat vzpomínky na předchozí díly, takže si začal spojovat, jak současný film zapadá do děje předchozích filmů, což příjemně vyplnilo prázdnější části filmu. Já si nakonec dovolím říct, že jsem si promítání užila a ráda bych tyto „návraty do dětství“ vídala častěji. Stavět převážně na nostalgii ale nestačí.
