V úterý večer proběhlo v britské Dolní sněmovně hlasování o dohodě mezi Británií a EU premiérky Theresy Mayové. Pro vládu šlo o nejtěžší porážku od roku 1924 – proti hlasovalo 432 poslanců, pro bylo 202 zákonodárců. Hned po zveřejnění výsledků se opět objevily hlasy volající po druhém referendu.

Jenže druhé referendum o tom, zda má Británie vystoupit z EU, či nikoliv, už být nemůže. Proč? Byl by to ten nejnebezpečnější politický precedent minimálně za posledních sedmdesát let.

O nebezpečnosti politických precedentů nás učí historie. Nejlépe asi antický Řím.

Bratři Gracchové, nejspíše obdoba moderních sociálních demokratů, byli extrémně nepohodlní římské aristokracii, prosazovali totiž reformy vlastnictví půdy, zrušení velkostatků a přerozdělení části půdy mezi chudé bezzemky v Římě.

Zda to bylo dobré či nedostatečné řešení kritické situace, je otázka na jindy. Důležité však je, že oba bratry aristokraté zavraždili. Tím vznikl precedent používání extrémního násilí v římské politice. Precedent, který využije Catilina (vůdce vzpoury proti Římu za konzulátu Cicerona), Clodius (tribun lidu, který vyhnal Cicerona z Říma s pomocí fanatických násilných davů), Caesar (proslavený vojevůdce, dobyvatel Galie) i Brutus s Cassiem (Caesarovi vrazi, součást hnutí osvoboditelů).

Druhým precedentem, který předznamenal pád Římské republiky a nástup totalitního císařství, bylo Sullovo dobytí Říma v roce 82 př. n. l. To vytvořilo precedent, že vojáci mohli velmi výrazně zasahovat do politiky. Ten výrazně pomohl Caesarovi, jeho synovi Augustovi a později i zapříčinil pád říše, když se vojáci stali příliš hrabivými a neustálé změny u moci způsobily nestabilitu a nakonec pád.

Dnes by nám v případě brexitu vznikl precedent „opakujme hlasování tak dlouho, dokud nám nebude vyhovovat“. Ač se to možná nemusí zdát, jedná se v moderní demokratické společnosti o ten nejnebezpečnější možný precedent. Dají se jím obejít volby, referenda a nakonec i ústava a dodržování základních lidských práv.

Představa, že po volbách poražená strana okamžitě vyvolá nové volby či že stěžovatel bude ústavní soud nutit rozhodovat o jeho stížnosti tak dlouho, dokud nerozhodne v jeho prospěch, je děsivá. Ale jsou to scénáře, ke kterým může precedent opakování hlasování o brexitu vést.

O vystoupení se jednou rozhodlo a rozhodnutí, obzvlášť tak závažné, musí platit. Pokud chtějí Britové mít vliv i na to, jak bude vystoupení jejich země z EU vypadat či kdy proběhne, mělo by se vypsat referendum o podmínkách vystoupení Británie nebo referendum o otázce, zda má Británie žádat o odklad finálního vystoupení.

Pokud stále nevěříte, představte si, že vás učitel nechá hlasovat o tom, kdy se bude psát test, a vyhraje možnost, která vám vyhovuje. Jenže učiteli se nelíbí, a tak si přivede do třídy své oblíbené „šprtky“, zopakuje hlasování a dotyčné dívky (či chlapci, tedy šprti) mu prohlasují jeho verzi. Líbilo by se vám to? Mně opravdu ne.