Je to tak, bohužel. Dennodenně se můžeme setkat s protinázorem, nesouhlasem, odmítnutím, střetem. Z toho všeho bychom měli dokázat vybruslit s nadhledem a grácií sobě vlastní. Opak je však pravdou.

Předem se omlouvám za možná příliš mnoho filosofie, možná příliš mnoho utopie, možná příliš mnoho naivity, ale to, co zde píšu, považuji za obecně správné.

Je tomu již přes dva roky, co se stáváme oběťmi pandemie nemoci Covid-19 (nechtěl jsem ji zmiňovat, ale bohužel má takový vliv, že to jinak nešlo). Každý z nás se tou obětí do jisté míry stal, ať už přišel o své blízké, o svůj vlastní život, nebo třeba o schopnost komunikovat. Neschopnosti komunikovat bych rád věnoval následujících několik slov.

Jak jsem psal, na denní bázi se setkáváme s nesouhlasem, rozporem, odmítnutím, rozepřemi apod. Je to naprosto přirozená součást života. Každý jsme jiný, svým způsobem unikátní, a naše názory se z podstaty věci nemůžou dokonale shodovat s názory druhých. Kdyby tomu tak bylo, existovali bychom pouze jako klony svých originálů –⁠ nonsenc.

Zamyslete se, kdy jste s někým opravdu diskutovali. Že už je to dávno? Upřímně bych se tomu nedivil. Doba omezených sociálních kontaktů nám bohužel přinesla do společnosti nemilý dopad, který ještě více zintenzivnila naše zvýšená aktivita na sociálních sítích.

Čím to může být?

Osobně jsem přesvědčen o tom, že nás sociální sítě a online svět jako takový ze své podstaty zbavují schopnosti diskuse. Jen samotná zkratka SMS („Small message service”, česky doslova Funkce krátkých zpráv) ve své samotné podstatě skrývá nediskuzi. Není snad nutno podotýkat, že koncept SMS sdílí naprostá většina všech textovacích aplikací a funkcí. Když tedy něco řešíme přes zprávy (iMessage, DMs na Instagramu, Messenger, …), máme velice zúžený prostor pro argumentaci a vedení košaté, smysluplné diskuse. Takzvané „slohovky” píšeme svým protějškům jen velice zřídka, ovšem i ty nám nedovolují vést diskusi takovou, jak ji známe z živého prostoru a konverzace z nich tvořená často končí nemile.

Problém nabyl svého rozsahu s příchodem sociálních sítí, jako je Facebook nebo Twitter. V takových prostředích se diskuse staly anonymními, neosobními a díky nedostatečnému prostoru pro rozsáhlou a zevrubnou debatu také velice plochými a povrchními. Covidová doba nás navíc přesunula do online prostoru ještě o něco více a zapříčinila tak rozsáhlý problém, jak ho vnímám uvnitř naší společnosti. Onen problém má totiž další symptom. Teď, když je znovu vše relativně otevřené a opatření povolila, bavíte se s lidmi více než v době lockdownů? Bavíte se s lidmi vůbec? Mně osobně s konverzací a nervozity z ní pomohly až návštěvy u psycholožky.

Tolerance někam vede

Neschopnost konverzace v sobě však ukrývá nejeden důležitý „sub-problém”. Absence tolerance budiž jedním z nich. S netolerancí se taktéž máme možnost setkávat den co den (osobně ji začínám považovat za normální, ačkoliv je mi zcela proti srsti). Nesouhlasím-li se svým protějškem, není nic horšího, než jej zavrhnout a nevyslechnout jeho pohled na věc. Taková netolerance protinázoru totiž vede k prohlubování příkopů mezi jednotlivci, tím pádem i uvnitř společnosti. Naším cílem by však mělo naopak být vzniklé příkopy překračovat a rozdělenou společnost spojovat. Jak na to? Buďme trpěliví a nenechme se rozhodit prvním dojmem či prvním nesouhlasným tvrzením, které z protější strany uslyšíme.

Empatie (a úcta) také někam vede

K tomu však potřebujeme zdokonalit další vlastnost, kterou poslední dobou zejména mezi svými vrstevníky nacházím jen velice zřídka – empatii.

Když už se přeneseme přes prvotní neshodu a tolerantně vyslechneme protinázor, měli bychom se také umět vžít do role protistrany a pokusit se představit si prostředí, případně jiné okolnosti, které mohly její názor zformovat. Nedávno jsem k tomu slyšel výstižné úsloví „obout si cizí boty”. Ve chvíli, kdy budeme mít představu o tom, jak se druhému v pomyslných botách chodí, jsme znovu o krok blíže konstruktivnější konverzaci. Často stačí, ač se to může zdát jakkoliv dětinské, když si v hlavě řekneme „Jak se asi bude cítit, když jí/mu to řeknu?” –⁠ úcta k druhým je klíčová.

V komentářové sekci dáváme prostor různým úhlům pohledu a širokému spektru názorů, které nemusejí představovat stanovisko redakce.

Minulý týden jsem na TikToku narazil na video, ve kterém se nejmenovaný Tiktoker urážlivě vyjadřoval k člověku, který ve focus group zmiňoval, že neví, proč by měl existovat festival Prague Pride a podobné pochody. K mému nemilému úžasu se dotyčnému od Tiktokera namísto subjektivního racionálního odůvodnění, proč takové festivaly existují, dostalo jen povrchních nadávek a nálepkování. Tiktokerově reakci zavládla tristní absence tolerance, empatie i úcty k druhým. S lítostí pak sleduji, jak se podobné situace odehrávají dnes a denně na sociálních sítích.

A jak to souvisí s politikou?

Netolerance při komunikaci není ani liberální (lat. libertas = svoboda, například ventilovat svůj postoj), ani demokratická (z Masarykova „Demokracie je diskuse.”), ani výhodná pro společnost (prohlubování příkopů).

S upřímnou lítostí pozoruji představitele woke levice či extrémní pravice, kteří jsou jako kdyby ztělesněním netolerance k protějšku. Jsme-li totiž tolerantní a v rámci diskuse připraveni porozumět druhým, naskýtá se nám jedinečná možnost nahlížet do zcela nových koutů společnosti a v případě potřeby tvořit unikátní middlegroundy, kompromisy a mosty mezi znesvářenými stranami.

A pokud v praxi narazíte na někoho, kdo není diskusi nakloněn (může se to klidně stát a pozná to každý z nás), postupujte stejně, jako kdyby měl odlišný názor. Otázku začínající slovem „proč” považuji za ideální spouštěč všelijakých myšlenkových procesů, které mají potenciál vyústit v zajímavou diskusi.

Autor je koordinátor Mladých občanských demokratů na Karlovarsku a spolupracovník redakce.