Dnešní krutá válka na Ukrajině je výsledkem mnohých činů, událostí, zvratů a nadějí. Pro pochopení současného konfliktu je ale potřeba znát, jakým způsobem se Ukrajina vyvíjela a jakými problémy si musela projít. Byla Ukrajina vždy demokratická? Proč má o ni Rusko takový zájem? Na to se podíváme ve dvou článcích, ve kterých si stručně popíšeme její vývoj po rozpadu SSSR a následném osamostatnění.
Začátek devadesátých let byl pro většinu východní Evropy stejný. Vymanění ze spárů Sovětského svazu, nabytí dlouho hledané svobody. To platilo i pro Ukrajinu. Dne 24. srpna 1991 se Ukrajinská sovětská socialistická republika stala nezávislou, později v čele s bývalým prvním tajemníkem ukrajinských komunistů prezidentem Leonidem Kravčukem. V zemi nastal boj o moc mezi bývalou komunistickou elitou a oligarchy, kteří začali řídit velké, a ještě donedávna státní podniky. Jeden z nich, Leonid Kučma, se ve výsledku stal historicky druhou hlavou novodobého ukrajinského státu.
Krušné devadesátky
Důležitou součástí vývoje Ukrajiny je velmi nepříznivý vývoj tehdejší ekonomiky. Hyperinflace a obrovské zisky oligarchů způsobily rychlý úpadek společnosti a výrazné sociální rozdíly. Roku 1998 zemi zasáhla finanční krize z Ruska, což znovu prohloubilo propast mezi vládnoucí elitou a většinovým obyvatelstvem. K tomu se objevily i další roztržky v politických sférách a prezident Kučma vládl stále více autoritářsky. Začala bujet všudypřítomná korupce a režim se začal zbavovat nepohodlných lidí. Nejznámějším příkladem umlčování kritiků vlády je vražda novináře Georgije Gongadzeho. Existují důkazy, že si jeho smrt objednal sám Kučma.
Ukrajina se v té době také snažila balancovat mezi západem a východem. Na jedné straně se podepisovaly různé dohody s NATO a evropským společenstvím, na druhé také s Ruskou federací. Kučma stále častěji odkazoval na historickou spojitost Ukrajiny s bývalým sovětským prostorem, až nakonec byla podepsána smlouva o přátelství s Ruskem. Po roce 2000 zemi ovládli oligarchové a loajální straničtí lídři.
Oranžová naděje
Kampaň Ukrajina bez Kučmy byla občanskou reakcí na dosavadní vývoj. Desetitisíce lidí vyšly do ulic ukrajinských měst a požadovaly odstoupení Kučmy. Mezi protestujícími se rodily nové hvězdy tamní politiky jako například Viktor Juščenko nebo Julie Tymošenková. Oba tehdy zastávali významné pozice ve státním aparátu a rychle se stali viditelnou opozicí. Tymošenkovou posléze uvěznili a Juščenko se chopil řízení bloku Naše Ukrajina, se kterým vyhrál parlamentní volby v roce 2002. Blok se prezentoval oranžovou barvou. Nutno podotknout, že oligarchové stále navyšovali své majetky na úkor běžných lidí.
Kučma, který již nemohl dále kandidovat do funkce prezidenta rozhodl o dosazení svého kandidáta. Viktor Janukovyč, do té doby gubernátor Doněcké oblasti, se stal další významnou postavou podporovanou velkou částí rusky hovořícího obyvatelstva. Roli soupeře přijal již zmíněný Juščenko. V roce 2004 Janukovyč volbu vyhrál podvodem, což vyvolalo další vlnu protestů nazývanou jako Oranžová revoluce. Do ulic hlavního města Kyjeva vyšlo až půl milionu obyvatel na podporu „oranžového“ kandidáta Juščenka. Nejvyšší soud nakonec rozhodl v jeho prospěch a v nové volbě byl s jistotou zvolen. Náhle však přišlo zklamání. Obě strany dohodly na beztrestnosti Kučmy a politická role oligarchů začala opět růst.
Už z této části jasně vyplývá, že se ukrajinský národ nevzdává a snaží se za každou cenu dosáhnout svobodného a nezávislého státu. V dalším článku se zaměříme na povolební vývoj až do dnešních válečných dnů.
