,,Mladí hoši na té pravici“:1 Všehrd je spolek studentů práv s významným zastáním na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň jedním z našich nejstarších spolků vůbec, což je skutečnost, kterou nepřeslechnete, pokud jste se alespoň jednou bavili s některým z jeho členů. I letos bude nové studenty lákat na svou ,,prestiž“ a ,,historii“, ačkoliv si zatím svoji vlastní historii ani jednou nepřipomněl kriticky. Budeme to proto muset udělat za něj.
Nahlas se dnes o spolku říká, že je centrálou politické pravice na fakultě. Polohlasem se o něm šušká, že se na jeho pitkách občas hajluje. Pokud víme, není to nic než pomluva. I ta v sobě ale něco pravdy může nést. Pro všechnu svou krokodýlí lásku k dějinám si členové spolku zatím nepřipomněli mimo jiné to, že Všehrd za první republiky rekrutoval členy do extremistických hnutí, volal po vyloučení židovských studentů a za druhé republiky tohoto cíle dokonce dosáhl.
Ve 20. letech vedle dalších krajně pravicových skupin vznikli i tzv. Červenobílí. Odloučili se od Národního hnutí, smetánky hlásící se otevřeně k italskému fašismu. I té totiž přišli jako příliš divní a fanatičtí.2 Publikovali výzvu, která rozvinula jejich anticizineckou a antidemokratickou politiku, načež byla zabavena pro rozpor se zákonem na ochranu republiky.3 A odkud že lůza, která přísla i československým černým košilím jako příliš černokošilácká, nabírala nové členy? Literatura se shoduje na dvou rekrutářích: Všehrdu a Spolku československých mediků (SČsM).4,5
Červenobílí, vděčící za valnou část svých členů Všehrdu (hnutí čítalo nějakých 1300 členů rok od svého založení), se později sloučili s Organizací československých fašistů a Národním hnutím do jedné organizace s názvem Národní obec fašistická. Nelze opomenout to, že extremistická SČsM byla se Všehrdem spřátelena a vzájemně se účastnily svých akcí, přičemž SČsM již v roce 1933 nepřijímala Židy a cizince, do některých orgánů spolku umožňovala kandidovat pouze Slovanům a ihned po Mnichovu se spojila s tzv. Akčním výborem árijských lékařů. Všehrd se mediky patrně inspiroval, protože jeho národní vedení se připojilo k memorandu žádajícím vládu o omezení počtu studentů jiné než slovanské krve již v lednu 1930.6 Antisemita Vrzalík nás ovšem uklidňuje s tím, že k fašismu se ještě v roce 1926 hlásí pouze dva členové všehrdského třináctičlenného výboru.7
V roce 1929 došlo ve spolku k vítězství tzv. národní kandidátky. Karel Kramář, představitel ultrapravicové Národní demokracie, k němuž se dnešní apolitický Všehrd hlásí coby ke svému významnému členovi, byl děním osobně zaujat a psal o Vítězství národní myšlenky ve Všehrdu. 8 Vývoji fandil i člen krajní Národní ligy Jiří Stříbrný, který si tehdy stěžoval na marné snahy levičáků o dobytí Všehrdu.9 A jak vypadá tato národní myšlenka? Ztělesňoval ji student a představitel národní frakce spolku Jaroslav Chlubna. Jeho texty, které mají představovat duchovní směřování tehdejších všehrdistů,10 jsou výplody nešťastné mysli: „Přirozený aristokratický duch“ člověka nesmí spadnout do „kolektivistické recidivy“ a podlehnout „hlízám humanismu“ tím, že by pomáhal či „soucítil se slabými“, neboť to jsou jen „zjevové bez zajímavosti, bez půvabu, bez významu“ (proto by i zrušil rovné volební právo); stejně tak jako „obtížní cizinci“, vůči nimž je třeba se vymezit, neboť pacifismus je neslučitelný s pojmem národa, který musí vést boj s ostatními národy…11,12,13 Celé znění textů je úchylné i na svou dobu.
Během insigniády v roce 1933, která byla mířena proti Židům, Němcům a levičákům, docházelo k výtržnostem krajně pravicových studentů. Při jednom z násilných střetů byl dokonce zabit sociálně demokratický student Emanuel Zahradníček, kterému je i věnována tato stať. Když před dvaadvaceti lety Česká tisková agentura insigniádu připomínala, situaci charakterizovala bez okolků: „Tradičně silnou pozici měla pravice např. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, jejíž studenti sdruženi ve spolku ,Všehrd’ tíhli až k fašismu.“14
Příkladů je nepřeberné množství; ať už jde o tištění jmen studentů zbavených členství na parte, aby byli pranýřováni za nesouhlas s vedením,15 opěvování zmiňovaného extremisty Vrzalíka jako „il duce Vrzalini“ národoveckou většinou spolku, sabotáž valných hromad tak, aby se jich nemohla účastnit opozice,16 nebo explicitní protižidovský a proticizinecký resentiment.17 Mohli bychom pokračovat dál a dál, ale už ve světle informací, které máme, se pomluva o „studentech, co se pyšní historií a hajlují v hospodách“ začíná objasňovat.
V březnu roku 1939 – stále ještě před německou okupací – periodikum Venkov informuje o vyloučení Židů ze Všehrdu.18 Lékařská i advokátní komora se za obdobné činy omluvily zhruba před deseti lety. Publicista Dan Hrubý v kontextu s omluvou lékařů poznamenává: „Jestliže se tyhle organizace […] hlásí ke kontinuitě se svými prvorepublikovými předchůdkyněmi, ať už to byly profesní komory […], anebo třeba studentské spolky jako Všehrd na právnické fakultě, tak […] se taky musí vyrovnat s tím horším, co je v jejich minulosti.“19
Současný Všehrd v převleku za mučedníka prezentuje své někdejší uvržení v ilegalitu jako konflikt mezi pokrokovými studenty a totalitářstvím nacistů. Za protektorátu byl Všehrd opravdu zakázán, nikoliv ale proto, že by představoval progresivní občanskou společnost. Zkrátka jen jeho členská základna splynula s Kuratoriem, tak jako Národní hnutí splynulo se Souručenstvím. Český fašismus byl proměněn ve fašismus německý.
Tolik k akademickým zdrojům. Autor si ale neušetří ani stránku anekdotální. Členové Všehrdu samozřejmě každým okamžikem nereprezentují svůj spolek, ale nemůžu zamlčet, že v konverzacích s nimi často probublává zvláštní ujetost. Tu se dozvíte něco o hlouposti chudých, tam zase něco o geneticky určeném chování té či oné rasy. V nabídce je vše od transfobie české hospody až po eugeniku pro gurmány. Nechuť vrcholí, když na téma valné hromady zaslechnete: „Radši jsem dal hlas tomu buz*****ovi, než abychom měli za starostu ženu.“ – – Chování jednotlivců o spolku neříká nic, nelze mu ho přičítat, a navíc mi čtenář nemusí věřit. A přece si říkám: Odněkud sem vane smrad.
Samozřejmě nelze Všehrdu upřít všemožné zmírňování útrap a konání dobra. Nelze ale ani přehlédnout útrapy, jejichž původcem sám byl nebo stále je. Duch Vrzaliniho a skřeků o hlízách humanismu dodnes straší na přízemí Právnické fakulty. Pro vší dobrou vůli by autor nechtěl naznačit, že je současný Všehrd pokračovatelem svého předválečného odkazu. Ne. Členové Všehrdu nejsou fašisté. Mnozí z nich jsou jen plesoví dandyové,20 co by s fašisty nalezli společnou řeč.
(Článek je věnován památce studenta Emanuela Zahradníčka.)
Autor je studentem právnické fakulty. Článek kvůli ochraně autora vydáváme anonymně.
Seznam zdrojů
1) Proslov na valné hromadě Všehrdu zakončený nacionalistickým zvoláním ,,Nic než národ!” – AUK, Všestudentský archiv, karton B 401, Všehrd – protokoly ze schůzí 1926-1936. Zápis valné hromady Všehrdu konané 28. 11. 1934.
2) Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: František Borový, 08.12.1937, 14(49), s. 779. ISSN 1805-2924. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:27328b10-daf4-11e9-bc2b-005056825209
3) Úřední list Republiky Československé. Praha: Státní tiskárna, 26.10.1923, 1923(243), s. 7220. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:98b99020-e5e9-11ea-804d-005056827e51
4) GREGOROVIČ, Miroslav. Kapitoly o českém fašismu. Praha: Lidové noviny, 1995.
5) NAKONEČNÝ, Milan. Český fašismus. 1. vyd.. Praha : Vodnář, 2006. ISBN 80-86226-73-5.
6) MÜLLER, Jiří. Spolek československých právníků Všehrd v novém státě. Praha, 2015. Karlova Univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Vedoucí práce doc. PhDr. Alena Míšková Ph. D.
7) SPRINGER, Ladislav. Ještě k boji o studentstvo. Národní listy. 17. 12. 1926, roč. 66
8) KRAMÁŘ, K. Vítězství národní myšlenky ve „Všehrdu“. Národní listy, 25.11.1931, roč. 71
9) STŘÍBRNÝ, J. Marná snaha levičáků o dobytí „Všehrdu“. Expres, 7. 11. 1932, roč. 7
10) STŘELEC, Jakub. Spolek právníků „Všehrd“ ve 20. letech 20. století. Praha, 2015. Bakalářská práce. Karlova Univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce doc. PhDr. Magdaléna Pokorná, CSc.
11) CHLUBNA, Jaroslav. Problém demokracie. Fronta. 5.4.1928.
12) CHLUBNA, Jaroslav. O krisi parlamentarismu. Fronta. 31.10.1929.
13) CHLUBNA, Jaroslav. Pacifismus. Fronta. 3.11.1927
14) ČTK. Insigniáda – smutná kapitola z dějin pražského studentstva. Ceskenoviny.cz [online]. 2001 [cit. 2023-09-15]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/13471
15) AUK, Všestudentský archiv, karton B 401, Všehrd – protokoly ze schůzí 1926-1936.
16) Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: František Borový, 16.12.1926, 3(49), s. 774. ISSN 1805-2924. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:59042750-e704-11e8-9210-5ef3fc9bb22f
17) MÜLLER, Jiří. Radikalizace pražských studentů ve 30. letech 20. století. Praha, 2014. Diplomová práce. Karlova Univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin. Vedoucí práce Mgr. et Mgr. Matěj Spurný, Ph.D.
18) Židé vyloučeni ze „Všehrdu“. Čeští právníci žádají propuštění nekvalifikovaných úředníků z nemocenských pojišťoven. In: Venkov, 9. 3. 1939, roč. 58, č. 26
19) Český rozhlas. Lékaři se omluvili za perzekuci svých židovských kolegů. FALTÝNEK, Vilém. Cesky.radio.cz [online]. 2010 [cit. 2023-09-15]. Dostupné z: https://cesky.radio.cz/lekari-se-omluvili-za-perzekuci-svych-zidovskych-kolegu-8575496
20) Časopis pokrokového studentstva. Praha: J. Krajc, 06.-07.1903, 6(9-10), s. 207. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:d159c180-ba28-11ea-998c-005056827e51
