John Wick: Kapitola 4 a Pok-sun nesmí zemřít jsou na první pohled dva velmi podobné filmy. Vznikaly ovšem za zcela jiných podmínek. Režisér Chad Stahelski do tvorby vstupoval se zkušenostmi ze 3 předchozích titulů, 100milionovým budgetem a obrovskou fanouškovskou základnou. Naproti tomu Jihokorejec Seong-hyeon Byeon měl k dispozici jen krkolomné jméno, desetinu zmíněného rozpočtu a zdánlivě okoukaný příběh. Který režisér obstál lépe?

Když během prvních jarních dnů vstoupilo do českých kin čtvrté pokračování očividně nesmrtelného Johna Wicka, amerického profizabijáka v neprůstřelném saku, šlo o o velkou událost. V kinech řádí sotva 3 týdny a už celosvětově vydělal něco přes 250 milionů dolarů. Jeho uvedení by se dalo označit za masivní úspěch. Produkční společnosti za velkou louží si dají jistě velmi záležet, aby Chada Stahelskiho, a hlavně zářící hvězdu Keanu Reevese, přesvědčili, že je v jejich zájmu natočit i 5. pokračování. Naproti tomu, když na konci měsíce března na streamovací platformu Netflix vstoupil jihokorejský snímek Kill Boksoon, do češtiny přeložený jako Pok-sun nesmí zemřít, vše probíhalo daleko tišeji. Na to, jestli se tahle investice Netflix produkci vyplatí, si budeme muset ještě počkat. Kvality obou snímků lze srovnat ale již teď.

Herci a casting

Zde měli pevnou ruku oba režiséři. Chad Stahelski opět vsadil na herecký koncert Keanu Reevese. Z něj tentokrát vydoloval opravdu maximum. Nezapomněl přidat ani různé staré známé, čímž si zajistil lásku milovníků fanservisu. Pozici hlavního padoucha, který chudáku Johnovi ne a ne dopřát krapet božího klidu (leda snad kulkou mezi oči), věnoval Billu Skarsgårdovi. To byla velice dobrá volba, jelikož Bill podobné slizké role zvládá na výbornou – příkladem budiž dnes světoznámý tančící klaun Pennywise.

Seong-hyeon Byeon neměl k dispozici zaoceánské hvězdy, bohatě si tak vystačil s domácími. Hlavní roli profesionální vražedkyně Gil Bok-soon si střihla oceňovaná jihokorejská herečka Jeon Do-yeon. Může se pochlubit bohatou filmografií či titulem nejlepší herečka, jenž si odnesla z 60. ročníku filmového festivalu v Cannes (Francie). To se do té doby žádné Jihokorejce nepovedlo. I ve zbytku castingu by se jen stěží hledal nějaký slabý článek. Jakékoliv menší nedokonalosti navíc snadno zahladí mírný komediální nádech, kterým snímek oplývá.

Příběh a motivace postav

Matka a vrah v jedné osobě

Z tohoto kritéria vychází jednoznačně lépe korejský režisér. Jednak si scénář sám sepsal a navíc do příběhu vnesl vedle účelového zabíjení i celou vedlejší linku s Gilinou dcerou Gil Jae-Yeong. Hlavní antihrdinka se o ni musí starat, což není nic lehkého, když se člověk živí jako profesionální vrah. Alespoň se o to tedy snaží mezi vyřizováním jednotlivých pohledávek. Gil junior jí to nikterak neusnadňuje: kouří a hrozí jí vyloučení ze školy, protože napadlo spolužáka nůžkami. Geny se jednoduše nezapřou. O matčině povolání nemá ani tušení, což z ní dělá Bok-sooninu achillovu patu. Kdyby se o ní někdo od mamky z práce dozvěděl, mohlo by to špatně dopadnout.

„V tomto světě jsou 3 typy mužů. Ti, co mají pro co žít, ti, co mají pro co zemřít a ti, co mají pro co zabíjet. John Wick nemá ani jedno. Není víc než duch hledající hřbitov.“

markýz z Gramontu

Laciná motivace budí rozhořčení

John Wick žádný podobný balvan na srdci nenosí. Jeho hlavní životní motor je stará křivda a rozhořčení z nespravedlivé smrti jeho lásky Helen. Jeho chabou motivaci vtipně zhodnotil hlavní záporák markýz z Gramontu: „V tomto světě jsou 3 typy mužů. Ti, co mají pro co žít, ti, co mají pro co umřít a ti, co mají pro co zabíjet. John Wick nemá ani jednu z nich. Není víc než duch hledající hřbitov.“ Přesto tato motivace Chadu Stahelskimu vystačila na čtyři 2 hodinové snímky jako hlavní hybatel děje.

Při ohlédnutí od toho, John Wick nemá žádného důležitého parťáka, na kterém by mu záleželo víc než na sobě. Poslední zemřel hned v prvním filmu a byl to jeho pes. Je tedy v pozici, kdy vlastně nemá co ztratit – leda snad vlastní život. Sázky rozhodně nejsou moc vysoké jako, zrovna jako kvalita scénáře. Ten se kvůli nedostatku prostoru pro dialog musí více spoléhat na akční sekvence. Bojování proto leckdy natahuje více, než by bylo nutné. Příběh Johna Wicka je daleko jednodušší a upozaděný za akcí.

Otevřené konce nás nutí o filmu přemýšlet a odhadovat, jak to skutečně bylo. Pravdu přitom nemusí znát ani sám tvůrce. V případě Johna Wicka mohlo jít i o nátlak studia.

Na půl cesty

Za zakončení si oba filmy zaslouží pochválit stejnou mírou. Režiséři se totiž uchýlili k otevřeným koncům, čemuž otevřeně žehnám. Pokud jsou provedené dobře, nutí člověka lámat si hlavu s tím, jak to skutečně bylo. Pravdu přitom nemusí znát ani sám tvůrce. V některých případech jsou ve filmu ukryté stopy, které pozorného diváka k cíli zavedou. Leč v případě Wickově to trochu šustí nátlakem studia, aby Chad Stahelski nechal pootevřená vrátka pro možné páté pokračování. Jen tak, kdyby náhodou. Přesto vás konec dozajista zasáhne. Ve mně i zpětně probouzí úvahy o skutečném zakončení a hlavně vyznívá daleko smířlivěji, než kdyby se Stahelski vydal radikální cestou.

O zakončení Kill Boksoon by se také dalo spekulovat. Přesto vyznívá podstatně jednoznačněji. Závěrečný motiv otevření dveří bude pravděpodobně metafora pro budoucnost dceřina vztahu s matkou.

Akce a vizuální dojem

Ve filmech, v nichž diváci hledají hlavně odpočinek a plytké krveprolití, bývá toto měřítko zdaleka nejzmiňovanější a často také nejskloňovanější faktor při hodnocení. Toho si byl velmi dobře vědom jak Chad Stahelski, tak Seong-hyeon Byeon.

Originální řešení

Zatímco Chad si při doručování skvostného vraždění vypomohl obrovským rozpočtem, Seong-hyeon Byeon měl daleko svázanější ruce a musel proto přijít s něčím novým. Levným, leč poutavým a neokoukaným. Potřeboval na sebe upozornit mezi širokou žánrovou konkurencí, potvrdit áčkový status filmu, ale zároveň za to nevydat příliš peněz. A vymyslel to královsky. Jeho Gil Bok-soon má speciální schopnost (snadno zaměnitelnou za intuici), kterou může opakovaně uplatňovat během boje, aniž by to po stránce logiky působilo rozruch. Umí si totiž při vypjatých situacích v hlavě přehrát – domyslet si – několik soupeřovo tahů dopředu. Podle toho si dovodí jak v potyčce vyhrát, případně kdy z ní raději utéct. Toto bravurní řešení je ve filmu využito na maximum a působí skutečně svěže.

Za dobrým filmem hledej zručného kameramana

Chad Stahelski si za desetinásobný rozpočet mohl dovolit daleko větší divadlo. Jedna akční sekvence střídá druhou a o špatné choreografii nemůže být řeč. Čtvrtý John Wick se více něž kterýkoli z jeho předchůdců opírá o zkušenou ruku famózního kameramana Dana Laustsena, bez kterého by výsledný zážitek nebyl ani poloviční. Kamera v jeho podání ožívá a vyvádí psí kusy, její pohyby by se daly s trochou hyperboly označit za andělskou choreografii, přestože snímá pouze ďábelské řádění. V jednu chvíli například vyjede až do stropních výšin a natáčí bojovou sekvenci shora, přičemž spolu s naším hrdinou prochází skrz budovy. Divákovi navíc poskytuje záběr i do přilehlých místností. My tak můžeme sledovat, kdo se k Johnovi odkud blíží.

Barvy, sety, kulisy

Oba filmy si zaslouží uznání za to, že se tvůrci nebáli barev. Zejména v Johnu Wickovi barvy stříkají na všechny strany a vypadá to luxusně. Kill Boksoon svými barevnými manýry, pestrými kulisami a až komicky sestavenými choreografiemi znatelně připomíná nedávného oscarového vítěze Všechno, všude, najednou. Co se ale vystavení scén týče, tak John Wick zdaleka nezahálí. Sety jsou tak vypiplané a naplněné kulisami, že se člověk až raduje, jak dobře byl obrovský rozpočet využit.

Bezmyšlenkovitá popcornovka by nikdy neměla svou délkou přesáhnout dobu, za kterou je průměrný člověk schopný sníst velký popcorn a vypít Colu.

Hudba, stopáž a další atributy

Filmová hudba

Jak už to tak u filmů bývá, snaží se nám více či méně nápadnou zvukovou stopou podprahově předat určité emoce, nastínit nějaký děj anebo třeba jen umocnit prožitky z nějaké scény a udržet naši pozornost. Kill Boksoon tuhle roli zvládá s přehledem, hudební stopa byla snímku ušitá na míru a je to cítit. Podobně se má situace i u Johna Wicka, akorát zde má hudba podstatně výraznější charakter. Skladatelé Tyler Bates a Joel J. Richard dostali pravděpodobně za úkol zakrýt monotónnost nekončícího tříhodinového zabíjení, ale udělali to příliš okázale. Neustálé násilné střety sice příliš neomrzí, ale o to více vyčnívá rušivý hudební podkres (či spíše překres). Hudba na sebe často strhává pozornost ve chvílích, kdy ji měl mít pro sebe vyhrazenou výlučně Wick a jeho likvidační umění.

Čím delší film, tím znatelnější nedostky

Stopáž je další kritérium, které stojí za zmínku. John Wick je přibližně o půl hodiny delší. Připomínám, že na rozdíl od Kill Boksoon nemá žádnou vedlejší linku ani „hlubší“ rozměr. To je samozřejmě na snímku znát. Zatímco v jihokorejském díle se stopáž lehce ztratí mezi kompaktností obou dějových linií a vícero dějovými konflikty, v americkém snímku bije jeho bezobsažnost do očí. Zkrátka a dobře, bezmyšlenkovitá popcornovka by nikdy neměla svou délkou přesáhnout dobu, za kterou je průměrný člověk schopný sníst velký popcorn a vypít colu. Takhle se ani nezkušený divák nevyhne dojmu, že v kině seděl déle, než musel.

„Zabít někoho je jednoduché oproti vychovávání dítěte. A ještě si tím můžete dobře vydělat.“

Gil Bok-soon

Hlášek jako šafránu

V oblasti vtipných hlášek také exceluje více jihokorejská vražedkyně. To může být ale dáno tím, že se Chad Stahelski a Keanu Reeves snažili ukončit mnohodílnou ságu co nejdůstojněji a hláškování jim jednoduše nezapadalo do obrazu. Seong-hyeon Byeon se občasného odlehčení nebál, a z hlavní antihrdinky tak během rozsáhlé debaty o mateřství s placeným odklízečem mrtvol vypadlo toto: „Zabít někoho je jednoduché oproti vychovávání dítěte. A ještě si tím můžete dobře vydělat.“ No, s tím nezbývá než souhlasit. Například za zabití Johna Wicka byste si vydělali cca $28 miliónů. A nesmějte se – jak z filmu zjistíte, pořád to dost lidí zkouší.

Bez emocí to nepůjde

Po emoční stránce to má více zmáknuté Chad Stahelski. Aby ne, za čtyři filmy nám hlavní antihrdina pevně přirostl k srdci. Do toho tolik známých postav – ke každému už máme nějaké citové pouto a nepřáli bychom si je vidět umírat. Jenomže v posledním dílu se musí umírat, taková jsou pravidla. I když by se to asi Johnovi nelíbilo. S blížícím se finále se zvyšují sázky (nejen na Johnovu hlavu) a definitivní řešení je nadohled. Divácké emoce bouří na plné obrátky. Naopak Kill Bok-soon je výrazně emočně odměřenější. V některých řemeslech na ně hold není prostor. To, co ale Gil nemůže projevit v práci, dohání doma. Zejména na konci, když se linky částečně propojí, emoce explodují jako stratovulkán Tambora. Dalo by se tedy říct, že i s tímto problémem si Seong-hyeon Byeon ve finále věděl rady.

Celkový dojem

Veškeré výše probrané aspekty jsem bodově ohodnotil na škále od jedné do pěti. V tabulce jsou srovnané podle pořadí, v jakém jsem o nich psal výše. Maximum dosažených bodů bylo padesát. Některá posuzovaná kritéria mohla zvýhodnit jeden a znevýhodnit druhý film. Jsou ale důležitá, abyste si o filmech mohli udělat co nejpodrobnější obrázek.

V bodovém hodnocení s přehledem zvítězil jihokorejský snímek Kill Boksoon s 86 %. John Wick dosáhl 74 %, což je pořád silný nadprůměr. Oba dva filmy vám vřele doporučuji. Troufám si říct, že na poli akčních filmů reprezentují to nejlepší, co letos vyšlo. Těžko říct jestli je vůbec něco překoná. To už ukáže jedině čas.