Laická a odborná veřejnost diskutuje o plánovaných změnách ve vzdělávacím programu pro základní školy a o druhém cizím jazyku. Svět se ale mění rychleji než všechny plány a je na místě zamyslet se nad samotným smyslem výuky cizích řečí.

První otázku právě teď diskutuje odborná veřejnost. V březnu dalo Ministerstvo školství k připomínkám změnu Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání – zásadního dokumentu, který budou muset do svých programů překlopit všechny základky. Jedním z návrhů je i změna ve výuce druhého cizího jazyka. Zatím je povinný pro všechny žáky a žákyně nejpozději od osmé třídy. Nově expertní panel ministerstva navrhuje, aby školy musely další jazyk nabízet, ale pro žáky by povinný nebyl. Kdo by chtěl, vystačil by do konce deváté třídy jenom s angličtinou.

Zpráva proběhla sdělovacími prostředky a vzbudila zájem aktivních rodičů a hlavně vyučujících cizích jazyků. Je jasné, že menší počet povinných hodin znamená menší úvazky a obratem vznikla petice, která argumentuje proti navrhované změně a vyzývá k zachování povinného druhého jazyka. Stojí za ní především profesní organizace nás jazykářů.

Zbytečný stres

Mrzí mě to, ale s kolegy nesouhlasím a zrušení povinného druhého jazyka mně přijde jako dobrý nápad. Mám několik menších praktických důvodů a pak jeden větší, ideový. Nejdřív ty praktické:

Pro část školáků a školaček je druhý jazyk zbytečný stres. Pokud vím, že se chystám na učiliště nebo zvažuju jinou neakademickou dráhu, s angličtinou vystačím. Druhý cizí jazyk se za dva roky nenaučím, plete se mně s prvním a ubírá prostor volitelným předmětům, které by se mně hodily víc.

Druhý jazyk se navíc povinně učí na úrovni A1 Společného evropského referenčního rámce. Je to nejnižší úroveň, která slouží k seznámení s jazykem a osvojení základních komunikačních nástrojů. Čtrnáctiletí mladí lidé se málokdy sami ocitnou v jazykové situaci, kterou by museli řešit a přitom by jim k tomu á jednička stačila.

Tady nastupuje argument, že žáci získají základ pro pokračování ve studiu vybraného jazyka. To ale není zaručené ani teď, když je druhý jazyk povinný. Z organizačních důvodů nebývají na všech gymnáziích otevřené každý rok všechny jazyky a student začíná od nuly jazyk třetí.

Připomínám, že tohle všechno nejsou důvody, proč se druhý jazyk neučit. I nový návrh zachovává možnost výběru pro všechny, kdo o něj stojí. Dobrá je právě možnost volby pro žáky a rodiče, kteří mají sami nejlepší představu o tom, co chtějí. Kdo se chce učit řeči, tomu školy vyjdou vstříc.

Šest euro za překladač

Je tady ale ještě zásadní důvod, proč se zamyslet nad smyslem výuky jazyků obecně. Proč se učíme? Abychom si rozšířili možnosti, měli příležitost zkoumat sebe a svět – a pak v něm najít místo, které nám bude připadat nejlepší.

Naopak se málokdy učíme pro konkrétní využití znalostí a dovedností. Na to je dnešní svět moc rychlý. Zrovna u učení se jazykům je přitom vidět, že čistě utilitární motivace nedává smysl a život ji vždycky předběhne:

Před padesáti lety bylo učení se jazyku zdlouhavý a pracný proces. Ovládnout cizí řeč na úrovni C1 a výš obnášelo práci s těžko dosažitelnými materiály. Každý kvalitní překlad vyžadoval úmorné ověřování reálií a netriviálních významů slov.

V poslední době internet celou práci zrychlil a usnadnil. Když jsem před patnácti lety chtěl odevzdat přiměřeně kvalitní překlad televizních titulků, nemusel jsem vytáhnout paty z pokoje. Knížky, časopisy a seriály z celého světu jsou dnes na dosah pár kliků myši.

Právě teď přitom zažíváme další kvalitativní skok: překladače jako Deepl odvádějí práci, jakou bychom ještě před pár lety od Google Translatoru nemohli čekat. Jejich výpočetní síla dokáže pořídit překlad tak kvalitní, že nevzbudí pohoršení ani u odborného textu. Titulkářskou práci mě a týmu kolegů před patnácti lety teď zajistí šest euro, investovaných měsíčně do placené verze Deeplu.

Tím odpadá hlavní důvod, který jsme doteď používali jako motivaci pro učení jazyků: uč se, ať se jednou domluvíš. Za chvíli se domluví každý. Knížky, kterým nerozumíme, můžeme už teď nasypat do Deeplu a vypadnou ven v češtině. Když namíříme fotoaparát mobilu na nápis na ceduli, přeskládá se nám do jazyka, jaký potřebujeme. Překlad mluvené řeči v reálném čase je jen věcí výpočetní kapacity a za pár let bude realitou u všech, kdo mají mobil. To znamená úplně u všech a rozhodně u dětí, které teď v sedmé třídě nutíme rozhodnout se mezi němčinou a španělštinou.

Pořád je spousta důvodů, proč se učit jazyky stejně jako učit se cokoliv jiného: pro radost, protože k tomu máme vlohy, protože tím chceme být užiteční jiným lidem. Ale přestává mít smysl učit se jazyk, abychom se domluvili. A určitě nemá mít smysl nutit k výběru druhého jazyka všechny děti na základce. Jako jazykáři se mně to neříká lehko, ale je to tak. A všichni jsme ve škole v první řadě právě pro děti.